„Ztracený“ syn jižních Čech
Viktor Augustin Rudolf Novák se narodil 5. prosince 1870 v Kamenici nad Lipou, kraji na pomezí Vysočiny a jižních Čech. Ona přírodní a mentální směs vysočinských odříkání a poezie jihočeských lesů, obzorů a rybníků se sice nesmazatelně zapsala do hlubokého povědomí umělce citlivého na vše, co mohlo jeho nitro vstřebávat, ale v prodlení uměleckého vývoje dlouho nezanechaly tyto scenérie v Novákově hudbě očekávanou odezvu. Ta se dostavila až v šedesátce jeho věku, kdy zavítal do rodného města a posléze aktivní „finální“ tvůrčí věk trávil v myšlenkách i turistických plánech právě v turistickém ráji Chlumce nad Cidlinou, Plané nad Lužnicí a na jiných lokalitách kraje, který každého obejme svou nenahraditelnou poezií. Ale přesto přese všechno se skladatel po velkých cestách Evropou a domácími regiony nakonec rád vracel. A nebylo to jen z důvodů stáří či v důsledku omezených možností v době německé okupace za druhé světové války. Kdo byl vůbec Vítězslav Novák?
„Osová“ osobnost české hudební kultury
Když v roce 1970 se v Kamenici nad Lipou konalo muzikologické sympozium u příležitosti Novákova 100. výročí narození, prohlásil ve svém ústředním referátu Jaroslav Volek, přední osobnost české hudební historiografie a estetiky, o Novákovi výše uvedený přívlastek. A to ve dvojím současně se křížícím směru. Horizontálně chronologicky jako střed mezi generací L. Janáčka, J. B. Foerstra (nar. 1854 a 1859) a Josefa Suka a Otakara Ostrčila (nar. 1874 a 1879). Novák mezi nimi tak generačně a ročníkově zjevně tvoří konkrétní střed. Bude dále vysvětleno, jakou osu vertikální ve smyslu rozsahu dopadu své kompoziční školy na následné generace nejen skladatelů, ale i dirigentů, houslistů, pianistů, režisérů, kritiků, muzikologů, pedagogů… Takto byla rozvětvena Novákova kompoziční škola budující své základy již od samého počátku století po předčasné smrti Zdeňka Fibicha, kdy třicetiletý, již v té době úspěšný skladatel přebíral žezlo odpovědnosti za přípravu následných hudebně vzdělaných generací. Vysloužil si až ve 39 letech místo stálého profesora hudební teorie a kompozice na pražské konzervatoři, pak ohlas ve vlastních mistrovských třídách kompozice včetně i jmenování rektorem tohoto ústavu. Nehledě k soukromým žákům, které trpělivě připravoval i za okupace třeba i ve svém skutečském domově na Vysočině.
Je zřejmé, že jeho kompoziční škola čítající přes stovku adeptů kompozičního umění nutně převyšovala jednak vliv J. B. Foerstra, který se teprve po vzniku ČSR trvale usadil v Praze a též vyučoval, rovněž tak Josefa Suka, který pro časově vyčerpávající povinnosti sekundisty Českého kvarteta ani nemohl s takovou vehemencí jako Novák se věnovat systematicky svým žákům, i když z kompozičních škol obou jmenovaných mistrů vzešel nejeden vynikající skladatel. Za všechny vzpomeňme Martinů a J. Ježka ze školy Sukovy!
V onom roce 1970 jeden z posledních žáků Vítězslava Nováka Ilja Hurník pronesl jako první vůbec památnou myšlenku o slučování neslýchaného, téměř nemožného v Novákově hudbě. Týkalo se to zralého období Novákovy tvorby, která vyrůstala mimo jiné z folklorních inspirací se sklonem k impresionistickému cítění a obdařené vyspělou profesionální polyfonní fakturou opřenou především o důkladné studium Bacha. Takovýto individuální styl u žádného skladatele nenajdeme a Novák v letech na přelomu století náležel v tomto smyslu k nejoriginálnějším zjevům vývoje hudební kultury.
