V našem pohledu na frekvenci nosičů s hudbou Richarda Wagnera bylo v harmonii 2/2013 konstatováno, že jen málokterý hudební skladatel se může pochlubit takovým zájmem hudebních vydavatelství jako tento německý romantik. Jedním z těch, kteří ho ještě překonávají, je bezesporu jeho stejně starý italský současník Giuseppe Verdi. Je to logické z hlediska pojetí hudebního žánru ze strany dotyčných autorů. Zdrcující většina Verdiho oper obsahuje hudební čísla, výrazné árie, dvojzpěvy, ansámbly a sbory, tedy formy, jež mají svou vnitřní výstavbu, jsou hudebně uzavřené a dají se ideálně využít jako samostatné skladby na koncertních pódiích i na hudebních nosičích. Výjimku tvoří do určité míry závěrečný Falstaff , který je nejvíce prokomponovaný. Další vrcholné tituly k oné jednolitosti spějí, nicméně ony hudební úseky, jež možno prezentovat samostatně, jsou v nich patrné. Úryvky z Verdiho oper jsou tedy jako samostatné útvary snáze realizovatelné, než je tomu u sazby wagnerovské, byť v jeho ranějších operách je nacházíme rovněž (modlitba Rienziho, píseň Senty z Bludného Holanďana , Píseň o večernici z Tannhäusera , svatební sbor z Lohengrina atd.). Zásadní rozdíly samozřejmě spočívají v hudební řeči obou skladatelů. Melodicky působivá, snadno zapamatovatelná melodika Verdiho árií jsou v příkrém kontrastu s wagnerovským hudebním tokem.
Při pohledu na českou prezentaci Wagnera po druhé světové válce jsme zmínili velmi palčivé otázky politické, vyplývající z těžkých dob okupačních. Tyto problémy samozřejmě u Giuseppa Verdiho mizí. Ač v dobách dřívějších byla u nás výrazně více preferována tvorba našich národních klasiků, zvláště Bedřicha Smetany, společensko-politickými handicapy nezatížený Verdi patřil k autorům, kteří byli u nás odjakživa velmi žádáni, byť už od dob dávno minulých byla u nás italská opera řazena a priori na umělecky nižší úroveň než tvorba německá, francouzská, ruská či česká. Na operních scénách, v rozhlasovém vysílání a tím i na hudebních nosičích převažovaly spíše opery z Verdiho středního tvůrčího období, zvláště Rigoletto , Traviata a Trubadúr . K velmi oblíbeným operám ale patřil i Maškarní ples , Don Carlos , který byl dlouholetou trvalkou naší první scény, Aida , poněkud méně už Síla osudu a Simone Boccanegra . Raný Nabucco byl žádán zvláště díky slavnému sboru, v němž byl spatřován aktuální posilující prvek v dobách totality – nejednou oficiální úřady způsobily inscenátorům „ideologické“ problémy. Vcelku byl ale Verdi přijímán bez problémů a navzdory tehdejším oficiálním muzikologickým trendům se těšil velkému zájmu všech vrstev společnosti.
Ač při pohledu na československou gramofonovou produkci mezi dvěma válkami vítězí především česká operní tvorba, zvláště pak Smetanova, s Verdim se nejednou setkáme. Na šelakových deskách o 78 otáčkách můžeme slyšet ve verdiovském repertoáru velkou řadu českých pěvců. Mnohé nahrávky byly novodobě ošetřeny a objevily se na vinylových LP deskách, případně na CD. Tak můžeme například slyšet Emmu Destinnovou, Jarmilu Novotnou, Karla Buriana, Otakara Mařáka (například ve známé árii vévody z Rigoletta ), Štěpána Chodounovského (jako Renata z Maškarního plesu ), Jana Berlíka (jako vévodu z Rigoletta ), Viléma Zítka (vynikající de Silva z Ernaniho a Filip z Dona Carlose ) a další ve své době význačné pěvce. Technicky jde o dokumenty, z nichž si lze učinit pouze určitou představu, zcela ignorovat se musí neregulérní úroveň orchestrálních doprovodů (mnohdy jsou ale pěvci doprovázeni pouze klavírem). Z těchto důvodů mohou tyto nahrávky stěží konkurovat snímkům novějším, jejichž kvalita se výrazně zlepšila až po nástupu magnetofonového pásu. Po znárodnění gramofonového průmyslu byl u nás jedinou vydavatelskou firmou Supraphon (až v roce 1967 začal vydávat svou produkci LP, později CD Panton ). Při prvním pohledu na tehdejší nabídku gramofonových desek s Verdiho hudbou