Vivica Genaux – Z Aljašky do italské opery

Mezzosopranistka Vivica Genaux je jako renomovaná interpretka Hasseho operního díla mimo jiné členkou výboru Johann-Adolf-Hasse-Stiftung a členové dvou německých Hasse-Gesellschaften (Mnichov a Hamburk-Bergedorf) pořádají pravidelné zájezdy na její koncerty pro Evropě. A protože jsem i já už řadu let členkou hasseovské společnosti a v březnu 2007 se shodou okolností můj studijní pobyt v Paříži časově prolnul s jejím působením v Théâtre des Champs-Élysées, kde zpívala Polinessa v Händelově opeře Ariodante, dostala jsem příležitost se s ní seznámit osobně. V rámci akcí „Hasseovců“ totiž následovala další naše setkání v Drážďanech (recitál), v Benátkách (Irene v Händelově opeře Bajazet), v Ludwigsburgu (Hasse: Sanctus Petrus et Sancta Maria Magdalena) aj. Z několika letošních setkání v Salcburku, kde v rámci Pfingsten Festspiele zpívala Galateu v Händelově Aci, Galatea e Polifemo v nastudování René Jacobse, jsme se v souvislosti s přípravou programu jejího pražského koncertu dohodly i na následujícím interview (realizováno v polovině srpna 2011). Protože Vivica Genaux u nás vystoupí poprvé, je vhodné předeslat několik informací úvodem.

Byl v tvé rodině někdo s hudebními dispozicemi? Více než v mé rodině byli takoví spíše v mé komunitě, v mém okolí. Pro nás na Aljašce trvá zima téměř devět měsíců, s teplotami, které dosahují až –40 °C a více, je tam hodně tmy a tak je deprese častým nebezpečím. Umění tu slouží lidem také jako podnět vyjít z domu, jako záminka ke schůzce s ostatními a ke snazšímu prožití těch obtížných měsíců. Já jsem se od mládí nořila do umění; studovala jsem tanec, hru na klavír, na housle, zpívala jsem v různých sborech – s jazzem i s klasickou hudbou – a zpívala jsem také ve škole jako sólista v bigbandu. Jako publikum jsme měli sezony početných koncertů umělců mnoha národností. Vzhledem k tomu, že v té době nemohla letadla z Evropy létat do Asie přes Rusko (křižovala Severní pól, přistávala v Anchorage, největším městě Aljašky, aby načerpala benzín a pak odlétala do Japonska, Korey atd.), podařilo se velmi často umělce přesvědčit, aby se na několik dní zastavili v Anchorage a ve Fairbanksu a uspořádali tam koncert. Já jsem ve Fairbanksu slyšela hudebníky jako Jeana-Pierra Rampala nebo Caba Callowaye, viděla jsem jak taneční skupinu Marthy Graham, tak folklórní balet z Mexika (Ballet Folklorico de Mexico ) a několikrát jsme doma ubytovávali chlapce z „Wiener Knaben-Chor“. Tato příležitost slyšet nejlepší z nejlepších, žít v blízkosti umělců a mít možnost podílet se každý den na umění u mne vyvolávala touhu věnovat se hudbě.

Mohla bys popsat počátky svého studia hudby? Devět let jsem studovala hru na housle, a přestože jsem nebyla moc dobrá, považuji to za velkou pomoc při studiu zpěvu, kterému se dnes věnuji. Pamatuji si slova z interview s velkým houslistou Isaacem Sternem, že mu jedna jeho učitelka říkala, že musí „houslemi zpívat“. Existují mnohé podobnosti mezi zpěvem a hrou na housle, dech lze srovnat se smyčcem, intonace je v obou případech velmi flexibilní… Zpívat Vivaldiho je pro mne vždy velmi zajímavé, protože hlasem cítím, že skladatel této hudby byl houslista…

Kdy jsi začala studovat zpěv? Podle přání rodičů jsem nejdřív studovala dva roky na univerzitě v Rochesteru ve státě New York vědu, biologii, a vedle toho ovšem i zpěv. A když jsem se pak rozhodla studovat jen hudbu, přesídlila jsem na univerzitu v Bloomingtonu ve státě Indiana.

Proč jsi zvolila původně právě biologii? Můj otec byl profesorem biochemie a oba rodiče a všichni moji přátelé pracovali na aljašské univerzitě ve Fairbanksu. Pro mne se zdála věda normální a logičtější cestou k následování, pak jsem ovšem pochopila, že má touha zpívat je silnější!