Dětství, mládí, studium
Novák se v rodném městě jako dítě neohřál. Brzy nato se totiž jeho otec MUDr. Jakub Novák přestěhoval do blízkých Počátek, kde provozoval svou lékařskou praxi a ochotnické veřejné záliby. Po jeho předčasné smrti matka přesídlila se dvěma syny a dcerou do Jindřichova Hradce, kde Novák studoval na gymnáziu. Tam osudově zasáhl do jeho života místní velitel hasičské hudby Vilém Pojman, pod jehož působením Novák podnikal první skladatelské pokusy v oboru písní pro zpěv a klavír a první klavírní skici. Pravděpodobně musel hrát velice dobře na klavír, když veřejně vystoupil s Lisztovou 14. Uherskou rapsodií. Po maturitě se matka s rodinou odstěhovala do Prahy, kde Novák napřed vstoupil na právnickou fakultu, ale brzy poznav cizotu tohoto oboru pro svou mentalitu a schopnosti se začal zajímat o přednášky na filosofické fakultě. Ovšem ani tu neuznal za vhodné dokončit, a protože celou svou osobností tíhnul k hudební praxi, vstoupil na konzervatoř. Přeskočíme-li běžnou výuku v nižších ročnících této školy, která v té době měla vynikající pověst, nalézáme Nováka v proslulé kompoziční třídě Dvořákově, kde spolu se Sukem a Oskarem Nedbalem náležel mezi nejtalentovanější žáky. Dokázal to mimo jiné absolventskou skladbou Sonátou pro housle a klavír d moll , kterou na tehdy takzvané výstupní zkoušce školy provedl s Karlem Hoffmanem, pozdějším primáriem Českého kvarteta. Bylo to 8. 7. 1892. Leč pro Nováka tím studium neskončilo. I nadále docházel do klavírní třídy Josefa Jiránka až do svých 26 let. Ale docházelo tu ke kuriózním situacím. Novák nebyl pro svou aktivní tvořivou povahu příliš nakloněn domácímu klavírnímu cvičení. Dával přednost kompozici. Tak donášel do klavírních hodin ukázky svých nových klavírních cyklů, ostatně dodnes hraných obvykle konzervatoristy. Mám na mysli Barkaroly, Bagately, Vzpomínky, Serenády, Eklogy… Nakonec je profesor po vzájemných diskusích veřejně hrál a Novák se takto vyhnul pilování klavírní techniky a její kontrole na hodinách. Posléze profesor pohlédl na hodinky a spěchal do kavárny za přáteli.
„Osudová náhoda“
Na pražských studiích poznal Rudolfa Reissiga, spolužáka studujícího dirigování, kompozici, ale také hru na smyčcové nástroje, speciálně violu d‘amour. Ten po absolvování konzervatoře působil na kroměřížské hudební škole spolku Moravan, kde vedl také tamní pěvecký sbor. Nejenže jednou pozval Nováka k účinkování na koncertě, ale právě po poznání údolí Velkých Karlovic na Vsetínsku zlákal Nováka k tamnímu prázdninovému pobytu. Novák po mnoha letech při psaní svých vzpomínek v knize Pamětí „O sobě a o jiných“ hodnotí Reissigovo pozvání jako onu vzpomenutou osudovou náhodu. Proč?
Dosavadní kompoziční Novákova produkce zajisté byla vybavena tak jako Sukova skladatelskou profesionalitou vyvrcholenou Dvořákovou školou. Ale byla to však tvorba poznamenaná romantickými rozmanitými zkušenostmi. V klavírních cyklech, v jeho Klavírním triu g moll, Klavírním koncertu e moll nebo v Serenádě pro malý orchestr F dur můžeme vyposlouchat nejširší vlivy všech významných romantiků 19. století. Ale nebyla to individuální stylová osobitost, i když dodnes tuto hudbu lze chápat a provozovat s úspěchem.
To, co Nováka primárně zasáhlo ve Velkých Karlovicích, byl tehdy živý hudební a taneční folklor v autentických funkcích. Všední den i svátek, práce i zábava, obřady i touhy – vše bylo prostoupeno valašskými lidovými písněmi, které Novák jako rodilý Jihočech překvapeně vstřebával. Zíral jako hudebník na objevené možnosti. K tomu připočtěme okouzlující netknutou přírodu provokující k jeho životně již trvalým turistickým zálibám ve společnosti přátel a v neposlední míře erotickou inspiraci. Poskytla ji Novákovi 21letá nadějná zpěvačka vídeňské konzervatoře Josefina Javůrková, dcera notáře z Kojetína, který tam trávil se svou početnou rodinou letní dovolenou. I když tento vztah v onom prázdninovém opojení vyhlížel nadějně, nedošel obapolného naplnění. Javůrková viděla budoucnost v pěvecké kariéře. Absolvovala rolí Santuzzy v Mascagniho Sedláku kavalírovi. Soudě dnes podle dochované fotografie, měla také vizuální předpoklady pro jevištní přitažlivost. Ovšem kariéra se nakonec nedostavila pro vleklý zánět hrtanu a Javůrková se nakonec profesionálního zpěvu musela vzdát. Zachovala se dvacítka Novákových dopisů z onoho a následujícího roku, ale, i když ji Novák chtěl za ženu, jak přiznal ve svých Pamětech, k rozvíjení vztahu nikdy nedošlo. Pomiňme dávno zapomenuté. Ale naopak důkladně zvažme psychologický dopad této inspirace pro Novákovu kompoziční činnost. Vždyť jeden ze symbolů jeho tvůrčích vrcholů zanechal skvost orchestrální tvorby, a to symfonickou báseň O věčné touze (1902, 1903).