můžeme získat dojem, že byla relativně rozsáhlá. Hlubší analýza však potvrzuje více nahodilost než dlouhodobější koncepci. Většinou převládají osvědčené a žádané „hity“. Méně známé árie či dokonce celé scény jsou spíše výjimečné. Verdiovský repertoár vinylové éry nacházíme na dvou typech nosičů – tzv. dlouhohrajících deskách na 33 otáček a malých mikrodeskách (EP, SP) na 45 otáček s pouhými dvěma až čtyřmi áriemi. Mnohé mikrodesky přinášely reedice snímků z LP, ale často se na nich objevovaly i původní nahrávky. Zdrcující většinu z nich natočili špičkoví a ve své době velmi populární čeští pěvci, a sice v českých překladech. Nutno říci, že tyto pro širokou posluchačskou obec „srozumitelné“ nahrávky se těšily většímu zájmu, než ty pořízené méně známými a v italských originálech zpívajícími pěvci zahraničními. Ti byli většinou ze zemí východního bloku, zpravidla mladších generací (byli využíváni i laureáti soutěže Pražského jara). Svou kariéru teprve budovali, avšak vesměs se jednalo o pěvce vynikajících kvalit (například Rumuni Zenaida Pally, Magda Janculescu, Dan Iordachescu, Garbis Zobian, Valentin Teodorian a Nicolae Herlea, Bulhaři Naděžda Atanasova a Ivan Alexejev, Maďaři József Simandi a Alexander Svéd). Zcela zvláštní oddíl tvořily už v padesátých letech nahrávky se slavnými Verdiho předehrami. Největší ohlas vzbudila studiová nahrávka předehry k opeře Sicilské nešpory (svým nasazením dodnes dokáže posluchače strhnout). Je zároveň významným dokumentem! Byla totiž součástí programu souběžného koncertu České filharmonie, s níž se počátkem 50. let poprvé u nás představil její dlouholetý host Ital Antonio Pedrotti. Tato předehra musela být tehdy na koncertě opakována! Pedrotti ve studiu Supraphonu ještě natočil obě předehry z opery Traviata .
Přesto ale už v počátcích intenzivního natáčení v padesátých letech u nás docházelo k systematičtějším verdiovským projektům. Například dirigent Zdeněk Folprecht natočil řadu scén z Rigoletta – v češtině a s tehdejšími hvězdami Národního divadla Marii Tauberovou, Zdeňkem Otavou a Ivo Žídkem. Je nepochopitelné, že tyto nahrávky nikdy nevyšly na společné LP desce, nýbrž jsou roztroušeny po mnoha nosičích. Gramofonový klub (svou činnost zahájil v roce 1959) však už přinášel projekty ucelenější. Verdiovská LP deska otevřela počátkem 60. let řadu desek s profily nejvýznamnějších operních skladatelů (po Verdim následoval Puccini, Rossini a Čajkovskij). Je dodnes ukázkou laťky úrovně našich tehdejších pěvců (Domanínská, Šubrtová, Tikalová, Blachut, Žídek, Mráz, Bednář, Kroupa). Árie byly natočeny v češtině a už ve stereofonní verzi (bohužel Verdiho a Pucciniho Supraphon ve stereu nikdy nevydal!). Mnohé árie se později (už v originální italštině) objevily v nových nahrávkách v reprezentačních profilových recitálech českých pěvců, například Věry Soukupové, Naděždy Kniplové, Gabriely Beňačkové, Evy Randové, Evy Urbanové, Viléma Přibyla, Evy Děpoltové, Jiřího Zahradníčka, Ivana Kusnjera, Romana Janála, Luďka Vele a dalších. Několikrát se natáčelo i s výtečnými zahraničními pěvci – pochopitelně ne s těmi největšími hvězdami, které měly své exkluzivní smlouvy a honorářově by byly stejně nedostupné. Do svých studií Supraphon pozval k natočení dvou recitálů u nás tehdy velmi oblíbeného tenoristu Gaetana Bardiniho a jednu desku natočil se světoznámým basbarytonistou Giuseppem Valdengem. V pozdější době k nim přibyly Supraphonem natočené vynikající recitály Edity Gruberové a Jana-Hendrika Rooteringa. Licenčně v 70. letech Supraphon vydal i operní recitál tenoristy Jesse Thomase, který kromě jeho hlavní domény – Wagnera – obsahoval i několik árií Verdiho. Zajímavým projektem Supraphonu let šedesátých bylo i vydání Verdiho Requiem v dovezené ruské nahrávce u nás populárního Igora Markeviče (v monoverzi s Višněvskou, Isakovovou, Ivanovskim, Petrovem, sborem Svěšnikova a Moskevskou filharmonií).
