Dětské koncerty s jeho podpisem se staly malým klenotem. Po dlouhou dobu deseti sezon se mohly děti i jejich rodiče či prarodiče těšit na dětské koncerty pořádané ve Dvořákově síni Rudolfina v rámci abonentního cyklu PKF – Prague Philharmonia v režii Vladimíra Jopka. S dlouholetým odstupem je již možné hodnotit.
Vladimír Jopek vytvořil na naší kulturní scéně s minimálními prostředky originální typ edukačního koncertu. Odborníka na první pohled zaujme komorní, krystalicky čistá, vkusná, noblesní forma. Koncertům v Jopkově režii nechybí hravost, poetika, fantazie a kouzlo, ale také potřebný spád a švih. K vysoké kvalitě koncertů v Rudolfinu přispěli a stále přispívají charismatičtí herci-skřítkové v podání Stely Chmelové a Filipa Sychry a celý koncept samozřejmě vždy umocňují výkony PKF – Prague Philharmonia. Nově se s pořady Vladimíra Jopka budeme setkávat ve Smetanově síni se Symfonickým orchestrem hl. m. Prahy FOK pod taktovkou Jana Kučery. Za vše mluví fakt, že již druhý koncert s orchestrem FOK se uskutečnil ve zcela vyprodaném sále.
Pane Jopku, máte vystudovaný obor akordeon a zpěv na Teplické konzervatoři, k tomu ještě herectví a moderování na Vyšší odborné škole herecké – jak jste se ale dostal k režii koncertů pro děti, a jak započala vaše spolupráce s PKF? Má spolupráce s PKF začala v roce 2007, kdy bývalý ředitel PKF Radim Otépka oslovil na základě dřívější drobné spolupráce tehdy Malé Vinohradské divadlo, dnes D21, jehož jsem byl členem, aby se ujalo koncertů pro rodiče s dětmi. Divadelní soubor pak vybral mě, protože jsem měl klasické hudební vzdělání na konzervatoři a pedagogicky jsem byl činný na ZUŠ. Stal jsem se dramaturgem, scénáristou i režisérem těchto pořadů bez jakékoli předchozí zkušenosti. Ale byl jsem slušně vyzbrojen z konzervatoře v oblasti hudebního dějepisu, metodiky a pedagogiky.
„Velmi jsem dbal, aby kontakt s dětmi byl pravdivý. K tomu jsou potřeba volné ruce, oční kontakt, srozumitelný jazyk a hravost.“
Byl pro vás nějaký typ koncertu pro děti inspirací? Nebo naopak – chtěl jste se něčeho vyvarovat? Vždy jsem hledal inspiraci. Navštívil jsem edukační koncerty České filharmonie v režii Alice Nellis, koncerty FOK s Markem Ivanovićem, byl jsem i v Hradci Králové, kde edukační koncert Hradecké filharmonie moderoval Lukáš Hurník, poslouchal jsem v rozhlase záznam z živých koncertů s Petrem Kadlecem. Nejvíce mě však oslovovalo pojetí Marka Ivanoviće, on mi vlastně ukázal, že se nemusím bát více vtáhnout dětské publikum do aktivní spolupráce s orchestrem. Inspirací mi jsou dílny a workshopy jak v u nás, tak i v zahraničí. Hodně jsem čerpal z Improligy, kam jsem chodil tři roky. Zejména Česká Orffova společnost a Společnost pro hudební výchovu jsou mi stálou oporou a inspirací. Snažil jsem se ale jít svou vlastní cestou. A tak mohl vzniknout specifický tvar, který si časem našel své publikum a de facto i fanoušky. Odmítal jsem, aby herci či moderátoři četli text z desek. Velmi jsem dbal, aby kontakt s dětmi byl pravdivý. K tomu jsou potřeba volné ruce, oční kontakt, srozumitelný jazyk a hravost.
