Ke konci roku 2021 vydala firma Nibiru pozoruhodný profil skladatele, advokáta a učitele Václava Jindřicha (Wenzla Heinricha) Veita (1806–1864).
Hudební svět objevuje v tomto tisíciletí víc než kdy předtím generační vrstevníky Palestriny, Monteverdiho, Bacha, Vivaldiho, Mozarta, Beethovena, Schuberta, Mendelssohna, Brahmse, Čajkovského, Mahlera, Strausse, Šostakoviče či Stravinského. Poznání skladatelského odkazu V. J. Veita je zajímavou zkušeností do mozaiky české hudby první poloviny 19. století, s rakousko-uherským kontextem. CD nahrávka je novodobá premiéra, přičemž autorem spartace je Ivo Michl a autorem zasvěceného a vtipného sleeve note profesor Jaromír Havlík. Otcem objevu pozoruhodné hudby, jež v něčem předjímá Antonína Dvořáka, je se svým orchestrem L’Armonia Terrena dirigent Zdeněk Klauda, jenž se podělil s Harmonií o své názory, které posléze doplnil houslista Milan Al-Ashhab, který nahrál Veitovu hudbu na nástroj cremonského houslaře Nicoly Amatiho z roku 1662.
Pane Klaudo, předsmetanovská hudba je u hudební veřejnosti spjata hlavně se jmény Škroup, Tomášek, Voříšek… Vy vnášíte do hry zatím málo známého Václava Jindřicha Veita, jenž byl asi znamenitý právník a žádaný učitel hudby. Kvůli jakým kvalitám? Kvůli čistě hudebním kvalitám. Václav Jindřich Veit byl báječný, invenční skladatel, vybavený mistrovskou kompoziční technikou, a to vše jej předurčovalo stát se významným skladatelem romantické epochy, zcela jistě alespoň v rámci německy mluvící části Evropy. Avšak, jak sám zmiňujete, Veit byl i vystudovaným právníkem a po prvotním ročním uměleckém angažmá v Cáchách se vrátil zpět do Čech, kde začal provozovat právní praxi a dotáhl to až na prezidenta c. k. krajského soudu v Chebu. To však odsunulo jeho hudební tvorbu na druhou kolej a kompozici se pak věnoval jen ve svém volném čase, přesto na velmi vysoké, až mistrovské úrovni. Dobře, že jste mezi jinými zmínil i Voříška: Já osobně zde totiž vidím několik paralel: 1) oba byli profesionální právníci; 2) jejich dílo není početné; 3) všechny jejich skladby jsou však velmi dobré až vynikající; 4) oba dva zkomponovali pouze jednu symfonii. A proto také věřím, že i Veitova Symfonie e moll op. 49 zdomácní na našich i zahraničních pódiích stejně tak jako ta Voříškova, která je dnes už dobře známá a často hraná.
V bookletu nahrávky jeho hudby jsem se dočetl, že obdivoval Beethovena. Jelikož jeho povaha a běh života zdá se s geniálním Němcem nesouzněly a jiná byla i míra talentu, v čem vidíte styčné body? Styčné body jsou zejména v kompoziční technice. Ať už se jedná o motivicko-tematickou práci, o integraci polyfonické imitační práce do sonátové formy nebo o celkovou výstavbu symfonie jako takové. Veit nepatřil mezi výbušné romantiky, kteří reagovali na předcházející generaci vzdorem a bořením stávajícího, on naopak navazoval tam, kde Beethoven skončil. Vzal si z jeho hudebního jazyka čistotu řemesla, přehlednost hudební struktury a její logické rozvíjení do větších formálních celků. Charakter hudby samotné je u obou skladatelů odlišný natolik, nakolik byla odlišná jejich povaha, temperament a koneckonců i životní zkušenosti. Míru talentu bych si nedovolil srovnávat z toho důvodu, že Veit svůj kompoziční potenciál narozdíl od Beethovena nikdy plně nerozvinul, a tak těžko soudit, jak by toto srovnání vypadalo, kdyby oba měli ke své tvorbě podobné podmínky.
Chápu správně, že nahrávky na vaší desce jsou novodobé premiéry? Co se týká Předehry a houslové Romance a finále, tak se jedná o jejich první novodobé uvedení. Symfonie e moll byla nahrána Plzeňskou filharmonií s dirigentem Vítem Mickou jako rozhlasový snímek někdy v 80. letech, nicméně na CD vychází v premiéře.
Jeho symfonie je na české poměry zajímavé dílo. Lze jej v něčem srovnávat se symfonií o generaci staršího Jana Václava Huga Voříška, či dokonce symfoniemi Mendelssohna a Schuberta? Jinak řečeno – v čem je její osobitost? Řekl bych, že Symfonie e moll je zajímavé dílo i na světové poměry dané doby. Srovnání s Voříškem se nabízí už jen proto, že oba dva skladatelé jsou tvůrci právě a pouze jediné symfonie. Obě tyto jejich symfonické prvotiny jsou až neuvěřitelně zdařilé. Pokud bych měl ve srovnávání pokračovat, tak dle mého soudu obě symfonie mají nejzdařilejší druhou, volnou větu. Oba dva autoři umístili do druhé věty těžiště celé cyklické kompozice a vybavili ji nejpůvodnější invencí s naléhavým emocionálním sdělením a velkolepou stavbou. Osobně mám dojem, že Voříškovi po této části začíná poněkud docházet dech a Finále nepovažuji za kvalitativně úplně adekvátní předcházejícím větám, zejména těm prvním dvěma. Naopak u Veita je stavba celé symfonie promyšlená až do poslední noty a od tragické melancholie úvodní věty, přes pokoru a odevzdanost volné věty, rodící se radost tria věty třetí vede až k apoteóze života ve finální větě. Sám pro sebe jsem této symfonii dal podtitul „per aspera ad astra“, který lapidárně vystihuje výše uvedené.
