Tomáš Pálka (nar. 1978) vystudoval kompozici na brněnské konzervatoři u Pavla Zemka-Nováka a na HAMU v Praze ve třídě Marka Kopelenta, doktorské studium ještě stihl dokončit u Milana Slavického. V roce 2004 absolvoval rezidentní pobyt v Paříži. Je spoluzakladatelem a členem sdružení Konvergence, kde současně působí jako občasný houslista a klavírista. Sám svoje skladby charakterizuje jako subtilní, introvertní, směřující ke kontemplativním polohám. Důležitým tématem v jeho tvorbě je ticho, podstatná je i práce s prostorem. Nemohli jsme tedy tato dvě témata v našem rozhovoru pominout. Vztahuje se k nim i skladba Résurrection d’un Silence, která měla premiéru 12. a 13. ledna s Filharmonií Brno.
Jak probíhá takový proces zakázky na novou skladbu od velkého orchestru? Obrátil se na mě manažer Filharmonie Brno Jan Žemla, ale jak se o mně dozvěděl, netuším, neznali jsme se. Je možné, že chtěli brněnského autora a že mě doporučil někdo z kolegů. Jinak samotné jednání pak probíhalo trochu komplikovaně. Oslovili mě sice asi před rokem s dotazem, zda bych něco nezkomponoval, nicméně dlouho jsem nevěděl nic konkrétního – jak by skladba měla vypadat, pro jaké obsazení atd. To se nějak definovalo až během léta, a navíc jsem se až v polovině října dozvěděl, že původně plánovaný únorový termín premiéry se přesouvá na leden. Takže nakonec bylo strašně málo času a v podstatě jsem na tom strávil celé Vánoce.
Předpokládám, že orchestrální premiéra je pro mladého skladatele vždycky významnou událostí. Jak to dopadlo? Premiéra dopadla dobře, publikum ji přijalo, interpreti snad nakonec taky. U nás totiž není moc populární, když skladatel narušuje zaběhnutý systém… Skladbu zahráli hezky a prostorově to také vyznělo, přestože v Besedním domě není úplně možnost realizovat to tak, jak já s prostorem pracuji v principu, to znamená, že je publikum obklopeno hráči kolem do půlkruhu nebo do tvaru obráceného písmene U. Nakonec byli hráči na pódiu, ale i tak jsem byl spokojený. Měl jsem celkově kladné ohlasy od lidí. Někteří mi říkali, zejména ti, kteří jsou zvyklí chodit na tradiční klasické koncerty, že to bylo pro ně něco úplně jiného, jakoby z jiného světa.
A jak byste svou novou skladbu charakterizoval? Résurrection d‘un Silence je vlastně, když bych ji měl stručně popsat, zvuková barevná masa, která se postupně proměňuje. Navazuje svojí poetikou na řadu kompozic (Silence d‘Éternité, Simple Silence, Silence d‘un Coeur), které postupně vznikají jako volný sled komorních a orchestrálních skladeb a zabývají se svým obsahem tématem ticha a jeho transformací a tím, co nám takové ztišení může přinést, pokud se do něj skutečně plně ponoříme. Věřím, že bez ztišení a pokory není možné poznat pravou podstatu bytí.
TICHO A PROSTOR
Člověče, který jsi toužil porozumět sám sobě, konečně jednou najít svou vlastní tvář, zahlédnout svou podstatu, poznat svoji duši, tajemství své totožnosti – pokud jsi vskutku pokorně a zpytavě hledal, našel jsi tím mnohem víc: tvář Boží. (sv. Augustin)
Od kdy vás začalo zajímat téma ticha a odkud pramení vaše potřeba se tím zabývat? To téma mě zajímalo asi vždycky, co si pamatuju. Určitě už v době, kdy jsem studoval na gymnáziu a hudba pro mě byla jen koníčkem. Ale konkrétní zaměření v tvorbě se objevilo až později, až tak od třetího, čtvrtého ročníku na konzervatoři. Těžko říci, odkud to pramení, ale je pravda, že odmalička jsem vyhledával komornější společnost, vadilo mi, když bylo někde moc lidí. To jsem pak prchal někam stranou, potřeboval jsem si vytvořit svůj klidnější prostor, vytratit se alespoň do nějakého vnitřního ticha. Později jsem přemýšlel nad tím, proč to tak vlastně je, a čím dál víc jsem si uvědomoval souvislost – bude to znít možná banálně – určité povrchnosti s tím, když se něco neustále děje, probublává to na povrchu a je to hrozně hlučné, dává to o sobě vědět. Vlastně to ale není nijak důležité. A naopak mnohem podstatnější věci jsou skryté někde uvnitř, člověk je musí hledat tím, že se sám ztiší.
