„Škoda, že tam byl špatný klavír,“ vzpomíná dnes osmnáctiletá klavíristka, „ale zkušenost to byla obrovská. Hlavně v rozvržení sil: v celém opusu je jen jedna pomalá etuda.“
Českobudějovická rodačka pochází z proslulé pianistické líhně profesorky Marie Šimkové-Kotrčové. Ta vede Veroniku od jejích šesti let doposud: nyní je její studenka ve čtvrtém ročníku konzervatoře. O své budoucí kariéře prý neměla jasno hned od začátku, ale když v devíti letech skončila pátá na mezinárodní soutěži, bylo zřejmé, že s tímto talentem by mohla něčeho dosáhnout. Dnes disponuje drobná blondýnka z muzikantské rodiny již imponujícím profesionálním životopisem, v němž nechybí například vítězství v soutěži Amadeus v Brně; první ceny si odvezla též z italského Pinerola, ze soutěže Steinway v Hamburku a z Prague Junior Note. Se jménem Veroniky Böhmové se několikrát setkali posluchači Českého rozhlasu, pravidelně koncertuje ve Vídni. V současnosti se chystá na přijímací zkoušky na pražskou AMU a také na provedení Dvořákova koncertu s Jihočeskou komorní filharmonií v dubnu 2004.
Přirozená, temperamentní a věčně usměvavá slečna kupodivu nemá nereálné sny a přehnané ambice typické pro „umělce“ v jejím věku („Můžu říct, že se za profesionála ještě nepovažuju?“) Je spokojená s tím, že může koncertovat, vrhá se s chutí do soutěží, nový repertoár studuje s obdivuhodnou lehkostí a odmítá se nechat limitovat svým handicapem – drobnýma rukama s rozsahem oktávy. „Pomáhám si škrty a kde to lze, rozdělím si úlohu do obou rukou, to mě naučil pan profesor Klánský. Dnes ho dokonce v umění neslyšitelných škrtů možná předčím,“ směje se šibalsky a ukazuje svou úpravu Lisztovy Campanelly . „Když jsem ji hrála na soutěži v Mexiku, porota si přesedla, aby mi viděla zblízka na ruce. Tu úpravu si nechám asi patentovat, hraje se báječně. Není to přece zakázáno?“ V Mexiku byla Veronika druhá nejmladší. Nebála se konkurence pianistů o generaci starších? „Nejdřív jsem se bála, ale oni už nemají takovou šťávu, chybí jim něco, co máme my mladší,“ uvažuje.
Tajemství je ve vyváženém pedagogickém vedení. Veronika je u své profesorky natolik „doma“, že by chtěla při studiu na HAMU dokončit také absolutoriem českobudějovickou konzervatoř. „Odmalička jsem zvyklá na diskusi. I když jsem třeba hrála Scarlattiho příšerně, paní profesorka mě nechala, protože věděla, že za dva roky na to přijdu.“
Technické obtíže podle svých slov nezná. Co jí prý chybí, je výraz. „Lhala bych, kdybych řekla, že je Chopin mým oblíbencem. Nějak se mi nedaří dostat do jeho skladeb tu potřebnou tragiku a balady zní asi v mém podání odlišněji, než u starších pianistů.“ Zaplať Pánbůh, říkám si, na to má děvče ještě dost času.
Zato obdivuje ruské skladatele od Rachmaninova přes Kabalevského až po Skrjabina (na repertoáru má třeba Musorgského Kartinky a nedávno provedla ve Vídni recitál ruských autorů), má ráda Vivaldiho a Bacha, blízký je jí Liszt. Nastudovala už klavírní koncerty Rachmaninova, Webera, Prokofjeva, Griega, Mozarta a dalších (v současné době je jich celkem jedenáct). Pianistické vzory? „Všichni už jsou mrtví – dnes není na světě jednoznačná jednička, každý umí něco,“ říká. „Obdivuji Horowitze, Richtera. To byli velcí klavíristé. Dnes není vhodná doba na osobitost. Beethovena a Bacha buď zahrajete stylově, nebo si neškrtnete. Gould by dnes nepostoupil do druhého kola.“ Mají to ženy v tomhle oboru těžší? „Jednoznačně. Muži mají zkrátka větší nadhled a fyzickou sílu – ta je důležitá.“
Veronika Böhmová je rozená sólistka. S komorní hrou se prý „pere“ a raději hraje sólově než s orchestrem. „Cítím se lépe, když padá zodpovědnost jen na mou hlavu.“ Jako jedné z mála mladých muzikantek se jí podařilo najít sponzora. „Bylo to náročné: nemohla jsem bohužel slíbit, že budu vystupovat ve firemním tričku, takže se okruh zúžil. Díky podpoře Jihočeské energetiky mohu vyjíždět na soutěže, kde se startovné a pobyt vyšplhá na desítky tisíc,“ říká Veronika. „Doma jsem neustále pod dohledem tatínka, to je můj největší kritik,“ směje se drobná blondýnka. „Když jsem byla malá, zalézala jsem mu pod klavír, protože jsem nechtěla cvičit.“
Čekalo by se, a výsledky tomu odpovídají, že se Veronika od klavíru nehne. „Cvičím zhruba tři hodiny denně, o prázdninách nebo přes Vánoce se klavíru vyhýbám velikým obloukem,“ tvrdí. Takže zbývá čas i na koníčky: sport, počítač a hudba. „Žiju úplně normální život,“ říká.
