Český violista, dirigent a pedagog Vladimír Bukač letos slaví šedesátiny. Naskýtá se tak příležitost k zastavení, do jisté míry k bilanci a také představení dalších plánů. První věta rozhovoru se však netýkala hudby, ale motocyklů. Takže nás vlastně tohle téma zase k hudbě přivedlo, protože Vladimírův kamarád violoncellista Jiří Bárta je dalším vyhlášeným hudebníkem motorkářem.
Kde se vášeň pro motorky v muzikantech bere?
Nevím, kde se bere v ostatních, ale já jsem měl zálibu v motorech odmalička. Na pionýru jsem jezdil na lesních cestách od sedmi let, autem s tátou od dvanácti let, a hned jak to šlo, jsem si udělal řidičák. Touha vlastnit velkou motorku mě nikdy neopustila, tak asi před čtrnácti lety jsem si konečně pořídil silný stroj. Je to krásné poježdění, protože se můžete kochat na všechny strany. Jako v hudbě. Svým studentům říkám, nemůžete hrát hudbu stále jen směrem kupředu, občas se zadívejte napravo, nalevo a užijte si krásu krajiny, stejně tak jako u tvoření hudební fráze.
To hodně souvisí s vaším nástrojem – violou. Její hlas je prostředníkem mezi vyššími a nižšími smyčci, zároveň je její úlohou propojovat je a musí brát ohled na to, co hrají vrchní a spodní nástroje. Viola nádherně propojuje oba krajní hlasy – soprán a bas. Zvuková barva je velmi příjemná, neinvazivní, medová. Řekl bych, bližší lidskému hlasu než housle. Hrát na violu je opravdu osobité, cítím to tak, že vyžaduje specifický osobnostní charakter. Nicméně ne všichni houslisté chtějí na violu hrát. Cítí se být výbornými houslisty – což nezpochybňuji, ani já jsem nepatřil mezi špatné houslisty, a přesto mě viola svou tmavší barvou vždy fascinovala. A v dobách mých studií bylo violistů mnohem méně než dnes. A tak jsem pořád bral violu kolegům z ruky, až se jednoho dne stalo, že jsem kvůli viole navždy odložil housle.
Ale v Talichově kvartetu jste hrál na housle, než jste dal přednost viole.
Předtím jsem ještě působil v mezinárodním komorním orchestru Ensemble Kanazawa v Japonsku. Tam se mi naskytla možnost vystoupit na housle a violu mnohokrát i jako sólista v prestižních sálech Japonska. A když byl v komorním orchestru vypsán konkurz na pozici sólo violisty, neváhal jsem a jen přešel z jedné strany orchestru na druhý. Potom v roce 1993 přišla nabídka z Talichova kvarteta na pozici druhého houslisty. To pro mě bylo velmi zajímavé, protože jsem se už chtěl vrátit do Evropy, ale právě v ten moment jsem zatím nevěděl kam. I při plném úvazku v kvartetu jsem v rámci časových možností koncertoval sólově, natáčel violové projekty pro Český rozhlas atd. Až jednoho dne se v kvartetu uvolnilo místo violisty a já jsem se nabídl, že bych se toho ujal. Tedy rok 2000 osobně počítám jako počátek mé ryze violové dráhy. Jen dodám, že dnes už housle nemám a už ani necítím potřebu na ně hrát.
Dobří violisté jsou dodnes nedostatkové zboží a každé kvarteto si jich považuje.
To máte pravdu. Najít partnera do kvarteta je vždycky těžké, ať už jde o jakýkoli nástroj, protože každý nástroj má svůj charakter. První houslisté mají zdravé sebevědomí a většinou bývají ambiciózní, bez toho to nejde. Sekundisté jsou výborní hráči, ale už nemusí být tak draví. Úloha violisty je podtrhnout vnitřní vedení hlasů a komunikaci mezi členy ansámblu. A umět v pravý čas vystoupit jako výrazný člen kvarteta. Smyčcové kvarteto obecně považuji za jedno z nejtěžších komorních uskupení vůbec.