Jsme tu u dalšího rysu Novákovy osobnosti. Totiž jeho cílené schopnosti transformace subjektivistických až autobiograficky cítících tvůrčích výsledků do objektivizujících nadosobních, obecně platných poloh. V tom tkví obecná srozumitelnost jeho skladeb a již v jeho době pozitivní dopad na publikum. Nelze utajit, že v tomto psychologickém procesu se zračí jistá nepominutelná dávka „výchovy“ obecenstva.
Cesta k vrcholům
Byla naplněna zajisté systematickou usilovnou prací. Ale to by v případě Nováka jako typického pozdně romantického umělce a impresionisty neznamenalo inspiraci, kdyby tu nebylo rozvíjení dříve poznaného. Symbióza folkloru a přírody hrála vždy v Novákově tvůrčím duchu podstatnou úlohu. Tak cesty po Beskydách a Karlovicku jej záhy přivedly přes sousední Javorníky na Slovensko. Novák jako horolezec opakovaně podnikal výstupy do Vysokých Tater (ale též v Alpách jej nalézáme jako vysokohorského turistu).
Známá symfonická báseň V Tatrách, (1902, rev. 1905) vznikla z těchto zážitků. Zdánlivě vnějškové opěvování hor je tu skloubeno s osobními prožitky turisty-horolezce, který vidí v horách přírodní monument právě tak jako osudový fenomén, kdy zažívá hrozící bouři, ale též vlastní pád, který mohl skončit tragicky. Vidíme tu opět ono nenapodobitelné skloubení Hurníkem výše připomenutých elementů, které v relevantních dílech u Nováka znamenaly vždy hluboké prostoupení aktivního prožitku.
Vůbec onen Novákův „moravský start“ znamenal vzestupnou patnáctiletou tvůrčí etapu až do roku 1910 korunovanou zcela originální kantátou, „mořskou fantazií“ Bouří a téměř hodinovým klavírním cyklem Pan. Je to umělecký vzestup naplněný díly nepominutelné hodnoty. Vyčerpat mnohovrstevnou látku v jediném příspěvku u tak významných osobností, jakou byl Vítězslav Novák, nelze. Soustřeďme se na připomínku nejdůležitějších opusů z tohoto období.
Nenapodobitelné „Písničky na slova lidové poezie moravské“, Klavírní kvintet a moll, Slovácká suita, 2. smyčcový kvartet D dur, Serenáda D dur, Moravské balady pro smí- šený sbor a pův. 4ruční klavír (později instrumentované), symfonická báseň Toman a lesní panna , ouvertura Lady Godiva , klavírní Sonáta Eroica, Trio quasi una balatta.
Je tu však též jiný Novák. Nacházíme jej v jeho vokálních cyklech. Také větší jejich část náleží k trvalému odkazu skladatele. Mohu tak mimo jiné soudit i z vlastní praxe, kdy si uvědomuji nepředstíranou ochotu mladých adeptek zpěvu na vysokých školách, ale i ve vyšších ročnících konzervatoří zpívat a veřejně provádět cykly jako Písně op. 4, Pohádka srdce (s věnováním Javůrkové), Melancholické písně o lásce, Údolí Nového království, Melancholie, Jarní nálady, Notturna, Erotikon a další. Novák se v nich jeví jako vynikající vokální autor vzdálený folklornímu cítění. Skladatel introvertní, který o sobě napsal, že je citový samotář. Možná proto tolik let z nejrůznějších důvodů oddaloval vlastní sňatek. Neboť upřímně řečeno nenalézal! Až v roce 1912 jej nacházíme ve svazku s Marií Práškovou, dcerou drobného obuvnického podnikatele ze Skutče, bývalou žákyní o 18 let mladší. Po roce narození syna Jaroslava, budoucího akademického malíře, mezitím krátce po profesuře nabídka Vídně k vyučování kompozice na tamní Hochschule für Musik a uzavřená smlouva s Univerzální edicí ve Vídni na vydávání zejména orchestrálních partitur – to vše v krátké době vyvrcholilo osobní úsilí, a tak se skončila dosud nenaplňovaná „Touha“.
