„Musíte se jakoby zastavit v čase, nazírat na historii jako na současnost a vnímat ji rozmanitou tak, jako je rozmanitý dnešek.“ (Miloš Valent)
První květnový týden se čas ve slovenském Popradu opravdu téměř zastavil a otevřel náruč předlouhému nazírání ze všech úhlů, diskutování, vzdělávání, vzájemnému předávání rad a zkušeností, ale především hraní, a to vše v rámci mezinárodních interpretačních kurzů eduMEMA. Základní myšlenkou letošních kurzů byly možnosti aplikování principů takzvané historicky poučené interpretace při hře na moderní nástroje, což tematicky spojovalo přednášky, workshopy, koncerty a mistrovské třídy, které vedly jak jinak než osobnosti z nejpovolanějších. Kromě profesorů z vídeňské Konservatorium Wien University (Jörg Zwicker, Andreas Helm, Ulli Engel, Michael Posch ) se o své vědění a umění přijel podělit například dlouholetý člen souboru Concentus Musicus Wien prof. Milan Turković , vynikající klavírista Alexei Lubimov , zástupce slovenského interpretačního umění houslista Miloš Valent , uhrančivý ruský houslista Dmitri Berlinsky nebo lidsky i umělecky strhující fagotista Sergio Azzolini . Kurzy nebyly ochuzeny ani o vizuální rozměr. Zatímco někteří mačkali klapky na svém nástroji, jiní (účastníci kurzu reportážní fotografie) mačkali spoušť fotoaparátu a plody jejich práce si můžete prohlédnout na těchto stránkách.
Když dá výkvět hlavy dohromady…
O historii, zákulisí a důležitých osobnostech kurzů jsem si povídala s okouzlující dámou, autorkou konceptu, koordinátorkou a gestorkou projektu Annou Hrindovou.
Jak a kdy vznikl nápad uspořádat kurzy? Musím říct, že to nebyla žádná spontánní myšlenka a touha uspořádat takovou akci ve mně klíčila už dlouho. Vždy jsem vnímala a oceňovala, jak kurzy, kterých jsem měla možnost se nějakým způsobem účastnit, pomáhají začínajícím hudebním profesionálům. A to je právě naše cílová skupina – vysokoškoláci, kteří už mají určité znalosti a potřebují pomoct na cestě mezi hráče evropského kontextu. Samozřejmě se soustředíme na naše slovenské hudebníky, ale jsou tu i studenti z Česka, Polska a dalších zemí. Začali jsme roku 2006, to byl takový sondážní nultý ročník, který jsme organizovali za pomoci Nadace Bohuslava Martinů a Bratislavských hudebních slavností. Ročník 2009 nám zastřešily pražské Struny podzimu, za což jsme jim dodnes vděční. Letošní ročník je už doma tady v Popradu, v Tatrách, a je zaměřen především na vzdělávání ve všech směrech už podle názvu kurzů, neboť zkratku MEMA nejčastěji interpretujeme jako More Education, More Art (Víc vzdělání, víc umění) nebo Make Education More Artful (Vzdělávejme chytřeji). Mně v mém profesním i osobním životě často pomohli lidé, kteří organizovali podobné akce, a já teď chci to samé poskytnout dalším lidem. Věřím, že setkání s jedním člověkem, byť jen na pár dní, vám může často osudově změnit směr životní cesty. A právě takový záměr má eduMEMA.
Jak často kurzy probíhají? Konají se každé dva roky, protože jsme samozřejmě závislí na financích a každý ročník intenzivně připravujeme zhruba rok a půl. V roce 2009 a letos jsme získali velký evropský grant a na to jsme obzvlášť pyšní, protože jsme obstáli v konkurenci 283 žádostí z 32 zemí a jako koncept jsme vyhráli celou naši kategorii, což jsme vnímali i jako velkou pochvalu naší koncepce.
Jak se vám povedlo přivést na kurzy takové kapacity? To je samozřejmě práce našeho týmu, ve kterém máme fantastické dramaturgy. Já vždycky říkám, že tu máme takový slovenský výkvět. Tím myslím především muzikologa a producenta Adriana Rajtera a hudebního publicistu a muzikologa Andreje Šubu – to jsou velcí profesionálové, vzdělaní a milí lidé, podle mého názoru nejlepší slovenské mozky, které tu v tomto oboru máme. Takže spolupráce s těmito dvěma pány a moje kontakty a „know-how“ přinesly kýžené výsledky.