Jaký je vlastně Veitův skladatelský odkaz? Dal by se nějak stručně definovat? Veitův odkaz je bohužel minimalistický. Jeho těžiště je v komorní hudbě, páteř tvoří šestice jeho smyčcových kvartetů, dále smyčcové kvintety a písňová tvorba především na německé texty. Veit se v průběhu života stal členem a funkcionářem Spolku pro zvelebení církevní hudby v Čechách, takže v rámci této své aktivity se věnoval i tvorbě liturgické hudby, která však též není nikterak početná. Při zběžném prostudování jsem nabyl dojmu, že měla především sloužit liturgii a být jak interpretačně, tak posluchačsky snadno dostupná. Jeho církevní skladby bych si tedy dovolil považovat za spíše funkční než svébytnou tvorbu s ambicí osobní, autentické hudební výpovědi. Co se týká jeho symfonické tvorby, tak vše podstatné naleznou posluchači na našem disku, který jsme snad výstižně pojmenovali Rediscovered Romantic Testimony, což by se dalo přeložit jako Zpověď znovuobjeveného romantika. Veit zasáhl několika svými skladbami i do oblasti hudebního žertu. Zde bych mohl jmenovat Epizodu ze života ševce, kde si dělá legraci z Berliozovy Fantastické symfonie aneb Epizody ze života umělce. Z toho je patrné, že Berlioze neměl zrovna v oblibě, podobně jako Liszta či Wagnera. Tyto novoromantické výboje v hudbě již tradičně orientovaný Veit nepochopil a nemohl náležitě ocenit. Nutno k Veitově cti dodat, že posléze tento svůj špílec vzal zpět. Těžko říci, zda z pouhé lidské slušnosti nebo proto, že revidoval svůj názor na Berlioze a potažmo i jeho Fantastickou.
Vedle symfonie je na cédéčku Koncertní předehra a houslová Romance a finále. Předehra je kompozičně jiná než symfonie? Předehra je radostná, příležitostná skladba, která je svým duchem ještě o něco více svázána s klasicistním myšlením. Kdybych tuto skladbu neznal a dostal ji do poslechového testu, nejpravděpodobněji bych jako autora hádal Carla Mariu von Webera. Je velmi pravděpodobné, že v této předehře si Veit zkoušel některé skladebné postupy, které pak zúročil a plně rozvinul ve své symfonii.
[spvideo]https://www.youtube.com/watch?v=jmrvtu9tljw[/spvideo]
Houslové skladby asi každého překvapí svým espritem a virtuozitou, pro milovníky houslí jistě příjemný objev. Hudba, která jako by jemně vítala o dvě generace mladšího Dvořáka. Nechce se mi věřit, že sólový part, připomínající Ernsta či Slavíka, stvořil Veit bez odborného vedení. Na druhé straně vnímám spor ohledně autorství. Jak to tedy je, nestane se podpis pod tímto dílem mystifikační hříčkou vydavatele? Co se týká této skladby, je to zatím velká neznámá a čeká nás detektivní dohra v podobě porovnání rukopisné, údajně Veitovy partitury uložené v Českém muzeu hudby, se kterou jsme dosud pracovali, a rukopisu houslového koncertu č. 2 „maďarského“ Josepha Joachima. První věta druhého Joachimova houslového koncertu samotná měla premiéru 9. 4. 1859 ve Weimaru, celý koncert pak měl premiéru až 2. 5. 1859 v Londýně, což je dosti zajímavé. Joachimův autograf by měl být dle Grovea uložený ve Vídni. Druhá věta tohoto koncertu je identická s Veitovou Romancí a třetí věta s Finále. Orchestrální part se shoduje 1:1, při detailním prozkoumání sólového houslového partu jsou u Joachima patrné simplifikace, které jsou pak houslově daleko lépe hratelné. Zatímco Veitův „originál“, jak se eufemisticky vyjádřil interpret naší nahrávky Milan Al-Ashhab, je hratelný pouze za předpokladu značné prstokladové vynalézavosti, a i tak velmi nepohodlně, jakoby nehouslově. Z toho jako nejpravděpodobnější vychází hypotéza, že Joachim si u Veita tyto dvě části objednal a následně je revidoval tak, aby byly dobře hratelné (rozumějme pro technicky mimořádně disponovaného houslového virtuóza) a začlenil je do svého druhého houslového koncertu. To vše velmi pravděpodobně za Veitova vědomí a svolení. Opačná varianta – tedy, že by si v Praze, kde skladba neměla naději na uvedení, Veit opsal druhou a třetí větu (proč jen tyto a ne i první?) Joachimova houslového koncertu a při opisování nepochopitelně ztížil sólový part, není moc pravděpodobná, dle mého názoru je skoro až vyloučená. Nicméně dokud však neproběhne komparativní analýza a další vědecké zkoumání těchto dvou zdrojů stejné hudby, nemůžeme s určitostí tvrdit vůbec nic.
Toto je zkrácená verze, kompletní text k dispozici v HARMONII II/2022.