Jak se vaše koncerty pro dětské publikum formovaly, dokázal byste charakterizovat jejich vývoj? Zprvu jsem se potýkal s dlouhými texty. Chtěl jsem dětem sdělit co nejvíce encyklopedických znalostí. Herci (průvodci) byli výborní, ale nebyli zase až tak hudebně disponovaní, aby třeba zazpívali árii od Mozarta nebo hráli aktivně na nějaký nástroj. Až teprve koncept s hudebními skřítky Šímou a Lupi byl absolutní výhrou. Určitá pohádkovost, hravost a lehkost textů daly pořadu správný směr. Přišel jsem s myšlenkou, aby pořad měl svou znělku, která pořad ohraničí, bude znít v úvodu i na konci. Ve znělce se představí skřítci, jednotlivé hudební nástroje i pan dirigent. Orchestr začal zpívat. To byl trochu boj, protože většina muzikantů je od přírody stydlivá. Písničku vytvořil osvědčený tým Pavel Jurkovič a Jiří Žáček. Při premiéře nastalo po písničce hrobové ticho a pak se sálem rozezněl neutuchající aplaus. Ale i já sám jsem se chtěl dál rozvíjet, a proto jsem se zapsal do kurzů České Orffovy společnosti, kde jsem setrval až dosud. To mě ohromně posunulo. Začal jsem dětskému publiku rozdávat drobné rekvizity, které byly během pořadu využity na několik způsobů: např. špejle se stala taktovkou, ťukátkem o opěradlo sedadla nebo vyloudila křupnutí, když se rozlomila, a pak dětem vznikla malá ozvučná dřívka. Noví dva herci Nikola Pádivá a Filip Sychra dali pořadu nový „šmrnc“ a švih. Filip je multiherec, výborně zpívá i klasiku, také pohybově je velmi zdatný. Nikola dala pořadu obrovskou energii a využila své pohybové dovednosti.
U skřítků se musíme na chvíli zastavit. Skřítky Šímu a Lupi jste uvedl na scénu po zhruba pěti letech. Vznikli z náhlé inspirace, nebo bylo jejich „zrození“ logickým vyústěním při hledání ústředních průvodců pořadu? Byl to tak trochu „truc podnik“ a zároveň má velká chuť pořad katapultovat o několik pater výš. V roce 2012 jsem odešel po určitém napětí s novým vedením z divadla D21 a nechtěl jsem s sebou vláčet minulost, proto jsem se rozhodl pro nový koncept dvou skřítků v podání nových herců, kteří budou mít i vyšší hudebně-rytmické kvality. Lépe se mi pracuje, když herec zazpívá čistě Ovčáci a nemusím pořád trnout, že nechytí tón. Věděl jsem, že to budou hudební skřítci, pro které jsem musel najít nová jména. Hodně dlouho jsem si lámal hlavu, ale pomohla mi drobná charakterizace skřítků. Ona – zlobivá, rošťák, neposedná, takový lupínek – Lupi. On – o několik století starší, moudřejší, rozvážný, ale zároveň šibal – Šíma. Tato dvě jména jsem dal k dispozici Jiřímu Žáčkovi a on vytvořil rozkošný text písničky, kterou zhudebnil Pavel Jurkovič. Také jsem si přivedl novou výtvarnici Kateřinu Kroupovou, která skřítky vlastně zhmotnila. Vyprávěl jsem jí svou představu o skřítcích a ona malovala. Lupi dostala skřítkovskou čepici s dlouhými copy, na které jsme zavěsili malé činelky, a Šíma brýle, tříčtvrteční kalhoty, které ho vizuálně zmenšily, sako, oranžovou kravatu a opět skřítkovskou čepici, aby byli oba skřítci jednotní. Ovšem tomu předcházelo dlouhé vyjednávání s vedením PKF, báli se udělat změnu. Sám jsem měl pak na premiéře radostné očekávání a strach současně – jak tohle všechno dopadne a jak bude nová koncepce přijata.
Jakou roli skřítkové v podání Stely Chmelové a Filipa Sychry sehráli a kam vaše koncerty posunuli? Myslím, že tandem Stela Chmelová a Filip Sychra představoval ideální kombinaci, která přinesla pořadu klid, pohodu a hlavně radost ze společného tvoření. Scénář dostali herci s předstihem, rekvizity jsme dostávali na druhou zkoušku z celkem šesti. Oba herci chodili na zkoušky připravení, a tak se mohlo radostně zkoušet bez držení scénáře v ruce. Oba herci byli i mým zpětným zrcátkem, oni měli přímou zkušenost z pořadů a mnohdy jsem dal na jejich názor. Pokud jsem však na něčem trval, tak se mnou nebojovali a splnili profesionálně mou představu. Také jsem věděl, kam až můžu zajít a že z nich nemůžu „sedřít kůži“. Tvořili jsme a moc jsme se u toho nasmáli! My jsme si s tím pořadem hráli, a to byl ten správný klíč. Ta radost pak přeskakovala na orchestr i na publikum. Přesně jsme věděli, že tento vtip je pro děti, další pro orchestr, jiný pro rodinu, jeden pouze pro dospělé a jeden vtip byl jen pro mě.