Projevuje se ticho významně ve vaší tvorbě i jako konkrétní hudební parametr? Není to určitě tak, že by moje hudba byla vždycky jen tichá, tedy že probíhá v nízkých dynamikách. Jde mi o to, aby posluchače postupně vtáhnul proud hudby a nutil je k vnitřnímu zklidnění. Hudba jako taková mívá své vrcholy a dynamické gradace, ale všechno to vychází z ticha anebo směřuje zpátky do ticha. To je můj svět.
Dalším důležitým aspektem vaší tvorby je práce s prostorem. Zkoumání prostoru mě také zajímalo už na konzervatoři, ovlivnilo mě i studium hudební historie. V minulosti se prostorem zabývali například Orlando di Lasso, Giovanni Pierluigi da Palestrina, Gustav Mahler nebo Luigi Nono. Nejde mi však jen o netradiční rozmístění hudebníků v rámci prostoru, ale o vykomponování prostoru nebo jeho simulaci. Nakonec i skladba pro Filharmonii Brno Résurrection d‘un Silence v sobě takové užití principů zahrnuje.
Můžete mi přiblížit, jak funguje takové vykomponování prostoru? Představte si, že jste v nějakém „suchém“ prostoru bez dozvuku a že je možné přesto ten dozvuk nakomponovat, nebo alespoň zdání, že tam nějaký dozvuk je. To je možné právě díky tomu, že jsou hráči rozmístěni v prostoru určitým způsobem, nesedí jen pospolu vepředu. Je tak vlastně možné prostor zvukově dotvořit. Podobně si lze pohrát třeba s ozvěnou. To jsou ostatně principy, které se začaly objevovat hodně v 50. a 60. letech v souvislosti s nástupem elektronické hudby, kdy se v prostoru rozmísťovaly reproduktory. A mně připadalo, že je tento princip málo využitý v akustické hudbě.
SDRUŽENÍ KONVERGENCE (Tomáš Pálka, Ondřej Štochl, Jan Rybář, Michaela Plachká)
Konvergence je skladatelské sdružení a zároveň komorní soubor. Co vás vedlo k jejímu založení? Konvergence oslaví na jaře 10. výročí založení. Vznikla ještě v době našich studií na Akademii z popudu několika skladatelů, kteří jsme měli pocit, že hudební platformy existující v té době, nás nějak neoslovují. Jedním z důvodů bylo také to, že se hrálo málo opravdu nejnovější hudby od mladých autorů. A také nám chyběly smysluplné programové celky. Jedním z úkolů, které jsme si vytyčili už na počátku, je vytvářet takovou dramaturgii, aby posluchač věděl, proč určitou skladbu poslouchá po jiné, tedy aby měl možnost vidět souvislosti. To mi právě dost chybí i u jiných a větších orchestrů a může to být dobrá cesta, jak prezentovat soudobou hudbu. Důkazem toho, že to funguje, je například Komorní orchestr Berg, který si našel své publikum a daří se mu naplnit sály. Ale samozřejmě to nejde hned, vyžaduje to určitý čas. Myslím, že problém není v tom, že publikum soudobá hudba nezajímá, ale spíš jim to nikdo nenabídne. Bariéru vidím jednak ze strany interpretů, a potom dramaturgů, hudebních manažerů a zástupců umělecké rady, kteří mají možnost navrhovat nové programní celky.
Podařilo se Konvergenci získat si svoje publikum? Máme své publikum, které chodí téměř od počátku na všechny koncerty, nicméně nejsme tak úspěšní jako Berg. Naše omezení spočívá v tom, že si zatím nemůžeme dovolit profesionálního manažera a jsme zároveň skladatelé i organizátoři, což nás mnohdy dostává do schizofrenních situací, kdy čas určený pro komponování musíme věnovat něčemu úplně jinému. Je to ale výborná zkušenost, za kterou jsem rád. Žádáme o granty, získáváme sponzory díky nejrůznějším projektům v zahraničí, čtvrtým rokem jsme schopní za premiéry skladatelům zaplatit autorský honorář, což zpočátku nebylo možné. Podobně na tom byl i například ansámbl Calliopé v Paříži, se kterým jsme navázali spolupráci. I oni několik let fungovali bez manažera, a pak najednou po jednom koncertě jim někdo nabídl spolupráci. Tak třeba se jednou něco podobného stane i nám…