Odkdy víš, že tvůj hlas je koloraturní mezzosoprán? Myslím, že bylo vždy velmi zřejmé, že jsem koloraturní mezzosoprán, ale nevědouc nic o tomto řemesle, potřebovala jsem roky, než jsem to pochopila. Zpívat koloratury bylo pro mne vždy snadné, ale netušila jsem, že existuje tolik hudby, která je uplatňuje. Měla jsem vždy učitele, kteří mi dávali studovat klasickou hudbu od bel canta dál, a barokní hudba byla vždy považována za jakýsi druh sám o sobě, zcela oddělený od „klasického“ studia zpěvu. Ještě dnes vídám ve Spojených státech, že někteří učitelé – s výjimkou specialistů – vůbec barokní hudbu neznají, což je podle mne velká škoda. Začínat s mladými pěvci s Verdim a Puccinim se mi zdá poněkud troufalé a v každém případě znalost hudby 18. století nabízí skvělý základ pro lepší pochopení různých stylů, které přišly později.

Začala jsem svá studia jako soprán a stalo se to v jedné hodině u Virginie Zeani, při níž jsem zpívala Mozartovu árii „Come scoglio“, přičemž jsem se více bavila jejími hlubokými tóny. Paní Zeani mě sledovala a řekla: „Drahá, jestli chceš zpívat takto, musíš studovat jako mezzosoprán!“ Tři dny jsem na to soustavně myslela, téměř jsem nespala, a nakonec jsem v sobě rozpoznala něco, co se opravdu lépe vyjadřuje mezzosopránem než sopránem. Postavami jako Mimi a Violetta, které se staly oběťmi svých okolností, jsem byla vždy frustrována, zatímco mezzosoprány byly ty, které mnohem snadněji kontrolovaly dramatickou situaci a dovedly se bránit a do nesnází přivádět ty ostatní…

Studuješ ještě u Claudie Pinzy, která má italské rodinné kořeny? Mohla bys popsat její vyučovací metody? Ano, studuji ještě u paní Pinzy, stala se pro mě druhou maminkou, a je to úžasná, fantastická dáma, velmi elegantní, stále velmi mladistvého vzhledu, klidná a má na mne dobrý vliv. Základem její techniky je výslovnost italského jazyka, který už sám o sobě – když je správně vyslovován a je přitom správně používán dech – staví do pozice všechny svaly. Zpěv by měl být velmi jednoduchý a jako téměř všechny ty zdánlivě jednoduché věci může být velmi, velmi nesnadný pro pochopení, pro studium i pro výuku. Její lekce začíná vždy vokalízami, což zabere půl hodiny nebo 40 minut, přičemž se nejdříve pozvolna probouzí svalstvo. Pak se začíná pracovat na rozšíření hlasu a na flexibilitě, na koloraturách. Až nakonec se přejde k hudbě, kterou aktuálně připravuji, stále při zajištění správné opory dechu a při správném členění fráze. Obvykle v takovém dni spolu pracujeme dvě, dvě a půl hodiny.

V řadě pěveckých soutěží jsi získala prestižní ceny. Za interpretaci jakých kompozic jsi je dostala? Mohla bys popsat tuto svou zkušenost? Měla jsem vždy velké štěstí v soutěžích a trochu méně v konkursech. Jsou to dvě rozdílné záležitosti: v soutěži hledají členové jury talent a potenciál pro budoucno, v konkursech hledají produkt, který je už nyní připraven, aby byl prodán. V konkursech jsem předváděla velmi často árii Arsaxe z Rossiniho Semiramidy „In sì barbara sciagura“. Ta ukazovala všechny stránky mého hlasu, využívá téměř dvě a půl oktávy, a její součástí jsou i velké koloraturní pasáže. Výborně se hodila pro mé odlišení od všech ostatních hlasů.

Svou profesionální kariéru jsi začala především jako interpretka rolí Rossiniho, poté Donizettiho, Belliniho a dalších. Jaké role ti byly na začátku svěřovány? První tři roky své kariéry jsem zpívala téměř výlučně Rossiniho: Rosinu v Lazebníku sevilském , Isabellu v Italce v Alžíru a Angelinu v Popelce . Po třech letech mi bylo doporučeno podívat se na hudbu Hasseho, kterou jsem tehdy vůbec neznala! S ní jsem vstoupila do světa barokní hudby a pak už jsem se ve svém repertoáru vždy držela buď bel canta, nebo baroka.