„To vždycky děti ohromně baví, když je autorita vtipně, ale slušně ‚znemožněná‘.“
Vyskytl se nějaký moment, který vás zaskočil? Trochu nám naše úsilí o poetický pořad naboural požadavek z vedení, abychom zakomponovali do každého pořadu výrobek Mountfieldu, který se stal generálním partnerem PKF. Zpočátku jsem z toho byl nešťastný, ale výtvarnice to vzala jako pozitivní výzvu a řekla, že si alespoň můžeme dovolit věci, na které bychom jinak finančně nedosáhli. Tak mohl být na jevišti během Malé noční hudby zahradní nábytek se servírovacím stolkem a vybrané děti z publika si mohly vychutnat noční serenádu v krásném prostředí. Na variace Holka modrooká od Lukáše Hurníka jsme měli bazén, do kterého se postavila holčička z publika. Při každé variaci dostala nějaký nepromokavý doplněk a na poslední variaci byla osprchovaná zahradní konví. Carmen jsme probodli křovinořezem a na Jaro od Vivaldiho se po jevišti projel vertikutátor. Pozor, ale toto vše byla nadstavba pořadu, ne samoúčelné využívání skladů Mountfield.
Jak se vám spolupracovalo s herci a orchestrem? Když jsem pořady přebíral v dost pošramoceném stavu po předchozí tvůrčí skupině, byl jsem upozorněn, že orchestr PKF nerad dlouze zkouší. Nechtěl jsem je otrávit dlouhým zkoušením, proto jsme měli pouze jednu zkoušku před koncertem, a to formou „narážek“. Orchestr hrál hudební čísla a herci říkali pouze jednu větu, která tomu předcházela. Celý pořad viděl orchestr až při samotném představení v sobotu v Rudolfinu. Byl to a je velký nápor na herce, ale oni to dokázali. Takže orchestr vlastně se zaujetím sledoval pořad, protože ho jako celek neznal, a bavil se zrovna jako děti a tím přenášel pozitivní energii do publika. Postupně se vytvořila mezi mnou a orchestrem PKF rodinná symbióza. Hráči věděli, že i když jsem někdy přísný a nekompromisní, má to svůj důvod a bude to mít u publika úspěch. Vždy jsem ale předstupoval před orchestr s respektem i určitou trémou, jestli to či ono přijmou. Většinou přijali. Z některých z nás se stali přátelé a po skončení pořadu, když už jsem byl doma, mi posílali krásné smsky, jak je pořad bavil.
Jak důležité je zapojit členy orchestru do herecké akce a jak podstatná je tato složka pro jeho úspěšnost? Ukázalo se, že orchestr PKF si rád hraje a ochotně mi vycházel vstříc. Někteří hráči dokonce za mnou chodili, ať jim tam připíšu příště nějaký drobný herecký vstup. Myslím, že to je jeden z okamžiků, který přispěl k jedinečnosti pořadu. Muzikanti si rádi udělali legraci sami ze sebe a byli ochotní si nasadit např. medvědí hlavu, zahrát slepici nebo udělat chrápající les. Moc rád jsem na jevišti občas využil kustoda PKF Roberta Sítka. Je to takový maskot orchestru a vždy to mělo velký úspěch. Obrovským přínosem bylo samozřejmě herecké zapojování dirigentů, kteří jsou vnímáni jako autorita. Děti byly nadšené, když si skřítci udělali legraci z pana dirigenta a různě ho zlobili. Např. panu dirigentu Markovi Šedivému sebrali kšandy, vytáhli zpod fraku trenýrky a namalovali mu na obličej pastelem obří brýle a knír (hrál se lehký kus od Strausse a Offenbacha). To vždycky děti ohromně baví, když je autorita vtipně, ale slušně „znemožněná“.
Jak se koncert pro dětské publikum rodí? Podle čeho vybíráte repertoár? Máte nejprve vymyšlenou hudbu a k té dodáváte příběh? Rok předem musí být hotová koncepce čtyř dílů. U PKF mi byl vodítkem notový archiv, protože jsem musel respektovat přání zadavatele, aby se šetřily finanční prostředky za půjčování not. To byl opravdu slalom. Ovšem určitá omezení mi dala paradoxně volnost a uváděla se díla, která by se jinak opominula. Měl jsem vyzkoušeno, že do padesátiminutového pořadu se vejde celkem osm ukázek. Ukázka by neměla být delší než 2 nebo 2,5 minuty. Dramaturgicky to musí být pestré, vyvážené. „Prskavka“ na začátku a „velká prskavka“ na konci pořadu. Řídil jsem se zlatým pravidlem, že v pořadu se musely objevit tyto typy aktivit: poslechová, sluchová, rytmická, pěvecká, pohybově-taneční a vědomostní. Každá skladba pak sledovala jednu z těchto aktivit nebo kombinaci. Pokud je toto hotové, zamícháte s pořadím tak, aby měl pořad nějakou výstavbu. Pak začne psaní scénáře, protože víte, odkud kam koncert povede.
