„Wagner – to bylo jeho tajemství – nepůsobil jen jako veliký člověk, jímž byl, jako duch stále znovu a znovu se překvapivě všeho dravě chápající, jako tóny naplněný, v každé vteřině vynikající umělec, působil ještě něčím, co tyto vlohy přesahovalo – působil, jinak to nelze nazvat, jako žena! Jako z nejtypičtější ženy vyzařovalo z něho nezlomně erotické fluidum, onen elektrický proud přitažlivosti a odpudivosti, který plodí všechny formy nešťastné lásky. Čím starší byl, tím víc si byl sám sebou jist, čím víc se oprošťoval od nesnesitelné nutnosti ohlížet se na druhé, mocnější a lhostejnější než on, které si dosud nepodrobil – tím ryzeji z něho proudila ta okouzlující síla.“
Romanopisci mají právo na fikce, historickým osobnostem smějí vkládat do úst slova, která nikdy neřekly, smějí se s nimi ztotožňovat a mluvit tak jejich prostřednictvím sami za sebe, smějí je adorovat i zavrhovat – bez odhledu na objektivní fakta. Vliv takto stylizovaných obrazů na veřejnost je často silnější (protože také veřejnosti přístupnější), než pracně a kriticky probádané dějinné skutečnosti. Kniha Verdi. Román opery Franze Werfela z roku 1924, z níž je citovaný odstavec, je takovou fikcí. A přece je v ní i mnoho pravdivého, daleko pravdivějšího, než chtěly namluvit pseudoteorie vykladačů, ukrývajících se za obhajobu nejrůznějších tezí, od národních přes sociální, estetické, politické – až po rasové. Werfel psal román údajně z popudu vnitřní polemiky se svou ženou Almou, která si z manželství s Gustavem Mahlerem přinesla obdiv k Richardu Wagnerovi. Motiv konfliktu mezi Verdim a Wagnerem, na němž je román vystavěn, není historicky doložitelný. Tak daleko také Werfel nejde, aby oběma skladatelům (o nichž nevíme, zda se kdy vůbec osobně setkali) v románu takové setkání umožnil. Počíná si rafinovaněji. Spisovatel nechá Verdiho přijet do Benátek právě ve chvíli, kdy se roznese zpráva o Wagnerově smrti. Konfrontace se pak odehrává ve Verdiho nitru, jejím výsledkem je překonání Verdiho tvůrčí krize a vznik obou jeho vrcholných děl, Otella a Falstaffa .
Pokud hledáme skutečná životní fakta, zjistíme, že ve Wagnerově autobiografii není o Verdim ani slovo, a ani v jeho korespondenci nenalezneme nic průkazného. Zmínka v dopise Mathildě Wesendonckové ze 3. srpna 1863 o Verdim mnoho neříká, jako vždy vlastně hovoří Wagner o sobě: „O moje díla nikdo nestojí, svět zná a uznává jen virtuosy. Teď mi ale nouze ukázala, že i já jsem virtuos. Když stojím před orchestrem, tak ten účinek dokážu na lidi přenést. V Uhrách, kde nemají o hudbě ponětí a jejich ‚národní divadlo‘ žije jen z Verdiho atd., přijali úryvky z mých Nibelungů , Tristana , Mistrů pěvců neuvěřitelně živě.“
U Verdiho nalezneme jméno Wagner častěji. Tak například píše Cesaremu De Sanctis z Parmy 17. dubna 1872: „Co jste to za staré copaře! Co mi to vyprávíte o melodii, o harmonii! A o Wagnerovi už mi vůbec nic nevykládejte! […] Co mají znamenat tyhle školy, ty předsudky o zpěvu, o harmonii, o Němcích, o italianismu, o wagnerismu atd.? V hudbě je přece něco víc, totiž hudba sama!… Publikum ať se o prostředky, které používá umělec, nestará: nesmí si utvářet předsudky kvůli nějaké škole… Když je to pěkné, tak ať tleská. Když ne, ať píská… To je celé. Hudba je univerzální. To jen hlupáci a pedanti chtějí mít školy a systémy, proto si je vymýšlejí!!!… Nechci, aby publikum usuzovalo poslušně podle ubohých hledisek žurnalistů, učitelů a pianistů, ale jen podle svých dojmů!“ Nebo Claře Maffei z Neapole, 9. dubna 1873: „Úspěch Aidy , abyste věděla, byl poctivý, rozhodný, neotravovala ho všelijaká ‚kdyby‘ a ‚avšak‘, s těmi příšernými frázemi o wagnerismu, o budoucnosti, o tom, čemu říkají melopea a podobně. […] A víte proč? Protože tady nejsou kritikové, kteří by se chovali jako něčí zastánci; žádná horda učitelů, co vědí o hudbě jen to, co se naučili z not u Mendelssohna, Schumanna, Wagnera atd.“
Clara Maffei (vlastně Elena Clara Antonia Carrara Spinelli, 1814–1886) byla manželka Verdiho přítele Andrey Maffeiho. Maffei studoval v Mnichově, překládal z němčiny a jeho prostřednictvím získával Verdi informace o současné německé literatuře. Byl to on, kdo po Verdiho roztržce s libretistou Piavem upravil libreto 3. a 4. jednání Macbetha pro jeho přepracovanou verzi. Manželé se roku 1846 rozešli, oba však zůstali celoživotními Verdiho přáteli, přestože zastávali rozdílné umělecké i politické názory. Clara Maffei, dáma literární společnosti, byla stoupenkyní italského národního sjednocení (risorgimenta), c. k. úředník Andrea byl loajální s Habsburky, pod jejichž správu připadla po vídeňském kongresu severní Itálie. Cesare De Sanctis (1824–1916) byl církevní skladatel, učitel kontrapunktu na Liceo Musicale ve Florencii a maestro di capella. Jak z dopisů vidíme, vůči oběma tak rozdílným pisatelům zastával Verdi týž názor. Jakékoli skupinové vymezování nemá smysl, rozhodující je kvalita samotného díla.
