Má-li být dirigentské jméno pevně zapsáno v povědomí posluchačů, musí za ním stát silná umělecká osobnost, řada koncertů a nahrávek, renomé přesahující hranice země a mnohaletá soustavná práce. To všechno splňuje dirigent VLADIMÍR VÁLEK. Druhého září dovrší sedmdesát let bohatého života. Dnes je ve stálém pracovním tempu a některé nové úkoly si ještě přibírá.
Řekl byste, že jste se dirigentem narodil? Dirigentem se člověkem stává po letech studií a usilovné práce, ovšem za předpokladu, že přijde na svět s hudebním nadáním a s vlastnostmi, které dirigentskou profesi podmiňují. Patří k nim například rozhodnost, umění dokázat strhnout, ale i trpělivost a v neposlední řadě organizační schopnosti. Navíc by měl být dirigent charismatickou osobností.
Hrál jste na několik nástrojů, na violu, klavír, pozoun. Není vám líto, že ta doba už skončila? Občas mě to mrzí. Začínal jsem jako trombonista, a tak bych si někdy rád zahrál v big bandu. To bych ale musel na nástroj cvičit, a na to není čas. Samozřejmě klavír používám poměrně často, ať už při studiu partitur nebo při doprovodu mé dcery Veroniky, flétnistky.
Byli to rodiče, kdo ovlivnili vaše hudební začátky? Určitě. Tatínek byl kantor v pravém smyslu toho slova. Tehdy totiž museli učitelé umět na něco hrát a také zpívat. Otec zpíval třicet let v Pěveckém sdružení moravských učitelů, což byl profesionální mužský sbor, který vedl profesor Jan Šoupal. A hudbou žila i maminka. Bylo tedy co podědit. Na gymnáziu mi díky mému sopránku říkali „zpěváček“. Jenže ve čtrnácti jsem hlas během mutace ztratil, takže dnes s humorem tvrdím, že mám „tragický alt“.
Co jste si přinesl do života z dětství na Moravě, přesněji Lašsku? Mým rodným krajem je sice Lašsko, dětství jsem ale prožil na Hané, v Kokorách u Přerova. V šesti letech jsem začal „chodit do houslí“, později přibyl klavír a ve dvanácti letech jsem začal hrát v místní dechovce na trombon. Povinností bylo hodně, a tak jsem rád jezdil na prázdniny k babičce na Lašsko, do vesničky nedaleko Janáčkových Hukvald, kde jsem trávil bezstarostné chvíle prázdnin uprostřed nádherné přírody Podbeskydí. Vracím se tam dodnes.
Jak jste muzikantsky ovlivnil mladšího bratra Jiřího, dnešního prvního flétnistu České filharmonie? Měl jsem rozhodující vliv na to, že šel po základní škole studovat hudbu. Poznal jsem už tehdy, že má výrazný hudební talent. V pozdějších letech jsem ovlivnil i jeho rozhodování o přestupu z brněnské JAMU na pražskou AMU a o přijetí na místo prvního flétnisty v symfonickém orchestru AUS VN.
Po maturitě na přerovském gymnáziu jste studoval na konzervatoři v Kroměříži. Jak to předznamenalo vaši budoucí kariéru? Absolvoval jsem sice trombonem, ale současně jsem během studií dirigoval školní symfonický orchestr a také smíšený sbor a folklorní soubor. Hrávali jsme o prázdninách v Trenčianských Teplicích, kde mě viděl dirigovat tehdejší šéf Slovenské filharmonie a profesor VŠMU v Bratislavě, Ľudovít Rajter. Zřejmě jsem ho zaujal a on mě pozval k přijímacím zkouškám na VŠMU. V roce 1957 jsem se stal žákem jeho dirigentské třídy.
Obor dirigování jste ale absolvoval v Praze. Jak k tomu došlo? Z tisku jsem se dozvěděl, že Umělecký soubor ministerstva vnitra vypisuje konkurz na místo dirigenta. Přihlásil jsem se a konkurz jsem vyhrál. Tak jsem získal od února 1959 své první zaměstnání. Přitom jsem 
pokračoval ve studiu u profesora Aloise Klímy na pražské AMU, kde jsem v roce 1962 absolvoval.
