Mezinárodní kytarový festival Brno je od počátku spojen s postavou kytaristy Vladislava Bláhy. Především jeho zásluhou se v jihomoravské metropoli každoročně schází světová interpretační špička.
Nejinak tomu bude také v letošním roce, kdy na brněnském festivalu vystoupí legendární kytaristé Eduardo Fernández, Shin-Ichi Fukuda či Jorge Caballero, známý nedostižnou interpretací Dvořákovy Novosvětské symfonie. Festival, ke kterému patří už dvacet let také interpretační soutěž, se uskuteční ve dnech 28. července – 3. srpna. Vladislava Bláhu jsme při této příležitosti pozvali k rozhovoru, jehož ústředním tématem je nástroj jeho života.
Není mnoho českých kytaristů, kteří si zahráli v prestižních světových sálech. Vracíte se někdy ve vzpomínkách k nejvýznamnějším koncertům své kariéry?
Občas si vzpomenu na příjemné úspěchy, jako byl třeba koncert v londýnské Royal Festival Hall, kam je velmi obtížné se dostat. Vystoupení v zaplněné Carnegie Hall s následnou recenzí Billa Turnera, ředitele Newyorských nahrávacích studií a bývalého kytaristy skupiny His Comets Billa Haleyho (světový hit Rock Around the Clock zná každý rocker) patřilo taky k mým splněným snům, ale žiji především přítomností. Nedávno mě například potěšil velký ohlas na zámku ve Valticích, zážitkem bylo i hraní na festivalu Lissa Classica, kde nás posluchači nechtěli pustit z pódia ani přes začínající finále mistrovství světa v hokeji. Momentální radost tedy cítím víc než tu již vzdálenou.
Ptám se také proto, že váš koncertní itinerář je i v současnosti úctyhodný. Co vás letos už potkalo a co vás ještě čeká?
Letos to není až tak nabité jako předchozí roky. Letos jsem prozatím vystoupil na koncertech v Německu, Andoře, Španělsku, několikrát také v Polsku a na Slovensku. Na podzim mne opět čeká Španělsko a tradičně také turné v Mexiku, kde pravidelně učím na univerzitě v Guanajuato.
Tomu říkáte „méně nabité“?
No, něco jsem raději přesunul na další rok, abych také mohl trochu normálně žít. (Úsměv) Netoužím po tom, hrát desítky koncertů měsíčně, navíc mám profesorský úvazek na JAMU a část na konzervatoři. Potřebuji mezi produkcemi určitý odstup, abych měl z koncertů radost a nebral je jako denní rutinu. K čemu na sociálních sítích ohromovat fanoušky rekordy v počtu koncertů, jak je dnes často zvykem. Chci také připravit něco nového a rozšířit svůj repertoár. Legendární kontrabasista Vincent Kummer pro mě například nedávno složil nádherný kytarový koncert s doprovodem komorního orchestru, který bych rád uvedl. K provedení zatím hledáme vhodnou příležitost.
Co největší koncertní zážitek letošního roku z pohledu interpreta, ale i posluchače? Potkal jste někoho, kdo vás opravdu ohromil a nadchnul?
Nejlepší koncertní zážitek teprve očekávám na kytarovém festivalu v Brně, kam přijedou kytaristé světové špičky. Vloni to pro mne byl koncert Eduarda Fernándeze a předloni Jorge Caballera, který provedl celou Dvořákovu Novosvětskou symfonii s technickým nadhledem, muzikalitou a porozuměním. Samozřejmě to znělo jinak než provedení orchestrem, ale s nemenší muzikální hloubkou.
Věnujme pozornost dramaturgii vašich koncertů, na které často zařazujete díla svých přátel a kolegů. Kteří autoři ve vašem „playlistu“ nesmějí chybět?