Kolem roku 1913, tedy sto let po narození Verdiho i Wagnera, byl dovršen proces hudebního vývoje devatenáctého století, v němž se každý národ snažil zrealizovat ctižádostivou touhu po vlastní – národní – hudbě. Vlastenecké přání obsahovalo rozpor, který se velmi silně projevil v situaci u nás: na jedné straně závazná, nedotknutelná „tradice“, na druhé straně obavy z izolace a úsilí o mezinárodní uznání. Stále ještě platil romantický kult génia, přírodního talentu, vyrostlého z prostých poměrů; platilo to i pro obraz Verdiho a Wagnera. Werfelův román přispěl k postulování obou skladatelů jako antagonistů. Na jedné straně sebestředný, do sebe zahleděný Wagner, na druhé straně altruista Verdi, který zřídil útulek pro přestárlé hudebníky. Arogantní Wagner a zbožný, pokorný Verdi. Verdiho pojetí opery, kde je vůdčí silou lidský hlas, a Wagnerovo, kde je základem dramatické slovo. Dokonce se hovořilo – také pod vlivem knihy Otto Weiningera Pohlaví a charakter – o mužském (Verdi) a o ženském (Wagner) charakteru, což ostatně obsahuje i citovaný odstavec z Werfelova románu. Hledání protikladů a paralel se nabízí i 200 let po jejich narození.
Lipsko a Drážďany
Stalo se, že dva z nejvýznamnějších operních skladatelů 19. století (a dějin opery vůbec) přišli na svět ve stejném roce. Richard Wagner se narodil v Lipsku 22. května 1813 a svého otce (pokud jím opravdu byl) nepoznal. V říjnu téhož roku se okolí Lipska stalo dějištěm „bitvy národů“, při níž spojená vojska Rakouska, Pruska, Ruska a Švédska porazila Napoleonovy oddíly. Bonaparte byl poražen, ale aktuár lipského městského soudu a nadšený návštěvník divadla Carl Friedrich Wilhelm Wagner zemřel v důsledku epidemie tyfu či lazaretní horečky, jak se tomu říkalo. Jeho nejmladšímu dítěti bylo půl roku. Vdova se provdala za manželova přítele, všeumělce Ludwiga Geyera, herce, zpěváka, básníka a malíře. „Již tehdy, když ještě policejní aktuár trávíval večery v divadle, zastával vynikající herec většinou v klínu rodiny jeho místo a pravděpodobně také často utěšoval paní domu, která si – ať už právem nebo neprávem – stěžovala na přelétavost svého chotě,“ píše Richard Wagner ve své autobiografii. Wagner matku bezvýhradně miloval, z jeho formulace však je přece jen cítit, že měl o identitě svého biologického otce pochybnosti. Podle Wagnerových slov si ho Geyer přál adoptovat a jako Richard Geyer také začal chlapec chodit do školy; ke jménu Wagner se vrátil ve svých patnácti letech (to už byl i Ludwig Geyer sedm let mrtev). Nejistota o biologickém otci vzbudila již na začátku 20. století (nikoli až v rasových teoriích nacionálních socialistů) dohady o možném Geyerově židovství, jež potřeboval antisemita Wagner zastřít. Nic však nebylo možno prokázat, ani Geyerův údajný židovský původ. Divadelní nadání se v rodině projevilo vícekrát, divadelní duši měl nejen Richard a nejmladší Cäcilie, ale i starší sourozenci, prokazatelné děti Carla Wagnera: sestry Rosalie a Luisa byly herečky, Clara zpěvačka, bratr Albert zpěvák a režisér.