Tak jako rodinný, i veřejný život zvláště po skončení světové války nabýval jiný směr, tak sice umělecké úsilí Novákovo nepolevovalo, ale byla tu jiná doba, Janáčkovo vzrůstající nepochybně „konkurenční“ uznání, nástup nových avantgardních směrů a generací. I když Novák zůstával v základu veřejného zájmu, nebyl jediný a nedotknutelný. Ale to je opravdu jiná kapitola.
To dosavadní vyřešil „vévoda valašský“ zredukováním svých křestních jmen na „Vítězslav“, i když v soukromém rodinném styku dlouho se užíval Viktor.
Hovořit o rozměrných následujících dílech, o operní a baletní jakož i kantátové tvorbě pro rozlehlost úkolu nelze. Připomněl bych však Novákův obrat k jižním Čechám, kterým vyslovil umělecké vyjádření ve své Jihočeské suitě (1937), kde okouzlení inspirací krajinou – obzory, lesy a rybníky spolu s dávnou husitskou historií znamenal zásadní tvůrčí obrat. Bylo to již v předvečer okupace. V jejich letech pak ze všeho nejvýše ční symfonická báseň De profundis pro velký orchestr s varhanami a Svatováclavský triptych pro varhany (instr.), vedle jiných prací jako monumenty jednou provždy vyjadřující objektivní stanovisko skladatele k věcem války, svobody, útlaku hrůz a nadějí (1941).
Po desetiletí návštěv Velkých Karlovic a Slovenska nalézáme Nováka v náruči jiné neméně romantické přírody, a tou bylo údolí Dyje pod hradem Bítovem, údolí v 30. letech zatopené Vranovskou přehradou, s níž se romantik Novák nemohl nikdy smířit. Ostatně, nad vodu ční část skály Rosenberg, pojmenované Skálou Vít. Nováka, kde skladatel též horolezil. Romantická bítovská příroda se zříceninou hradu Cornštejn inspirovala k vytvoření hodinové vokální Podzimní symfonie pro smíšený sbor a orchestr, v níž skladatel po své šedesátce vzdal hold přírodě, vinorodému Slovácku a výšinám Umění. Symbolická finální dílčí syntéza, po níž následovaly výše zmíněné objektivizující orientace.
Nicméně Novák po celý svůj život, skutečně až do předvečeru své náhlé smrti ve Skutči 18. července 1949 zůstal stále aktivní jako skladatel a turista. Zcestoval takřka celou Evropu kromě SSSR. Jeho díla vykazovala vysokou frekvenci v operních divadlech, v koncertech orchestrů a komorních ansámblů a sólistů. Bylo tomu tak i za války. Třeba i ve Slovenském štátě, kdy tamní rozhlas se stopáží věnoval Novákovi nejméně stejně tak jako Mozartovi nebo Beethovenovi. Bylo tomu tak i několik let po jeho smrti. Avšak doba se měnila, s ní nejen politika, ale obecně cítěné estetické názory, proudy nových kompozičních technik, cítění mladších generací.
Novákův prodloužený život
Nejen letošní dílčí jubilejní příležitost, ale každý můj osobní styk s Novákovým dílem jako pedagoga a též doprovazeče jeho vokálních cyklů se studenty našich vysokých uměleckých škol mě přesvědčuje o nesmírně vnitřním bohatém životě člověka – tvůrčího umělce, který ani v těžších okamžicích svých i třeba nenaplněné touhy žil vnitřním plným životem tak, že v něm neztratil ani minuty.
V pohledu na 162 rozmanitých titulů jeho mnohostranného odkazu spjatého s cestováním, aktivním sportováním, četbou, znalostí umění, filosofie, jazyků a hlavně onoho „umění žít“, totiž skloubení osobních inspirativních zážitků promítnutých do neopakovatelné tvorby, si milovník hudby, ať profesionál či amatér uvědomuje ten rozpor, který nastával s postupujícími léty vzdalujícími nás od jeho smrti. Pravda, řada jeho děl nezmizela z podií, divadel, plánů pedagogů a interpretů. Můžeme jmenovat proslulou orchestrální trojici: V Tatrách , Slovácká suita a O věčné touze ; připomenout trvalý výběr z jeho písní plnící plány našich vysokých uměleckých škol, celkové pozitivní zaujetí mladých pro jeho písně, úpravy slovenských písní s klavírem, ale též klavírní díla. Jmenoval bych v jednom proudu Písně zimních nocí a Sonátu Eroicu kromě jiných.