Pověz něco o Angelině z Popelky, kterou jsi zpívala tolikrát. Je to role, která mě vždy velmi inspirovala. Angelina má v sobě altruismus, dobrotu, nekonečnou trpělivost, jakou jsem já nikdy neměla. Zpívat ji mi dalo možnost rozšířit horizonty mého vlastního temperamentu a majíc teď tuto postavu v sobě, cítím se mnohem klidnější a vyrovnanější.

V současné době se mnohé opery s historickým dějem převádějí na jevišti do novější doby, do jiného prostředí, než určili autoři. Jaké máš zkušenosti s takto zaměřenými inscenátory, režiséry? Měla jsem jak nádherné, tak velice špatné zkušenosti s režií v „moderním stylu“. Myslím, že je to jako ve všech věcech: jestliže jeden má opravdu dobrý nápad, dobré porozumění textu a hudbě, může se dělat všechno – jestli ne, je lepší to nechat být! Podle mne se barokní hudba výborně přizpůsobuje „modernosti“, zvláště když je drama založeno na skutečném příběhu, text a hudba sama se obvykle soustřeďují na emoce protagonistů, na jejich reakce a jejich obavy. Tyto emoce, pocity jsou stejné dnes jako před stovkami let, tedy platí dnes stejně jako tehdy.

Dnes jsi vyhledávaná interpretka barokního repertoáru, především rolí kastrátských. Kdo inicioval tvůj zájem o barokní operu a barokní hudbu vůbec? Bylo mi doporučeno zkusit zpívat Hasseho hudbu a téměř současně jsem měla příležitost zpívat pro René Jacobse, který hledal mezzosoprán pro roli Selima v Hasseho opeře Solimano. Měla jsem vždy pocit, že v mém životě přicházejí správní lidé ve správný moment, a toto byl jeden z nich. Zážitek zpívat tuto hudbu, pracovat s René Jacobsem, který mě povzbuzoval, abych stále více využívala možností svého hlasu a své schopnosti se vyjadřovat … to byl ohromný zážitek. Od té doby mi maestro Jacobs stále pomáhal, a po něm jsem poznala tolik dalších velkých dirigentů, s kterými spolupracuji dnes.

Vyhovuje ti zpívat s ansámbly s nižším laděním, nebo s orchestry s laděním „moderním“? Musím říct, že pro baroko preferuji ladění a = 415, které je víceméně o půl tón nižší, než je „moderní“ ladění. V nástrojích i v hlasech při něm nacházím zvuk lidštější, povolnější. Také pro Rossiniho a bel canto obecně preferuji ladění 430, které je trošičku nižší než „moderní“ a nabízí trochu zaoblenější barvy orchestru a hlasů.

Často vystupuješ i v operách Händelových a Vivaldiho, spolupracuješ s l’Europa Galante Fabia Biondiho, s Federicem Maria Sardellim… Tedy dalšími renomovanými interprety barokní hudby. Mohla bys odlišit přístup Jacobse, Biondiho, Sardelliho? Jak jsem řekla, každý je odlišný. Fabio Biondi je pro mě fantastický, protože jako houslista má syntézu s hlasem, což je fascinující. Inspiruje tě zpívat jako housle, hraje jako pěvec – je to nádherný zážitek. U dalších dirigentů je nutné jen porozumět, co od umělců chtějí a co chtějí dát oni. Málo z nich vypisuje všechny ozdoby pro všechny pěvce jako René Jacobs, což mám za nádhernou věc – ale nikdo jiný už to tak nedělá. On jako pěvec výborně rozumí hlasu a jako mimořádný hudebník zná výborně styl a možnosti zdobení. Někteří dirigenti preferují, že se pěvci připravují sami a přicházejí s připravenou vlastní interpretací, zatímco jiným se líbí práce na roli prostřednictvím hudby spolu s pěvcem. Je nutné být připraven na vše a otevřen pro všechny způsoby práce.