Souborem USMV prošlo mnoho vynikajících umělců. Za všechny musím jmenovat skladatele a uměleckého šéfa Jana Tausingera, dirigenta a sbormistra Miroslava Košlera, choreografku Janu Hoškovou, Jiřího Linhu s jeho vokální skupinou a v neposlední řadě svého přítele Rostislava Černého, už tehdy slavného textaře. Moje začátky nebyly snadné, stal jsem se totiž šéfem téměř padesátičlenného kolektivu muzikantů a ve svých čtyřiadvaceti letech jsem z nich byl nejmladší. Fascinující pro mne bylo, že jsem chodil do školy do Rudolfina, sídla České filharmonie, a měl jsem možnost navštěvovat koncerty Pražského jara a opery v Národním divadle. Ocitl jsem se uprostřed bohatého hudebního života, čímž se mi splnil můj veliký sen.
Později jsem se stal šéfdirigentem AUS VN, působil jsem dva roky v Severočeském symfonickém orchestru v Teplicích a založil jsem a vedl Dvořákův komorní orchestr. Osudovým a možná i rozhodujícím momentem se stal záskok za náhle onemocnělého ruského dirigenta Nathana Rachlina. Vedení Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK mě oslovilo, zda jsem schopen převzít okamžitě a beze změny jeho program: Enšpíglova šibalství Richarda Strausse, Beethovenův Houslový koncert s Igorem Oistrachem a Prokofjevovu 7. symfonii. A měl jsem k dispozici jen generální zkoušku! Tu výzvu jsem přijal a koncert jsem večer řídil. Musel jsem mít tehdy zřejmě velmi dobré nervy!
Koncert naštěstí dopadl výborně, a mně se tak otevřela další spolupráce s tímto vynikajícím orchestrem. Zúčastnil jsem se s ním jako dirigent zájezdu do USA a pak už přišla první nahrávka pro Supraphon a další pražské koncerty. Logickým vyústěním bylo mé jmenování do funkce stálého dirigenta tohoto orchestru.
Dnes jste spojen se třemi orchestry. Jak tu náročnou činnost zvládáte? Nejvíce se samozřejmě věnuji SOČRu, kde působím přes dvacet let a jsem asi v současnosti jediným šéfdirigentem, který je u jednoho orchestru tak dlouho. Chcete-li skutečně šéfovat, zabere to hodně času, přičemž výsledky se dostaví až po letech. V České filharmonii, kde jsem dirigentem od roku 1996, mám své dílčí úkoly, v klidu připravím koncert a s radostí si jej zadiriguji. Jiné je to v Bratislavě, kde jsem byl jmenován v loňském roce šéfdirigentem. Ten post mi nabídl Marian Lapšanský, ředitel Slovenské filharmonie a vynikající klavírista. Nabídku jsem přijal, protože mám ke Slovensku osobní vztah a kromě toho je Slovenská filharmonie výborný orchestr s velkou tradicí.
Svět se dnes vyznačuje skvělými koncertními sály. Který je pro vás ten ideální? Ideální sál neexistuje, už třeba proto, že otázka zvukového obrazu je záležitostí subjektivního vnímání. Ale přiznávám, že jsou sály, kde zvuk orchestru působí na interpreta i posluchače velmi opojně. V Suntory Hall v Tokiu, ve vídeňském sále Musikverein, v newyorských Carnegie Hall a Fisher Hall se hraje skutečně výborně. Vynikajícími koncertními síněmi se všeobecně vyznačuje Japonsko a jen v Tokiu je asi pět prestižních koncertních sálů, jeden lepší než druhý. V Soulu jsem měl možnost dirigovat v nově otevřeném kulturním centru, vybaveném mimo jiné divadelním sálem i koncertní síní. Tam je akustika přímo fantastická. Je co závidět.
Když dnes vzpomínáte na minulé roky, měl jste v mládí nějaké dirigentské vzory? Slovo vzor dostává s přibývajícími léty a s tím souvisejícími zkušenostmi jiné kvality. Faktem je, že jsem s úctou vzhlížel ke svému profesoru Aloisi Klímovi, tehdejšímu šéfu SOČRu a ke Karlu Ančerlovi. Ze světových dirigentů, které jsem viděl dirigovat na Pražském jaru, mě zaujali Zubin Mehta a Lorin Maazel. A velkou osobností pro mne byl a v mých očích stále je Rafael Kubelík. Znal jsem ho z mnoha nahrávek a je mi blízký mimo jiné i svým přístupem k interpretaci české hudby.