Nejvýznamnějším dosavadním českým verdiovským projektem se stala kompletní nahrávka opery Trubadúr . Došlo k ní v lednu roku 1968 v pražském studiu Domovina. Muselo ovšem jít o koprodukci. Pořizovat italské dílo v české verzi a tím prakticky bez možnosti ekonomicky nezbytného exportu bylo nereálné. A tak se natáčelo v originální jazykové verzi a ve spolupráci se souborem Opera stabile del Vioti ze severoitalského Vercelli. Řídil Ino Savini. Italové dodali pěvce, my Veselkův Pražský filharmonický sbor a Pražský komorní orchestr. Nahrávka nevzbudila ve světě, ale bohužel ani u nás mimořádný ohlas (několik let předtím k nám bylo dovezeno originální album firmy Decca s Mario del Monacem!). Jde o snímek standardní úrovně, se sólisty velmi dobré úrovně (Gaetano Bardini, Linda Vajna, Maria Grazia Allegri). Ani následující projekty (Lazebník sevillský – ovšem s Cappuccilim!, Nápoj lásky , Lucie z Lammermooru ) nepřinesly očekávaný úspěch, a tak se dále netočilo. V koprodukci (ovšem tentokráte s italskou firmou Fratelli Fabri), se stejným dirigentem, avšak i s italským sborem a orchestrem z Vercelli vydal Supraphon ještě Verdiho operu Síla osudu , umělecky velmi zajímavě provedenou, byť jména protagonistů nebyla v té době známá (Angelo Mori, Emma Renzi, u nás ovšem populární Gianni Maffeo). I tato nahrávka zapadla v hlubinách času.
Skutečnou verdiovskou invazí, byť ne v takové intenzitě, jak by si fanoušci přáli, byla licenční vydání kompletních oper pro Gramofonový klub, po jeho zrušení i volně. Nahrávky byly dovezeny na pásech a vydány na československých deskách, bohužel v některých případech ve špatné kvalitě, v každém případě pak technickou úrovní nedosahující úrovně originálů. I tak se našim sběratelům dostaly do ruky komplety, z nichž mnohé jsou dodnes referenční. První byla Verdiho Traviata z kolekce nahrávek pořízených vydavatelstvím Deutsche Grammophon ve spolupráci s milánskou Scalou. Této i dalším zde jmenovaným bude věnována větší pozornost v budoucím textu o nejlepších Verdiho nahrávkách. Od vydavatelství EMI byly získány skvělé nahrávky oper Aida , Macbeth, Rigoletto a Don Carlos , od DG již zmíněná Traviata , Falstaff a Nabucco (jediná vyšla u nás už i na CD, ostatní pouze na LP).
Dnes je situace stejná jako v kterékoliv jiné kulturně vyspělé evropské zemi. Po roce 1990 se u nás otevřel světový trh, umožňující získávat nahrávky světových, a tedy i Verdiho oper v širokém spektru nejrůznějších úrovní. Doma jsme svědky občasných návratů do minulosti. Vydavatelství Radioservis například v posledních letech postupně nabízí operní recitály legendárních českých pěvců (Tauberová, Tikalová, Šubrtová, Krásová, Domanínská, Součková, Blachut, Žídek, Haken, Berman, Souček, Švorc). V nich se – ovšem sporadicky – objevují mimo jiné také úryvky z Verdiho oper. Avšak natáčení Verdiho hudby – s výjimkou ojedinělých árií na nově vznikajících recitálech současných českých pěvců (Urbanová, Janál, Kusnjer, Vele) – je už hudbou minulosti.
Výběr nosičů zmiňovaných v textu dosažitelných na CD (není-li uvedeno jinak, jde o produkci Supraphonu):
Sborové scény ze světových oper (Pražský filharmonický sbor), SU 3079-2 611 • Operní sborové scény (Sbor Národního divadla), OPERA NOVA 94002–2331 • Famous Opera Ouvertures (Česká filharmonie), SU 11 0640-2 011 • Famous Opera Arias – Eva Randová, SU 11 1846-2 631 • Gabriela Beňačková – Operatic recital, SU 2239-2 631 • Edita Gruberová – Operatic Recital, SU 11 0345-2 631.
Nahrávky, vydané kdysi licenčně Supraphonem, v nových edicích:
Aida (Muti), EMI: 7243 5 56246 2 8 • Don Carlos (Giulini), EMI 7243 5 67401 2 9 • Falstaff (Giulini), DG 00289 477 6498 • Macbeth (Muti), EMI 7243 5 67128 2 9 • Nabucco (Sinopoli), SU 11 1899-2 632 • Rigoletto (Rudel), EMI: 7243 5 66037 5 2 • Traviata (Votto), DG 453 115-2.
Jubileum Giuseppe Verdiho na stanici Český rozhlas Vltava v roce 2013
8. 4. Slovo o hudbě.
Milánská La Scala v roce 200. výročí narození Giuseppe Verdiho
25. 5. Verdi: Rigoletto.
Záznam představení z Bavorské státní opery v Mnichově a další sobotní Operní večery v nadcházejících týdnech a měsících
7. – 11. 10. Matiné.
Pět dopoledních koncertů s hudbou Giuseppe Verdiho
9. 10. Akademie.
Kde žil Giuseppe Verdi
10. 10. Den s Verdim na Vltavě
29. 9. – 8. 12. CD Laser. Desetidílný cyklus Vivat Verdi! Nahlédnutí do všech jeho oper v nejlepších světových nahrávkách nedávné minulosti
7. 10., 4. 11. a 2. 12. Depozitář Hudební galerie.
Čeští interpreti Verdiho operních postav
14. 10. Depozitář Hudební galerie.
Maria Callas zpívá Verdiho
