Rezidenčním umělcem festivalu Maraton hudby Brno bude v srpnu francouzská hvězda akordeonu, všestranný hudebník Vincent Peirani. Rozhovor s ním vedl Milan Tesař.
I když původně studoval klasickou hudbu, svůj zájem rozvinul směrem k jazzu, a to poté, když si poprvé – v té době byl vážně nemocný – poslechl hudbu amerického pianisty Billa Evanse. „Rozhodl jsem se, že pokud se uzdravím, budu hrát jazz,“ vzpomíná Vincent Peirani. Uzdravil se a na prahu dospělosti se začal naplno věnovat tomuto žánru. Nyní už téměř čtvrt století objevuje nové možnosti svého nástroje a s oblibou překračuje stylové hranice.
V Brně Peirani vystoupí nejprve 8. srpna v Sono Centru s triem Jokers, v němž zašel zatím nejdál, pokud jde o experimenty s akordeonem, práci se zvukem, elektronikou a produkcí. Součástí tria jsou kytarista Federico Casagrande a bubeník Ziv Ravitz.
Druhý koncert Vincenta Peiraniho se uskuteční v sobotu 10. srpna v klubu První patro v rámci World music scény Maratonu hudby. Akordeonista se představí v projektu Les Égarés, který loni bodoval v mezinárodních žebříčcích a který dále tvoří Ballaké Sissoko z afrického Mali, který hraje na mnohostrunnou koru, a další dva francouzští virtuosové, violoncellista Vincent Segal a saxofonista Émile Parisien. V neděli 11. srpna si zájemci mohou vychutnat sólový akordeonový recitál Vincenta Peiraniho v prostorách Uměleckoprůmyslového muzea.
MT: Před dvěma lety jsme spolu hovořili o vašem tehdy novém albu Jokers. V létě mimo jiné i s tímto projektem přijedete do Brna. Jak a kam se tedy Jokers za ty dva roky posunuli?
VP: Na náš tehdejší rozhovor si moc dobře vzpomínám. Opravdu jsem tehdy netušil, kam se tento projekt posune. Ale od té doby jsme při hraní získali hodně svobody a také se víc překvapujeme. Máme už totiž s mými dvěma spoluhráči za sebou nějakou společnou zkušenost jako kapela. Skladby, které hrajeme, už opravdu dobře známe, podařilo se nám je skvěle zvládnout a také si důvěřujeme. Tím pádem si můžeme cokoli dovolit a nemáme problém například s dlouhými improvizovanými pasážemi, které se v jeden moment přelijí do další skladby. Všechno je to tedy velmi svobodné a příjemné. Každý koncert je jedinečný, protože se snažíme nic neopakovat. Cítíme, že se mezi námi děje něco tak silného, že jsme se v zimě rozhodli nahrát jeden koncert v Nizozemsku. Vyjde nám tedy záznam koncertu, protože chceme světu ukázat, v jaké kondici jako kapela jsme. Chtěli jsme na album přenést energii živého koncertu, která se výrazně liší od studiového alba. Myslím, že bude dobré mít to zaznamenané.
MT: V minulém rozhovoru jste mi říkal, že jste měl z formátu tria trochu obavy. Jaké dnes vidíte výhody této sestavy?
VP: Především musím říct, že jsem se sám posunul. Ve všech sestavách, se kterými jsem hrál dříve, ať už to byla dua nebo kvintet Living Being, jsem rád doprovázel. Líbilo se mi být spíše v pozadí, i když samozřejmě v jazzu prakticky každý hraje i sóla. Ale já prostě na sóla moc nejsem… nebo jsem nebyl. Nicméně v tomto triu nemůžu chtít po kytaristovi Federicovi, případně po bubeníkovi, aby hráli pořád sóla. Musím se s nimi střídat, což pro mne bylo zpočátku trochu těžké. Spoluhráči mě museli nutit a povzbuzovat a já jsem namítal, že jsem měl sólo v předchozí skladbě a že chci jen doprovázet. Musel jsem se tedy trochu přemáhat, abych více fungoval i jako lídr a abych hrál sóla častěji než ve svých ostatních projektech. Postupně jsem se opravdu posunul a s každým dalším koncertem jsem si byl jako sólista jistější sám sebou. V poslední době tedy improvizujeme a hrajeme sóla všichni tři. Trio vnímám jako kolektiv, ve kterém má každý svou roli, není tam prostor pro individualismus, všechno tvoříme společně. Jsem tedy nakonec za tento „tříčlenný orchestr“ velmi rád.
MT: Říkáte, že rád doprovázíte, ale na Maratonu hudby Brno budete mít i sólový recitál. Jak se v takové roli cítíte?
VP: Sólový koncert, to je opravdu velmi zvláštní zkušenost. Je to vlastně forma introspekce, člověk je na pódiu sám se sebou. Začal jsem občas sólově hrát už před několika lety a beru to jako cvičení, které mám docela rád. Samozřejmě že by mě nebavilo hrát jen sólové koncerty, protože rád vystupuji s jinými muzikanty, ale není špatné se jednou za čas objevit před lidmi opravdu sám za sebe. Takový sólový koncert je magická záležitost. Můžete improvizovat podle libosti a z ničeho nic začít hrát zkomponované skladby. Je to taková disciplína ve volném stylu. Všechny své sólové koncerty zahajuji jednou konkrétní skladbou. Je to věc, ve které jsem si jistý a která se líbí i publiku. Během ní se tedy mohu pořádně naladit na prostředí, vytvořit tu správnou atmosféru. A pak, podle toho, jakou cítím odezvu od publika a celkově podle situace, buď vybírám ze svého repertoáru další skladby, nebo improvizuji. Je to jednak můj dialog sám se sebou, jednak dialog s publikem.