Jeden z tvých preferovaných autorů je Hasse a členové německých hasseovských společností pravidelně jezdí na tvé koncerty. Říká se mezi nimi, že tvůj hlas je podobný hlasu Hasseho manželky, vynikající pěvkyně Faustiny Bordoni. Jaký je tvůj vztah k Hasseho dílu? Nevím, zda můj hlas je opravdu „blízký“ hlasu Bordoni. Je pravda, že zpívám mnohé árie, které ona zpívala, ale hlasově se asi cítím blíže k některým kastrátům, jako byli Monticelli nebo Caffarelli. Zpívat „Bordoniovou“ je pro mě velmi zajímavé, protože jsem dostala příležitost zpívat jak árie jejího mládí, tak ty, které zpívala v pozdější kariéře. Jít ve stopách nějakého pěvce a vidět oblouk jeho kariéry je fascinující, stejně jako může být sledování oblouku kariéry skladatele, vidět, jak se realizuje talent a jak se vyvíjí v dospělosti, je velmi zajímavé. Hasseho hudba je pro mě něco výjimečného. Vždy říkám, že zpívat Hasseho je pro hlas jako léčebná kúra! Psal nejelegantnější fráze, plné emocí, ale také plné možností pro umělce naplnit je srdcem a citem. Vždy, když zpívám Hasseho, cítím, že jsem dala do interpretace opravdu něco ze sebe samé, a to je nádherný pocit.

V letech 2008 – 2009 se natáčela jako novodobá světová premiéra Vivaldiho opera Ercole sul Termodonte. Zpívala jsi postavu Antiope, královny Amazonek. Mezi pěvci této nahrávky jsou také Diana Damrau, Patrizia Ciofi, Joyce DiDonato, Philippe Jaroussky, Rolando Villazón, Topi Lehtipuu. Jak vzpomínáš na tento projekt? Účast na něm mi nabídl Fabio Biondi, stojící v čele souboru Europa Galante. Nahrávka mi dala také první příležitost zpívat s Joyce DiDonato, dělaly jsme spolu jen recitativ, ale bylo to nanejvýš zábavné. V áriích Antiope mě Fabio hnal na hranice rychlosti s „Scenderò, volerò, griderò”. Líbí se mi zpívat rychle, ale tady šlo o první „mluvenou“ árii – to jest s mnoha slovy o mnoha slabikách v rychlém provedení, něco jako je árie Bartola „A un dottor della mia sorte“ v Rossiniho Lazebníku sevillském. Pomohl mi také lépe vystihnout záludná místa v árii „Bel piacer ch’è la vendetta“.

Barokní skladby studuješ převážně z kritických edic. Studovala a zpívala jsi někdy skladby také z historického materiálu, kde byly party psané ještě ve starých klíčích? Běžně pracuji s rukopisy a přepisuji si je do počítače – protože je připravuji já, nemůžu je nazývat „kritickými edicemi“ –, ale snažím se rukopisy opisovat co nejsprávněji. Při orchestrálních zkouškách pak někdy uděláme nějakou menší změnu, jestliže usoudíme, že v hudebním prameni byla asi chyba. Čtu sopránové, altové a další klíče, ale při zpívání preferuji vše v moderní notaci.

Tvým manželem je Ital Massimo Patella, inženýr v oboru hydrauliky, a žiješ s ním nedaleko Benátek. Jaký je tvůj vztah k tomuto nádhernému městu? V Itálii pobývám poměrně málo. Téměř 300 dní v roce jsem totiž na cestách a i když pracuji s italskými ansámbly, naše koncerty jsou téměř výlučně v zahraničí. Benátky téměř nenavštěvuji, zato mám výborný vztah s jejich letištěm…

Jaké další projekty jsou aktuálně před tebou? V této době doslova „plavu“ v hudbě: poslední dva týdny v srpnu budu mít koncert a budu se souborem starých nástrojů Cappellou Gabetta natáčet CD s áriemi Hasseho a Händela pro Bordoni. Pak vystupuji v koncertním provedení Vivaldiho opery Il Farnace ve švýcarské Asconě a německých Brémách s Diegem Fasolisem a se souborem I Barocchisti a v obdobné akci v Paříži, tam jde o operu J. Ch. Bacha Zanaide s Davidem Sternem a jeho souborem Opera Fuoco. Pak budu jeden měsíc v Oviedu ve Španělsku, kde se účastním provádění Rossiniho Italky v Alžíru s maestrem Dantonem. A v říjnu mám sérii koncertů s maestrem McGeganem v San Franciscu a v listopadu se podílím na AIDS Gala v Deutsche Oper v Berlíně. A pak konečně přijedu do Prahy, kde vystoupím se souborem Václava Lukse! Je to období doslova plné práce, ale mne velice těší pracovat s takovými vynikajícími umělci!