Ze skladeb mně věnovaných nezapomínám na světový „hit“ Usher Waltz od Nikity Koshkina, novou skladbu Leo Brouwera a kompozice mého kamaráda Milana Tesaře, který odešel před pěti lety. V duu s mandolínou Tatiany Drobysh rád často uvádím také novou skladbu muzikologa a skladatele Miloše Štědroně s názvem Mandolino de Amadeo.
To musí být velká zodpovědnost i příjemný pocit: hrát díla přátel, které dobře znáte. Cítíte u takové skladby osobní pouto?
Ano, samozřejmě, mám k těm skladbám zcela jiný, úzký vztah.
Často vystupujete společně se svou manželkou Tatianou Drobysh, která je rovněž vynikající kytaristkou a hráčkou na etnické strunné nástroje. Jaký repertoár spolu hráváte?
Ten etnický je pouze jeden, a to domra. Dále Tatiana brilantně ovládá mandolínu a kytaru. Hrajeme stylově široký program od baroka přes klasicismus a romantismus až po současné skladby, někdy jsou napsány přímo pro nás.
Jak se vám na pódiu spolu žije?
Hraje se nám spolu dobře a jsme i na pódiu šťastní. Myslím, že to cítí i publikum. Doufám, že krize nehrozí.
Každého kytaristu zajímají nástroje, na které hrajete. Můžete nám prozradit, jaké aktuálně tvoří váš kytarový park? Na které hrajete nejraději, nejčastěji, případně, jak je kombinujete s ohledem na repertoár?
Aktuálně vedle sbírky asi třiceti kytar z 19. století včetně jednoho George Stauffera mám doma ke koncertům různé kytary. Nově je to nástroj Zbigniewa Gnatka, který žije třicet let v Austrálii, dále vlastním kytary Tonyho a Felixe Müllerů, Luboše Náprstka a po profesoru Vojtěchovi Tukačovi jsem zdědil údajně nejlepší kytaru značky Anton Mettal.
To je úctyhodná sbírka! Alfou a omegou klasického kytaristy jsou nehty a jejich úprava, která vede k osobitému a barevnému tónu. Prozradíte svou vlastní cestu za kytarovým tónem, který je pro vás charakteristický? Máte své rituály?
Rituály nemám. Během mnohaleté koncertní činnosti jsem vyzkoušel snad všechny tvary nehtů. Také jsem si fotil nehty předních světových kytaristů Davida Russella, Manuela Barrueca, Zorana Dukiće či Jorge Caballera. Někdy snad o této problematice napíšu i knihu. Nejvíce mi vyhovují polokrátké nehty zakulacené na levé straně, kterou provádím nejčastěji úhoz. Ten na basových strunách vedu tak, aby při úhozu boční část nehtu vedla ve drážce ovinutí strun, čímž se zabrání šustění při úhozu nehtů a navíc se nehet neničí obroušením o drážky vinutí strun.
Díky za tip! Mezinárodní kytarový festival Brno má letos třiatřicet let. Je pro vás pořádání festivalu stále radostí a potěšením?
Pokud by nebylo, nepořádal bych jej.
Jaká je dramaturgie letošního ročníku? Podařilo se vám sestavit program podle vašich představ?
Na každém z koncertů našeho kytarového festivalu hraje nějaká hvězda nebo profesoři z vysokých škol, kteří patří ve svých zemích k těm nejlepším. Letos je úroveň koncertů snad ještě výše než jindy: Gerardo Nuňez ze Španělska, Daniel Olmos a Ramiro Martinéz z Mexika, Jéremy Jouve z Francie, Daniel Marqués z Brazílie, Jorge Caballero z Peru, Shin-ichi Fukuda z Japonska a Eduardo Fernandéz z Uruguaye.
Některá jména se objevují po roce znovu. Bylo jejich koncertní, případně pedagogické vystoupení v Brně natolik zásadní, že přišlo opětovné pozvání?