Součástí eduMEMA je letos poprvé i kurz reportážní fotografie. Ano, já jsem především nesmírně nadšená, že jsem získala na tyto kurzy českého fotoreportéra Jana Šibíka, hlavního fotografa časopisu Reflex. Pan Šibík se do mistrovských kurzů a jiných akcí tohoto typu obvykle vůbec nezapojuje, fotí různé živelné a politické katastrofy, pohřby papežů a podobné pompézní záležitosti a dostat ho sem nebylo vůbec jednoduché. Chtěli jsme, aby se eduMEMA prezentovala i v rámci fotografie, ideálně reportážní, a on je v tomto oboru kapacita, takže jsem se za ním vypravila do Prahy a po dlouhých debatách ho pro nás získala. Nejdřív nebyl tou myšlenkou nadšený, ale nakonec souhlasil, a když ho tu pozoruji při práci, myslím, že si zdejší dění a atmosféru začal užívat. Odvádí tu fantastickou práci. Dále spolupracujeme s profesory fotografie z Mimar Sinan University, což je nejstarší univerzita v Istanbulu.
Jakou funkci má na kurzech Milan Turković? Pan Turković je náš umělecký poradce. Často účinkoval ve střední a východní Evropě, velmi dobře to u nás zná a má pochopení, zná interpretační rozdíly a především je to velmi vzdělaný, laskavý a moudrý člověk. Také je specialista na staré i na moderní nástroje, zakládající člen Concentus Musicus Wien Nikolause Harnoncourta a jeho znalosti jsou pro nás velmi cenné. A myslím si, že i pro něj je působení u nás přínosem. V roce 2009 dirigoval v rámci kurzů Pražskou komorní filharmonii, zajiskřilo to mezi nimi a od té doby spolu připravují různé projekty, například v červenci budou spolu mít koncert v pražském Rudolfinu. Vede orchestrální kurzy a vypomáhá Sergiovi Azzolinimu s vedením fagotových tříd. Je to takové vzácné spojení – Milan Turković je v podstatě otec sólového fagotu a Sergio po něm přebírá pomyslnou štafetu. Potkávají se většinou jen tady a je pro mě velice obohacující pozorovat, jak se navzájem ovlivňují, jak se jeden od druhého učí a inspirují se, jak si jeden druhého váží. Ráda bych ještě vzpomněla jednoho lektora, který pro eduMEMA hodně znamená. Reinhard Czasch tu byl poprvé před dvěma lety a vedl třídu barokní flétny, neboli traversa, které se na Slovensku téměř vůbec nevyučuje. Se studenty, které začal vyučovat traverso, nastudoval program na koncert, který se konal v Praze, a po něm mi celý nadšený říkal: „Víš, cítím, že se na mně začíná projevovat takový ,mema-efekt‘!“ A výsledkem toho je, že každé tři měsíce za ním jezdí studenti z celého Slovenska na pravidelné kurzy traversa. Už jsme mu dokonce museli pohrozit, aby ve svém barokním působení trochu brzdil, protože má ve třídě patnáct travers a my bychom také rádi nějaké příčné flétny! Je vážně fantastický za to, že se k nám pořád vrací, a tím nám zároveň dává naději, že to všechno má svůj význam. Kromě toho jedna z jeho žaček, která měla v ruce poprvé traverso právě u nás v roce 2009, už studuje na univerzitě ve Vídni, a to je právě to, o čem jsem mluvila na začátku – jedno setkání jí změnilo život.
Prostě Meeelaan!
Důležitou součástí kurzů byly přednášky. Předmětem zájmu se často stávaly interpretační problémy konkrétních nástrojů, ale řešily se i internetové zdroje staré hudby, role umělce na pódiu i mimo něj nebo vnímání času v hudbě dnes a v baroku. Jednou z významných událostí bylo vyprávění Milana Turkoviće, které neslo podtitul Nejen o hudbě. Jako u každého hudebníka tělem i duší se ale od tohoto tématu téměř nevzdálilo. Rozhovorem provázel Adrian Rajter a my vám přinášíme jeho zkrácenou podobu.