Divadlo a hudba rozhodně nebyly v rodině Wagnerových nic mimořádného. Polosirotek Richard byl sestrami a matkou hýčkán, a tak není divu, že obdivovaly i jeho autodidaktické pokusy, a tím jej jen utvrdily v představě, že z něj bude umělec. Nejdřív chtěl být herec jako Geyer (po jehož smrti rodina přesídlila do Drážďan). Pokoušel se básnit, ale když uslyšel Beethovenovu Sedmou symfonii a viděl Wilhelminu Schröder-Devrientovou ve Fideliovi , zvítězila hudba. Později vzpomínal, že dvě velké lásky jeho dětství a mládí byly Beethoven a Shakespeare. Divoký mladík, který toužil po přijetí do studentského spolku, získat oceňovanou jizvu v souboji a propadnout hráčské vášni, odjakživa tíhl k patosu. Z postav jeho raného dramatického pokusu – jak později sám s humorem dodával – nezůstala na konci žádná naživu. Bylo mu sedmnáct, když byl ve Francii svržen Karel X. a na trůn dosedl takzvaný „občanský král“ Louis Philippe. „Tehdy pro mne začal existovat historický svět,“ vzpomínal Wagner. „A samozřejmě jsem se postavil na stranu revoluce, kterou jsem si představoval jako statečný a vítězný boj lidu, zbavený strašlivých výstřelků té první francouzské revoluce.“
Roncole a Busseto
U Wagnera není úplně jistý otec, u Giuseppa Verdiho datum narození. Pokřtěn byl 11. října, narodil se devátého nebo desátého. A rovněž on „změnil“ časem jméno. Protože jeho rodná vesnice Roncole u Busseta leží ve vévodství Parma, které roku 1813 ještě spadalo pod francouzskou vládu, je v matrice zapsán jako Joseph Fortunin François. To se mělo změnit již následujícho roku, kdy bylo obnoveno parmské vévodství (vévodství Parmy, Piacenzy a Guastally). Jako paradox se může zdát, že jeho panovnicí až do své smrti roku 1847 byla Napolenova druhá manželka Marie Louisa.
Ve Verdiho rodokmenu genetické hudební předpoklady známy nejsou, hudebnost se však Italům připisuje obecně jako vrozená vlastnost. Verdi měl o čtyři roky mladší sestru, která zemřela šestnáctiletá. O jeho dětství existuje poměrně málo informací, má se však za to, že se jeho nadání projevilo brzy, neboť už v pěti letech získal první hudební základy od místního varhaníka, a když o pět let později tento první učitel zemřel, byl již Giuseppe schopen jej při mších zastoupit. Doma chlapce podporovali. Carlo Verdi, povoláním hostinský a kupec, souhlasil, aby se Giuseppe přestěhoval do blízkého Busseta, kde byla hudební škola, od roku 1816 zde existoval spolek amatérských hudebníků Società filarmonica a nabízely se další možnosti vzdělání. Verdi se stal žákem Ferdinanda Provesiho, učitele místní školy, varhaníka, chrámového kapelníka a ředitele zmíněného spolku. Další důležitou osobou Verdiho raného života byl Antonio Barezzi, zámožný obchodník a hudební mecenáš, jenž stál v čele Società jako její prezident. Navíc měl Barezzi dceru Margheritu, o rok mladší než Verdi. Osmnáctiletý Giuseppe (v Bussetu navštěvoval také gymnázium) se k Barezzimu nastěhoval a otec Barezzi proti vztahu mladých lidí nic neměl. Giuseppe byl ale ještě příliš mladý a závislý na Barezziho podpoře. A cesta k uplatnění nebyla snadná.
Revoluční nadšení zasáhlo i do Itálie. Politický exulant Giuseppe Mazzini založil v Marseille organizaci Giovine Italia (Mladá Itálie), hnutí za sjednocení. Jeho stejnojmenné, tajně do Itálie pašované noviny, se nejspíš dostaly do rukou i Verdimu. Osobně se Mazzini a Verdi seznámili teprve roku 1847 v Londýně, ale už roku 1832 si Verdi, tehdy student v Miláně, nechal narůst po jeho vzoru „republikánský“ plnovous, aniž měl ovšem o republikánském zřízení přesnější představu. V další vlně revoluce 1848/49 se projevil Verdi jako chladný skeptik, revoluční proklamace považoval za rétorické fráze, dokonce se od Mazziniho a jeho idealistických představ odklonil, vždyť obecně vzbuzovala vláda „lidu“ větší strach než královská vojska.
Wagnera však revoluce strhla. Svůj podíl na ní později líčil téměř jako náhodu a nedopatření – jen zvědavost ho prý přiměla, aby se do ní připletl. Donutila jej však k útěku a odsoudila k patnáctiletému exilu. Při paušálním pohledu můžeme říci, že z Wagnera politický postoj udělal vyhnance, a jeho umění oblíbence krále. Verdiho vyneslo jeho umění, v němž publikum nalezlo vyjádření politického názoru, do parlamentu. Snažit se hledat odpovědi na otázky, co by bylo, kdyby (kdyby se Verdi projevil v kvasící době jako revoluční nadšenec…, nebo kdyby naopak Wagner zůstal disciplinovaným drážďanským dvorním kapelníkem…), je pouhé hadačství. Jedno však lze považovat za jistotu: jejich dílo by nebylo tím, čím je. A tak se pokusíme sledovat, jak se – po časové ose paralelně – vyvíjelo.