Čím je vám blízká cílová skupina 4-7 let a jaká jsou její specifika? To je věk, kdy mají děti největší představivost. Tomu, co se děje na jevišti, věří a rádi se do aktivit zapojují, učí se novým věcem. Navíc jsou absolutně spontánní, ještě se tak nekontrolují. A ohromně se dají v tomto věku hudebně rozvíjet. Můžete ze sebe udělat slona a jim se to líbí a toho slona chtějí udělat také, kdežto třináctileté dítě vás má za „trapáka“.
„Na svém posledním dětském koncertu s PKF měl na hlavě náčelnickou indiánskou čelenku a dirigoval v ní Scherzo z Novosvětské.“
Co bylo největším úskalím, které jste překonal, a co pro vás bylo naopak nečekaným potěšením? Největší úskalí je asi vydržet na té cestě delší dobu, protože teprve časem se člověk něco naučí, ozkouší, nasbírá zkušenosti, časem orchestr začne vnímat pozitivní ohlasy diváků a jde více na ruku. A také je nutno nenechat se opít úspěchem a stále se snažit o vyšší úroveň. Každý díl se tvořil nanovo od základu. Z praktického hlediska byla ale asi největším úskalím spolupráce pokaždé s jiným dirigentem. PKF totiž mění na každý díl edukačních koncertů dirigenta. To znamená, že během jedné sezony jsou to čtyři různí dirigenti. Někdy to byli dokonce i dirigenti zahraniční (cizojazyční) a na koncert byla jen jedna zkouška. A ne každý dirigent má pro tento formát koncertu vlohy.
Vzpomínám si, jak se dirigent Zbyněk Müller nechal překročit během dirigování „slonem“ a k tomu si lehl na dirigentský stupínek ve svém fraku a dirigoval Slona od Camilla Saint-Saënse vleže. Největším potěšením však bylo spolupracovat s bývalým šéfdirigentem PKF Jakubem Hrůšou. Je to noblesní člověk, který umí dělat legraci. Vždy se mě zeptal na mou představu a tu představu pak splnil dokonale. Na svém posledním dětském koncertu s PKF měl na hlavě náčelnickou indiánskou čelenku a dirigoval v ní Scherzo z Novosvětské. Stále to vidím před očima. Absolutním zážitkem bylo a je, když všechny složky – orchestr, dirigent, herci, výtvarnice a publikum – v jeden okamžik vytvoří krásné, pozitivní, živoucí dílo a neopakovatelnou atmosféru. Nečekané potěšení představují samozřejmě nepředvídatelné reakce dětského publika.
Z vašeho umění se nyní těší Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK. Budete se snažit zachovat stejný koncept koncertu, nebo vás orchestr, Smetanova síň a jiné podmínky inspirují k odlišné formě? Šímu a Lupi jsem zanechal v Rudolfinu jinému týmu, a tak, i když vycházím z předchozí zkušenosti, jsem musel vytvořit novou variaci konceptu. Připravil jsem pro FOK nové, osobité postavy dvou průvodců. Jsou to dvě děti: Béďa a Betty (Smetanova síň – tak tedy Béďa – Bedřich Smetana a Betty, jeho žena, ale nejsou to reálné postavy). Výtvarnice Kateřina Kroupová je oblékla do rozkošných secesních dětských oblečků z přelomu století, aby ladili s Obecním domem. Mají slamáčky. On má kšandy. Ona růžové šatičky. Opět mají své charaktery. „On je dlouhý, ona krátká – k hudbě otevřou Vám vrátka.“ Představiteli jsou dva talentovaní herci Jiřina Daňhelová a Jiří Švec, oba jsou výborní muzikanti. Jiří dokonce hraje na několik nástrojů včetně dud. I zde má pořad písničkovou znělku, kterou jsem dal dohromady s dirigentem Janem Kučerou.
Nebylo vám někdy líto, že vytváříte koncert, který se už nikdy nezopakuje, ať už v Praze nebo někde jinde? Vždy mi bylo líto, že tak pracně vybudované koncerty neměly nikdy reprízu, protože reprízováním by se jejich kvalita zvyšovala a dílo by mělo delší životnost. Z toho také plynula má vnitřní frustrace a celkové vyčerpání, že se něco krásného narodilo a zemřelo ještě ten den. Mělo to a vlastně stále má jepičí život. Ale alespoň na chvíli zažíváte ten krásný pocit radosti ze společného díla.