MT: Je to také dialog s prostředím, ve kterém hrajete? Přece jen je rozdíl, jestli vystupujete v koncertním sále, nebo třeba v kavárně.
VP: Ano, máte pravdu. Důležití jsou lidé, ale samozřejmě že místo, atmosféra, akustika, to vše hraje roli. Prostředí mě pochopitelně nasměruje určitým směrem nebo k určitým konkrétním skladbám. Velkou roli hraje, jestli je tam velký dozvuk. V takovém případě mám chuť hrát jiné věci než třeba někde v baru, kde je hluk a lidé nic neslyší. Místo je tedy velmi podstatné.
MT: Další projekt, který představíte v létě v Brně, je kvarteto Les Égarés. V dubnu jste hráli v Praze (recenzi koncertu najdete ZDE) a podle ohlasů to byl mimořádně úspěšný koncert, dokonce s trojím závěrečným potleskem vestoje.
VP: Ano, je to tak, měli jsme standing ovation, dvakrát nebo třikrát si nás lidé vytleskali, prodali jsme spoustu desek, fotili jsme se s lidmi, kteří byli opravdu nadšení. Říkali nám, že nikoho z kapely neznali, ale že přišli na doporučení známých a že to bylo skvělé. Takže ano, v Praze nás přijali velmi pozitivně.
MT: V Les Égarés jste tři Francouzi plus jeden africký hudebník, Ballaké Sissoko z Mali, na koru. Jak vůbec tato zvláštní sestava vznikla?
VP: Před nějakými třemi nebo čtyřmi lety měl violoncellista Vincent Ségal volnou roku, aby připravil program pro jeden velký festival ve Francii, Nuits de Fourvière v Lyonu. Rozhodl se, že uspořádá něco jako hudební salon. Představoval si hudební salony z období baroka, kdy si někdo zval k sobě domů spoustu hostů, a chtěl něco takového na festivalu napodobit. Pozval tedy své hudební hosty, ale bez konkrétního repertoáru. Ten vznikal až na místě. Konkrétně mezi pozvanými byl Émile Parisien, byl tam Ballaké Sissoko, byl tam písničkář Piers Faccini, byli tam další zpěváci, hráči na perkuse, prostě spousta lidí a nikdo nevěděl dopředu, co se bude hrát. A právě o to šlo. Vincent Ségal jako hostitel pouze naznačil, co od nás chce a co zhruba máme večer hrát. Přitom odpoledne, když se večerní koncert teprve chystal, jsme se v areálu potkali my čtyři, tedy Vincent Ségal, Ballaké, Émile a já, a řekli jsme si, že bychom si mohli spolu zahrát jen tak pro radost, naprosto neformálně. Hráli jsme asi dvacet minut a shodli jsme se na tom, že to vůbec není špatné. Byla to totální improvizace a nám to přišlo tak přirozené, jako bychom se znali roky a nedělali nic jiného. A přitom jsme v této sestavě hráli poprvé. Slyšel nás přitom ředitel hudebního vydavatelství No Format, který tam byl zrovna přítomen. A o několik měsíců později nás kontaktoval s tím, že to, co jsme hráli tehdy odpoledne před koncertem, jej tak zaujalo, že by to rád zaznamenal a vydal jako album. Takto naprosto přirozeně to tedy vzniklo.
MT: Zůstanou Les Égarés projektem jednoho alba, nebo byste chtěli nahrát něco dalšího?
VP: Už jsme se o tom bavili a došli jsme k závěru, že bychom rádi nahráli něco nového. Když totiž naše první album vznikalo, byli jsme jako kapela na samém začátku. Tehdy jsme se moc neznali, ale od té doby se tento projekt pro každého z nás stal mnohem důležitějším. A tak víme, že možná za rok, možná za dva, za tři, budeme chtít jít znovu do studia a opět něco nahrajeme. A bude to určitě něco jiného než naše první album. Také se nám třeba podaří realizovat původní plán a nahrajeme album na střeše v Bamaku. Bylo by to skvělé, kdyby to vyšlo. V každém případě ale máme chuť spolu dál hrát a také spolu trávit čas mimo pódia.
MT: V Brně během Maratonu hudby povedete také akordeonový workshop, kterého by se vedle českých hudebníků měli zúčastnit i akordeonisté ze Sítě kreativních měst UNESCO. Kdybyste měl v roli pedagoga dát mladším muzikantům jednu důležitou radu, jaká by to byla?
VP: Dvě základní rady jsou pracovat a mít rád to, co děláte. Vypadá to jako samozřejmost, ale není úplně snadné mít svou práci rád opravdu každý den. I když děláte práci svých snů, přijdou dny, kdy se vám moc nechce, ale i tak se musíte snažit. Musíte pracovat, být zvídavý, nebát se hrát hudbu, které ještě úplně nerozumíte. Důležité je objevovat nové věci a nové lidi, být otevřený.
Celý rozhovor naleznete v tištěném vydání časopisu Harmonie 06/2024.