Letos je opět pozván maestro Eduardo Fernández, a to vedle skvělé interpretace mimo jiné proto, že vystoupí v duu s nejvýznamnějším japonským kytaristou Shin-ichi Fukudou, který zahraje první polovinu koncertu sólově. Po dvou letech přijede opět Jorge Caballero, který zde svým výkonem naprosto ohromil. Měli jsme trochu i štěstí, protože Jorge před Brnem vystoupí na největším a nejdůležitějším evropském kytarovém festivalu v Iserlohn v Německu, tedy relativně „blízko“.
K festivalu neodmyslitelně patří mistrovské kurzy a mezinárodní interpretační soutěž, která se letos koná už po dvacáté. Co vás vlastně po letech vedlo k rozhodnutí připojit k festivalu i soutěž?
Jedná se o jedinou českou mezinárodní kytarovou soutěž nejvyšší úrovně konanou každoročně. Porota je kvůli objektivitě složena převážně ze zahraničních umělců, na rozdíl od jiných soutěží v České republice, kdy například nedávno v nejvyšší kategorii jedné soutěže byla z většiny česká porota a první kola rozhodovali pouze tři pedagogové jedné školy bez účasti jiných porotců.
Připadá vám také, že někteří mladí kytaristé jsou po technické stránce dál než kdysi?
Domnívám se, že úroveň mladých interpretů rok od roku překvapuje. Vše se vyvíjí. Dnešní výkony mladých kytaristů by nebyly tak dobré, pokud by nestavěli na tom, co pro ně vytvořili předchozí kytaristé a pedagogové za nesrovnatelně horších podmínek a informací. Studenti mají k dispozici vše a ještě lepší, co dříve nebývalo – kvalitní koncertní nástroje, kvalitnější struny, studijní materiály, literaturu a především pedagogy, kteří jsou dále, než ti předchozí.
Můžete svou myšlenku rozvést?
Pedagog své zkušenosti a vědomosti sbírá celý život a to, k čemu dospěl po 30–50 letech, předá studentovi během několika měsíců nebo let na začátku studia. Student tedy s trochou nadsázky dnes začíná s technikou a vědomostmi tam, kde jeho pedagog skončil. Na druhé straně – neznám kytaristu, který by v současnosti překonal například kvalitní tón Andrése Segovii a některých dalších interpretů na tehdejších strunách a natočil by celé skladby bez střihů, zvukových oprav a vylepšení tak jako oni.
Zdá se vám, že jsou nové generace kytaristů dál také po stránce řekněme ztvárnění hudby, jejího pochopení a prožitku?
Mám pocit, že kytaristé málo poslouchají například orchestrální a klavírní interpretaci klasické hudby, aby lépe provedli frázování, artikulaci, dynamiku a dalších aspekty interpretace. To ale bývá i v životě, že mladí lidé chtějí být rychlí a hlasití a teprve se zralostí a životním nadhledem porozumí i dalším aspektům života a přeneseně i hudbě.
Kytarový festival Brno není jen o výuce, koncertech a soutěžení. Kdo ho někdy navštívil, ví, že je o setkávání, návratech, objevech, nových přátelstvích… prostě o tom, co kolem něj vytváří určitou komunitu. Možná právě to sdílení společných zážitků je tím, co má největší význam. Jak to vidíte?
Je to tak. Díky festivalu a všemu, co zmiňujete, dnes existují stovky přátelství a často i blízkých osobních vztahů po celém světě na většině kontinentů. Na žádném z hudebních festivalů zřejmě nikdo neřeší náboženské, rasové, nacionální a jiné záležitosti a všichni jsou díky hudbě vzájemně přáteli. V nejlepších světových orchestrech spolu hrají muzikanti různých zemí, i těch, které spolu válčí, a jsou spolu sehraní. Drží rytmus, intonaci, dynamiku, frázování a vytváří spolu krásnou hudbu. Nechtějí se vzájemně zabíjet, ale touží spolu hrát a bavit se. Klasická hudba je jediný univerzální jazyk, kterému rozumí celý svět, a všechny spojuje.