Když vznikl soubor Concentus Musicus Wien, bylo hnutí staré hudby v začátcích a mnozí lidé si mysleli, že ti, co se snaží hrát autenticky, jsou mírně řečeno padlí na hlavu… Já jsem nehrál s Concentus Musicus od začátku, takže jsem nebyl tím úplně prvním průkopníkem. Poprvé jsem je slyšel z rozhlasu ještě v době, kdy jsem žil v Německu, a jejich zvuk se mi zdál neuvěřitelný. Říkal jsem si, že to je tak šílené a zároveň tak dobré, že bych jednou chtěl umět hrát jako oni. O pět let později jsem se odstěhoval do Vídně a Nikolaus Harnoncourt mi nabídl místo po jejich fagotistovi, který právě odcházel do důchodu, takže takhle si mě to samo našlo.
Jak jste v té době sháněli dobové nástroje? Těžko, protože se nedaly koupit. Dnes zavoláte někomu do Nizozemí nebo Itálie a objednáte si instrument na zakázku. Tohle tehdy nefungovalo a museli jsme hledat originální nástroje. Teď mluvím o dechových nástrojích, se smyčcovými nástroji samozřejmě takové problémy nebyly. Dnes jsem ale rád, že díky tomu mám hezkou kolekci dobových nástrojů. Také jsme neměli možnost starou hudbu nikde studovat, byl to spíš takový „rychloproces“ za běhu. Když jsem přebíral to místo po fagotistovi, který odcházel, řekl mi: „Tady máš fagot, dám ti tři plátky, hmatovou tabulku a moje telefonní číslo. Kdybys něco potřeboval, zavolej!“ To bylo moje vzdělávání, co se týče hraní staré hudby.
Ale první nahrávky Concentus Musicus nebyly veřejností příliš dobře přijímány… To máte pravdu, nevěřili byste, co jsme někdy zažívali. Často jsme byli přijímáni s odstupem, nebo dokonce nechutí a pamatuji si na jeden koncert v hlavním sále Berlínské filharmonie, kde jsme hráli Bachovu Suitu C dur. Vzadu za scénou je takový legendární bar, kde se potkávají všichni hráči. Před koncertem se tam vřítil jeden z filharmoniků, objednal si sklenici vína a zasyčel: „Taková urážka, že tihle hrají v našem sále!“
Jaký máte vztah k současné hudbě? Nikolaus Harnoncourt ve své knize píše, že skladatelé současné hudby velmi často ztrácejí kontakt s realitou, což vede k malému zájmu o jejich práci ze strany publika. To je téma na dvoudenní symposium! Já se zajímám o současnou hudbu a je pravda, že jsem premiéroval dost skladeb, které už nikdy potom provedeny nebyly. To se stává velmi často s hudbou, která není pro publikum okamžitě přijatelná, což ale není případ fantastického kvinteta pro fagot a smyčce, které pro mě napsal legendární jazzový trumpetista Wynton Marsalis. Od premiéry jsem tu skladbu hrál asi v osmnácti zemích, protože je v ní jazzový idiom, kterému hned každý rozumí. Je velmi těžké rozumět některým současným skladbám. I pro hudebníky samotné. Mimochodem ta skladba se jmenuje Meeelaan podle mého křestního jména. Premiéroval jsem ji v Buenos Aires a v okamžiku, kdy jsme s manželkou jeli na letiště, poslední stránky díla teprve dorážely faxem z New Yorku. Když jsme se dostali do Buenos Aires, podíval jsem se na noty a vidím, že to nemá žádný název. Volal jsem Wyntonovi a ptám se, jaký název máme napsat do programu? A on mi tím svým krásným neworleanským přízvukem říká: „Nazvi to prostě jenom Meeelaan… A napiš tam tři e a dvě a!“
V jedné ze svých knih mluvíte o tom, že hudebníci jsou privilegovaní lidé. Jsme privilegovaní lidé, protože děláme něco, co dokáže potěšit ostatní i nás samotné. Reprodukujeme velká umělecká díla. Samozřejmě je to velmi těžká profese, což by si ale publikum nikdy nemělo uvědomit, protože když vnímá, že to, co hrajete, je pro vás těžké, asi něco není úplně v pořádku. A to mě vede k otázce, která mě vždy nutí k pousmání a kterou by vlastně měl každý hudebník alespoň jednou za život dostat: „Ty máš tak krásné povolání – večer odehraješ koncert a co děláš předtím? Jdeš na procházku, na kávu? Co děláš během dne?“ Proto se jedna z mých knih jmenuje Co hudebníci dělají během dne .
