Můžeme myslím směle prohlásit – s malou, jakoby francouzskou slovní hříčkou, že soubor Poème Harmonique je opravdový Pojem Harmonique. Podoben tak plně svému zakladateli a stále zapálenému uměleckému vedoucímu, loutnistovi Vincentu Dumestremu. I v Čechách je Poème jako doma. Protože však každý jejich projekt otevírá nové horizonty, vyplatí se jejich činnost sledovat takřka systematicky. Čili jejich návštěv v Praze není a nebude nikdy dost! Tentokrát – 6. října v kostele sv. Šimona a Judy, v rámci řady FOK Stará hudba – zazněla česká premiéra jejich programu Anamorfosi v čele s francouzskou sopranistkou Claire Lefilliâtre, ale také s českým barokním pojmem, barytonistou Tomášem Králem. Na úvod našeho rozhovoru jsme se však s Vincentem obrátili k jeho hudebnímu původu.
Jaký byl důvod k založení vašeho souboru Poème Harmonique? A proč jste ho takto pojmenovali? Na konci 90. let zde bylo ještě mnoho repertoáru, ve kterém se hudebníci úplně neorientovali, zvláště hudba raného baroka, hudba ze začátku 17. století, italská a francouzská. Do tohoto repertoáru jsem se zamiloval, stejně jako do celé epochy, postupně do celého 17. století, které žilo jednou z největších hudebních revolucí, přechodu od epochy, tak řečené renesanční, do časů barokních. Založil jsem soubor, abychom se začali věnovat tomuto období a učit se vysněný repertoár. A jméno ansámblu samozřejmě obráží zmíněné století, které na jedné straně vzdávalo úctu textu, slovu (le Poème) a zároveň objevovalo moderní harmonii směřující k baroknímu rukopisu (…Harmonique).
Lze nějakého skladatele označit jako vašemu srdci nejbližšího? Podle vašich projektů bych si dovolil tipovat Pierra Guédrona nebo Michel-Richarda de Lalande… Nemáme skladatele takto protežovaného, protože hudba 17. a 18. století se třídí spíše podle hudebních žánrů než podle skladatelů. Například air de cour (oblíbený typ světské vokální hudby konce 16. a začátku 17. století – pozn. aut.) od Étienna Moulinié se více podobá air de cour od jiného skladatele, třeba Antoina Boësseta, než jeho duchovní tvorbě pro velký sbor. V každém případě je pro mne velmi složité svůj cit nějak poměřovat: cit, kterým hořím pro francouzský air de cour pocházející například od Moulinié, Guédrona či Tessiera, je totiž natolik odlišný od toho, jímž hořím pro rekviem či operní scénu… Je prostě složité říci, zda máme raději svého otce či svou matku!
Koncert, to je okamžik setkání s naším publikem…
Nahrávka je potěšením ze zvukového ideálu.
Váš repertoár je poměrně široký. Je nějaká idea, která jej spojuje, nějaký ústřední bod? Myslím si, že náš repertoár zas tak široký není; zůstáváme věrni hudbě mezi lety 1600 a 1740, vždy oslyšíme vábení Sirén hudby romantické, moderní a další. Na druhé straně se nepouštíme do hlubšího průzkumu hudby středověké a renesanční. Až na několik výjimek jsem mužem 17. století, tzv. Velké století mne fascinuje cele: obrazy, sochami, literaturou… Ostatně si myslím, že pro pochopení hudby nestačí chápat, jak skladatelé komponovali, ale je třeba studovat také kontext, ve kterém hudba vznikala, celou epochu. Historie nás učí více než jen psychologii umělce. To, co spojuje celou mou práci, je Evropa 17. věku.
Natočili jste tolik skvělých nahrávek! Máte raději nahrávání více než živou komunikaci s publikem? Jsou dva způsoby, jak žije naše umění, a já je kladu na roveň. Koncert, to je okamžik setkání s naším publikem, jsou to také rozhovory po něm, kdy sdílíme prožité pocity. Nahrávka je potěšením ze zvukového ideálu, je to výzva, při které se hudebník pokouší překonat sám sebe vytvořením uměleckého díla, které zůstane zachyceno. Které budou poslouchat milovníci hudby možná roky, bez vědomí hudebníka. Nahrávání musí být pro hudebníka nezbytností, nezbytností pro jeho generaci. Nahrávat má však smysl, jen když přinášíte silnou a novou interpretaci. Je mnoho hudby, kterou nenahrávám, neboť cítím, že moji kolegové nebo mistři v minulosti, to udělají nebo už udělali mnohem lépe, než bych to byl kdy svedl.
Máte v Čechách nějaké hudební přátele? Z Čech pochází velké množství dnešních barokních hudebníků a mám nezapomenutelné vzpomínky na naše první koncerty se souborem Musica Florea, kdy jsme společně v Praze uváděli Lullyho Bourgeois Gentilhomme (Měšťáka šlechticem).
Otáčíte se někdy zpět, nebo stále hledíte vpřed vstříc novým projektům, vstříc horizontu? Uplynulá práce pohání tu současnou. Například zmíněný projekt Měšťák šlechticem v roce 2006 odstartoval nastudování dalších Lullyho oper: Cadmus et Hermione, pak Phaéton a nakonec Armide. Naše někdejší práce s francouzskými chansony a romancemi inspiruje náš nový projekt Mon Amant de Saint Jean, hudební pouť od Monteverdiho k Années Folles (tzv. hravá léta ─ francouzská 20. léta 20. století), spolu s famózní mezzosopranistkou Stéphanie d’Oustrac. Hudba ze zmíněných Nova Metamorfosi mne přivedla k dalšímu zkoumání římského repertoáru, a tak se zrodil program, který uslyšíme na říjnovém pražském koncertě: nic, co vznikne, se neztrácí – vše se přetváří.
Toto je zkrácená verze, kompletní text k dispozici v HARMONII X/2020.
