Mladý skladatel Petr Haas je přesvědčen, že hudba je schopna v posluchačích evokovat virtuální obrazy, které jsou nezávislé na jejich fantazii. Skladatel například zkomponuje hudbu, při jejímž poslechu se všem posluchačům v hlavě vytvoří představa koule. Může mít zcela konkrétní barvu, velikost a při troše kompozičního umu by s ní bylo možno dokonce shazovat virtuální kuželky. To, že zatím žádná taková skladba neexistuje, je podle kolegy Haase dáno tím, že to skladatelé zatím neumí, nikoli tím, že by toho hudba nebyla schopna. Nevím, jestli by se posluchačům taková manipulace s jejich obrazotvorností líbila, ale skladatelům by to asi vyhovovalo. Lidé si často do hudby dosazují významy, které nemají nic společného s autorovými záměry. Nedávno se konal večer k životnímu jubileu významného českého skladatele. Po finální skladbě večera vystoupil známý herec a v upřímné snaze složit komponistovi hold nadšeně líčil, že si při skladbě představoval výstup horolezců na zrádnou osmitisícovku a jejich marný boj s živly, vedoucí až k tragickému skonu části expedice v mrazivé závěji. V očích jubilanta, který se ve skutečnosti při psaní zabýval modifikacemi seriální techniky a vyvažováním paralelismů mezi zvukovými vrstvami, se mísilo dojetí s neskrývaným údivem.
Virtuální realita je počítačový termín a tvůrci elektronické hudby ho berou jako denní chleba. Pracují s virtuálními syntezátory, virtuálními mixážními pulty, umisťují zvuky do virtuálního prostoru, v němž jsou rozmístěny virtuální reproduktory. Škoda, že podobné vymoženosti nezná interpretační praxe klasické hudby. Dokážu si například představit orchestr hrající z virtuálního notového materiálu. Každý hráč by měl před sebou displej, na němž by se postupně zobrazoval jeho part spolu se spoustou dalších informací. Odpadlo by otáčení stránek a jejich šustění. Odpadlo by počítání taktů. V pravý okamžik by se na displeji červeně rozblikaly povely: Nástup za čtyři takty! Olíznout strojek! Nasadit sordinu! Vypustit vodu! Pozor na souhru s prvním fagotem! Některé informace by pocházely od autora, jiné od dirigenta a koncertního mistra. Každá změna dynamiky, frázování, artikulace by se automaticky projevila ve všech partech najednou – už žádné čmárání tužkou do vytištěných not! Připouštím ovšem, že projekt má i svá úskalí. Patří k nim především počítačové viry a výpadky elektrického proudu.
V jedné filozofické studii jsem se dočetl, že vesmír možná není nic jiného, než jeden velký hologram. Tvůrci vědeckofantastického filmu Matrix zase naznačují, že nic z toho, co prožíváme, není skutečná realita, ale počítačová simulace. Tak nevím. Třeba mají ti pánové pravdu. Nějak mi ale do toho nepasuje Bachova Mše h moll . To ji vytvořil kompjútr? A nebo není ve skutečnosti tak úžasná, jak si myslíme, a naše nadšení z té neuvěřitelné hudby je také naprogramováno? V Matrixu dostane ústřední hrdina na vybranou: zůstat uvězněn v umělém světě virtuální reality, nebo se osvobodit a pohlédnout skutečné pravdě do tváře. Kdybych dostal na výběr já, chtěl bych žít v tom světě, kde hraje Bachova hudba. Ať už je virtuálně skutečný nebo skutečně virtuální.
Otázka pro čtenáře HARMONIE: který z dnešních slavných českých dirigentů je „původním povoláním“ violoncellista? 10 správných odpovědí odměníme kompaktním diskem a dárečkem od stanice Český rozhlas 3 – Vltava.