Pozapomnělo se na jeho vynikající sborovou tvorbu. Ovšem, co je nejslabší článek v jeho recepci, je trvalá nedostatečná pozornost věnovaná velkým partiturám, například zmíněné Bouři , orchestrálnímu znění Pana , Podzimní a Májové symfonii , ouvertuře Lady Godiva , Maryši , Tomanovi a lesní panně , jakož i mistrovské fuze De profundis , která probouzela svědomí k naději očištění po válce atd. Je toho zkrátka mnoho, co se z Nováka nezná a co bohužel ani vlastně nemohou znát mnozí zahraniční dirigenti.
Právě nejen u nás již delší dobu panující „mahlerovský kult“ by mohl přesvědčit domácí i cizí publikum o rovnomocných partiturách především Suka a Nováka na úroveň tohoto mistra. Mám na mysli kromě výše připomenutých děl Nováka též takzvaného „velkého“ Suka, což jsou díla s maximálně vyspělou polyfonií a rozšířenou tonalitou: Asrael, Pohádka léta, Zrání a Epilog. Je nejvyšší čas je systematicky provozovat. A to právě vedle Mahlera a Brucknera!
Právě pro neopominutelné historické místo Novákovo v české, ale i slovenské hudební kultuře, neboť Novák byl vychovatelem celé zakládající generace slovenských skladatelů 20. století, je nutnost systematičnosti, která může v příznivých případech zvýšit zájem nejen o jeho dílo, ale vůbec o celou českou hudbu 20. století tak, aby nezůstávalo pouze u Vltav a Novosvětských symfonií v plánech našich orchestrů v zahraničí. Kdysi mě šokoval výrok slavného francouzského dirigenta Serge Bauda při jeho nástupu do tehdy šéfovské funkce orchestru FOK: „Škoda, že Vy Češi máte tak málo skladatelů“ (volně citováno podle jeho vyjádření v TV). Je to důkaz nedovzdělanosti umělce, jehož si vážíme, nebo důkaz naprosté chtěné neschopnosti a pohodlnosti nás?
Proto a z řady dalších důvodů vznikla Společnost nesoucí jméno onoho Vítěze, pána na Vlčí, vévody Valašského, jak se sám jako věrný turista a milovník přírody nazýval v Karlovické knize turistů, kterou vlastním díky mému „osudovému“ panu profesorovi Bohumíru Štědroňovi z FF MU v Brně.
Fungujeme od roku 1980 a navzdory přirozené úmrtnosti členů a změn režimů a nepřízni financí se snažíme o udržení povědomí Nováka jako rovnocenného fenoménu české hudební kultury v sousedství Janáčka, Suka a Martinů. A to nejen v tomto roce 100. uvedení Novákovy Bouře v Brně, k jejíž realizaci neváhal její tvůrce dokonce dvakrát skočit do rozbouřeného norského fjordu, aby poznal aspoň náznaky hrůzy z hrozícího utonutí pasažérů básně Svatopluka Čecha, jež posloužila skladateli jako v závěru očistné katarze úcty k mohutnosti přírody, jíž byl Novák vyznavačem.
Zájemce toužící si ověřit v přehledu význam Novákovy osobnosti může použít Tematický a bibliografický katalog Vítězslava Nováka. Sestavil Miloš Schnierer, aktualizace a revize Ludmila Peřinová. Vydalo Editio Praga 1999, 520 stran. Katalog mimo jiné obsahuje přehled pramenů a literatury v 749 položkách (tehdejšího stavu), různé rejstříky díla, anglickou biografickou studii a tabulku srovnávání jeho života a díla.
15. dubna 2010, Dvořákova síň, 19:30
L. Janáček: Symfonieta
V. Novák: Bouře op. 42, kantáta pro sóla, sbor a orchestr
Česká filharmonie, Český filharmonický sbor Brno, soprán Kateřina Kněžíková, Dana Burešová, tenor Michal Lehotský, baryton Roman Janál,
bas Miloslav Podskalský, Zdeněk Plech, dirigent Zdeněk Mácal