V roce 1990 jsme spolu zasedali v porotě na první dirigentské soutěži Pražského jara. Rok na to mě pozval na festival do Lucernu. Rafael Kubelík dirigoval nejdřív houslový koncert svého otce a já jsem pak v druhé půli společného koncertu řídil Gilgameše Bohuslava Martinů.
Máte dnes velké profesionální zkušenosti. A přece, dokážete se na koncertě soustředit vždycky a za všech okolností? Nikdo na mně nesmí poznat, že mě něco ruší, nesmí mě rozhodit, když některý muzikant udělá chybu. Velmi mi však vadí, když do pianissima zaburácí na celý sál bezohledné zakašlání. Ovšem, jsme profesionálové a i kdyby – obrazně řečeno – začaly padat trakaře, musíme hrát dál.
Pokud občas dirigujete bez not, nemáte obavu z výpadku paměti? Mám na repertoáru asi sto skladeb, které dělám zpaměti. Noty ale odložím jen tehdy, když znám dílo na sto padesát procent. Přesto obava, že náhle přijde „okno“, existuje. Dirigování zpaměti je úkaz, který byl vytvořen dlouholetým pěstováním kultu dirigenta jako génia, neomylného „poloboha“, pro kterého udržet třísetstránkovou partituru v paměti je pouhou hračkou. Pro mne je ale daleko podstatnější, zda dirigent, stejně jako interpret, dokáže uchopit obsah díla a má ten úžasný dar jej zprostředkovat posluchači. Zda tak činí s pomocí not na pultíku před sebou nebo bez nich, to je věcí podružnou. Fenomenální paměť ještě není znakem interpretovy velikosti.
Stává se vám, že vás ve spánku pronásleduje nějaká skladba nebo že za bezesné noci hledáte interpretační řešení? Občas ano. Mívám i jiné „hudební“ sny: dobíhám na koncert, nemůžu to stihnout, pak zjistím, že je jiný program nebo že nemám noty. Je to děsivé. Probouzím se zalitý potem a s úlevou zjišťuji, že to byl jen sen.
Jaké to vlastně je, pracovat s kolektivem hudebníků v symfonickém orchestru? Podstatnou částí se na této práci podílí psychologie. Vnímáte, že každý z členů orchestru je osobností, kterou musíte přesvědčit o upřímnosti své umělecké výpovědi. Je to určitá forma diktátu, který musíte realizovat demokratickými metodami. Muzikant musí cítit, že si ho vážím i v momentě, kdy mu něco vytknu. Je třeba umět přesvědčit, že hráči potřebují mne a já je.
Dvacet let v SOČRu, devět let v České filharmonii: cítíte k oběma tělesům stavovskou příslušnost? Když jsem jako mladý adept dirigování přišel k profesoru Klímovi do Prahy, ani ve snu mě nenapadlo, že bych mohl jednou v budoucnu zastávat jeho post a stát se šéfem SOČRu a stejně tak později dirigentem České filharmonie. Moci tento orchestr pravidelně dirigovat patří k metám nejen našich dirigentů. I to se mi splnilo, takže nemám důvod být nespokojen. Těžiště mé práce však leží v rozhlasovém tělese, které mohu jako šéfdirigent budovat podle svých představ.
Do SOČRu nastoupilo v posledních letech mnoho nových hráčů takzvané nastupující generace. Dají se porovnávat dnešní konkurzy do orchestru s těmi před patnácti lety? Ke konkurzům nám chodí adepti, kteří jsou z hráčského hlediska připraveni na velmi vysoké úrovni. Absolventi českých vysokých hudebních škol zahrají při konkurzních přehrávkách instrumentální koncert se sólistickými dispozicemi. Pak ale přijde chvíle, kdy uchazeči hrají orchestrální party a výběrová komise zjistí, že mnohdy kandidát nemá o díle tempovou představu a že skladbu ani pořádně nezná. A přitom party vybíráme ze standardního orchestrálního repertoáru. Vidím určitý deficit v systému výuky na školách, kde většina mladých hudebníků je vychovávána k potenciální sólové kariéře, ale kolik z nich ji v životě dokáže skutečně naplnit? Hudební vzdělání by mělo být pojímáno komplexně: sólové hraní – komorní hudba – orchestrální praxe. V zahraničí je to běžné a i vycházející hvězdy vědí, že během studia musí absolvovat praxi ve školních orchestrech, a nejen u prvních pultů v roli koncertního mistra. Syn Martin by o svých studiích na americkém Yale University mohl vyprávět.