Na svém narozeninovém koncertu v Anežském klášteře 11. října budete hrát společně s Bennewitzovým kvartetem. Hosty budou houslista Ivan Ženatý a klavírista Robert Umanski. Jak jste složil dramaturgii koncertu u příležitosti oslavy svého jubilea?
Nejprve zahrajeme s houslistou Ivanem Ženatým Mozartovo duo, poté s klavíristou Robertem Umanským dvě skladby – sonátu Paula Hindemitha a Fantazii Yorka Bowena. Po přestávce pak s Bennewitzovci zazní nádherný kvintet Antonína Dvořáka pro dvě violy. Rád bych v této souvislosti poznamenal, že mi je trochu líto, že Dvořák, sám violista, nenapsal pro tento nástroj sonátu ani koncert. Umím si to velmi dobře představit a myslím si, že to býval měl udělat.
Zato Hindemith byl k violistům štědrý.
To máte pravdu. Hindemith, jako rovněž velký violista své doby, přirozeně využil toho, že v době, kdy se viola začala dostávat do povědomí jako sólový nástroj, není moc skladeb pro violu, a chopil se jejich komponování.
Čeští autoři také nebyli k violistům skoupí. Například Jindřich Feld, jehož kompletní dílo pro violu jste natočil. Samozřejmě i Bohuslav Martinů, ale zaujalo mě, že jste se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu nahrál koncert pro violu Františka Domažlického z roku 1966. Jméno tohoto autora není příliš známé.
Jeho jméno jsem znal už předtím, než jsem začal pátrat, co z violové literatury by se dalo ještě natočit, a dosud nahráno nebylo. Tento koncert jsem objevil a rozhlas můj návrh rád přijal. Tenhle zajímavý, technicky náročný, ale příjemně poslouchatelný koncert jsme natočili se SOČRem a dirigentem Vojtěchem Spurným, rovněž i Koncert Es dur Antonína Stamice. Proč se Domažlického koncert nehraje, příliš nechápu. Podobné to je se Sonátou nebo Rapsodií Bohuslava Martinů. Ani tyto skladby se neobjevují dostatečně často na programech koncertních sálů. Obzvlášť mě překvapuje, že ani mí frankofonní studenti v Bruselu tyto skladby neznají. Snažím se tento fakt napravit.
Vy učíte na dvou zahraničních školách – v Bruselu a Drážďanech. Co je podle vás podstatou pedagogiky? Co studentům zdůrazňujete?
Jednoznačnost, srozumitelnost a jednoduchost. Ale to není pro každého studenta. Někteří z nich to pochopí mentálně, ale prakticky to nejsou schopni provést. Zdůrazňuji jim, že technický potenciál, který si vybudují, je „motorem jejich vozu“ – nástrojem k vyjádření hudby. Bez technických dovedností nedovedeme vyjádřit vůbec nic. Někteří studenti se domnívají, že i když nebudou cvičit, přesto se někam dostanou. Mýlí se. Nedostanou. Výjimek takto od boha nadaných, bych spočítal možná na prstech jedné ruky. Dále jim říkám, že by měli hrát tak, jako by zpívali. Často je nabádám, aby odložili nástroj, vzali si noty a skladbu si zazpívali, aby cítili celou frázi, hudbu. Druhá fáze nastává při představě, že hrají s virtuálním nástrojem v ruce. To jim pomáhá se oprostit od svých některých případných technických nedostatků a získají tak čistý hudební vzhled, aniž by byli limitováni svými technickými možnostmi. Když totiž nemají něco technicky docvičené, dostávají se do interpretace nechtěné věci, které by tam být neměly, a to jenom proto, že je nezvládnou technicky zahrát. Je tedy třeba si vytvořit jasný, na našich technických možnostech nezávislý hudební koncept, na který bychom se měli dostat. To je základ interpretace. S tím souvisí i určité oproštění od „mrtvého“ notového zápisu. Teprve my interpreti mu můžeme a musíme dát život. To znamená respektovat notový zápis, avšak interpretovat ho takovým způsobem, jako bychom tu skladbu sami zkomponovali. Tedy oprostit se od textu, oddálit se včas od not a hrát hudbu ze svého nitra.
Celý rozhovor si můžete přečíst v tištěném vydání Harmonie 09/2024.