V mládí jste hrál na trombon v big bandu v Přerově a Bratislavě, o něco později pak v Praze v orchestru Vlastimila Kloce. Byla ta zkušenost prospěšná pro vaši další práci symfonického dirigenta? Upevnil jsem si rytmické cítění a získal tak lepší orientaci ve složitých rytmických a harmonických strukturách, což jsem zúročil při studiu partitur Stravinského, Milhauda či Martinů. I díky této průpravě jsem mohl později zvládnout náročnou jazzovou kompozici „All Rise“ Wyntona Marsalise pro velký symfonický orchestr, big band a sbor. Provedl jsem ji s Českou filharmonií, big bandem z newyorského Lincoln Center a černošským sborem Morgan State University v pražském Rudolfinu. Podobný úkol pro mne představovalo koncertní provedení opery George Gershwina Porgy a Bess s Českou filharmonií, vynikajícími černošskými zpěváky a sborem.
Posloucháte klasickou hudbu i ve chvílích odpočinku? Většinou jen studijně, protože ji nedokážu poslouchat, aniž bych ji vnímal z odborné stránky. Chci-li skutečně relaxovat, pouštím si nahrávky amerických big bandů. Dokonce jsem si nadělil radost a natočil dvě CD big bandu pod názvem „Old Stars“. Do této oblasti náleží zčásti i nahrávka SOČRu „Slavné světové muzikály a filmové melodie“.
Jak při svých četných aktivitách odpočíváte a nabíráte nové síly? V Praze chodím plavat a na procházky se psem a na chalupě mírně pracuji. Musím si totiž chránit ruce. Pro mou tělesnou i psychickou kondici je důležitý spánek, jehož se mi ne vždy v plné míře dostává, také díky mezikontinentálním přeletům, které jsou nezbytnou součástí mé profese. O to raději se vracím domů a pokud mohu relaxovat na chalupě a dívat se do plamenů ohně v krbu, nic mi nechybí.
Tři tisíce koncertů, koncerty ve všech světadílech, s výjimkou Austrálie a Antarktidy, stovky rozhlasových a víc nežli stovka gramofonových nahrávek! Co se vám ve vaší profesionální dráze povedlo a co byste býval učinil jinak?
V životě nejsou žádná kdyby. Mrzí mne, že se naší generaci leccos nepodařilo. Praha nemá dodnes moderní důstojný stánek hudby. Rudolfinum i Obecní dům jsou nádherné budovy, v nichž funguje úžasný „genius loci“, avšak z hlediska požadavků doby mají své nedostatky a jejich kapacita je problematická. Je to téma, o kterém se u nás hovoří už desítky let.
Z Kruhů přátel hudby, které dokázaly přivést živou hudbu i do odlehlejších částí naší země, zůstalo torzo. Z vážné hudby a kultury obecně se stalo cosi izolovaného, co není schopno dorazit k širší veřejnosti. Jen se podívejte, jak žalostně málo recenzí na koncerty takzvané vážné hudby se objevuje na stránkách denního tisku. A kolik si přečtete o tom, co je za kulturu a umění vydáváno. Zapomíná se, že rozvíjení estetického cítění má ve společnosti vliv na její celkové chování. Neznám případ, že by někdo při návratu domů z koncertu SOČRu či České filharmonie zdemoloval pouliční osvětlení nebo hodil dlažební kostku do výkladní skříně. Myslím si, že v tomto směru zůstaly vůči našim dětem dluhy.
Naopak, radostí je mnoho. Svůj život jsem naplnil hudbou. Jsem hrdý na skutečnost, že se za mého působení v Českém rozhlase podařilo vybudovat symfonické těleso světové úrovně. Svědčí o tom zejména ohlasy na zahraniční zájezdy a zájem zahraničních pořadatelů o náš orchestr, stejně jako komplet symfonií Antonína Dvořáka na CD a neutuchající zájem o naše abonentní koncerty. Přeji si jen, aby to tak zůstalo. To ve své podstatě není skromné přání.
