Před devíti lety se na české hudební scéně poměrně nenápadně začal objevovat nový vokální ansámbl zaměřený na středověký vícehlas a renesanční polyfonii. Dnes má Cappella Mariana jméno i na zahraničních pódiích a v příštích měsících ji čeká několik koncertů na českých festivalech.
Asi bychom vás na začátku měli uvést do rodinného kontextu. Čtenáři určitě znají vaši sestru Janu, uměleckou vedoucí Collegia Marianum, další sestra Markéta je dramaturgyní festivalu Letní slavnosti staré hudby. To vypadá na hodně inspirativní dětství… Rozhodně, naši rodiče hned po sametové revoluci navázali na ideje Týnské školy, což byla ve středověku jedna z nejvýznamnějších pražských vzdělávacích institucí. Vytvořili vzdělávací centrum zaměřené nejen na objevování, ale i renesanci zájmu o staré umění v jeho celistvosti. Týnská škola uskutečňovala bakalářské studium v hudebních oborech ve spolupráci s Univerzitou Karlovou či pořádala kurzy v oblasti hudební, taneční a divadelní. A v tomhle prostředí jsme vyrůstali, formovalo nás to odmalička. Pro mě bylo taky hodně důležité, že jsem mohl už jako malé děcko zpívat pod vedením pana Bohuslava Korejse v kostele Matky Boží před Týnem. Je velkým propagátorem renesanční polyfonie, nazpívali jsme s ním spoustu krásných skladeb od Palestriny, Victorii či Galla.
Váš výčet studií je poměrně bohatý. Viola na pražské konzervatoři, sbormistrovství na pedagogické fakultě, barokní housle na konzervatoři v Paříži… Ano, za mnoho vděčím Karlu Doležalovi, Jiřímu Kolářovi a dalším skvělým pedagogům na pražské konzervatoři a pedagogické fakultě, kteří mě výrazně hudebně ovlivnili. Paříž byla fantastická zkušenost, studoval jsem u Françoise Fernandeze, hodně jsme samozřejmě pracovali na francouzském repertoáru, na Bachovi, to byla velká škola, co se týče nejen techniky, ale i ornamentiky, frázování… A během českých studií jsem asi nejvíc těžil z toho, jak jsem se pohyboval v koncertním provozu. Hrával jsem s Collegiem Marianum a dalšími barokními soubory, ale i s Orchestrem Berg… Na našich školách mi trochu chyběla malá prostupnost do praktického života, nejvíc jsem se naučil na zkouškách s orchestry, při blokové práci na projektech. Vlastně hlavně díky tomu jsem potom v Paříži byl schopný dobře fungovat.
Nechtěl jste se v Paříži usadit? Na čtyři roky jsem tam zakotvil, měl jsem možnost hrát s různými francouzskými ansámbly, přesunul jsem si do Paříže trvalé bydliště, stal jsem se rezidentem ve Francii. Takže jsem se na chvíli mohl považovat za „citoyen de Paris“. Ale zároveň jsem tam potkal svoji budoucí manželku, která je Francouzka, a museli jsme se rozhodnout, kde budeme žít. Paříž je extrémně drahé a poměrně nepřátelské město pro rodiny, infrastruktura, bezbariérovost a vůbec atmosféra města není ideální. Stále jsem měl pracovní kontakty s Prahou, v té době už krůček po krůčku začínala i Cappella Mariana, takže Praha zvítězila.
Nicméně zahraniční studia jste tím neukončil. Ještě pořád studujete doktorát na papežském institutu Musica Sacra v Římě? Teď už jen papírově, bohužel na to nemám čas. Začal jsem hned po ukončení konzervatoře v Paříži, ale záhy jsem zjistil, že Musica sacra není příliš adaptabilní pro dojíždějící studenty. Měl jsem v té době spoustu pracovních závazků, nebyl jsem schopen se domluvit na individuálním plánu a v současnosti to s časem rozhodně není lepší. Mám tři malé děti, dva ansámbly a už mi schází kapacita se zastavit, soustředit se na badatelskou činnost, na kterou potřebuji velký klid.
A co varianta přerušení studia? Přerušil jsem, ale nevím, jestli budu schopen se ještě vrátit a navíc jsem se tím ocitl tak trochu mimo kategorii. Oni nemají stanoveno, po jak dlouhé době je ještě možné se ke studiu vrátit.
Takže vy jim narušujete veškeré pořádky… S jakým tématem jste tam nastupoval? Studoval jsem renesanční a předrenesanční repertoár v Čechách a narazil jsem na Graduál Mistra Václava, což je poměrně ojedinělý pramen z konce 14. století, z prostředí dominikánského konventu u svatého Klimenta. Dominikánští kněží byli kanovníci a zároveň univerzitní profesoři, kteří pořídili bohatě iluminovaný graduál, ve střední Evropě ojedinělý, co se týče propriálních zpěvů. Jelikož jiný srovnávací pramen není, domnívám se, že tam jsou určité odchylky třeba od římských pramenů stejné doby.
Hodně profesionálních „starohudebníků“ se věnuje i badatelské činnosti. Je to podle vás spíš jakási z nouze ctnost a otázka toho, že když někdo chce dobře dělat starou hudbu, musí být sám sobě zároveň dramaturgem, anebo je to tím, že typ člověka, který si najde cestu ke staré hudbě, je zároveň nějakým způsobem hloubavý a chce ji obsáhnout i teoreticky? A jak je to u vás osobně? Podle mě se jedná o obojí. Pokud se chcete věnovat staré hudbě, zákonitě musíte hledat, pátrat, vzdělávat se. Ještě stále jsme ve vývoji bádání, spousta pramenů zůstává netknutá. A taky je v nás určitá touha objevovat. Je skvělé zpívat známé kousky, ale co kdyby se našlo ještě něco lepšího? A co kdybych to našel jako první? (smích) Jsou to oba aspekty, které se vzájemně propojují, a myslím, že je to správné a nutné, protože hudební prameny z této doby nejsou přesné. To je další část naší práce, vychytat chyby a pokusit se určit interpretaci v historicko-estetickém kontextu. Troufám si tvrdit, že je to ještě práce na několik generací.
Jak se vůbec zrodila Cappella Mariana? Úplně první koncert se uskutečnil bez nějakého většího rozruchu, známí mě oslovili, abych připravil koncertní program k otevření barokního betlému v muzeu pod Karlovým mostem v adventu v roce 2007. Dal jsem dohromady pár zpěváků, vytáhl jsem nějaké noty, které jsem měl z dob mého dětského zpívání. Odzpívali jsme, koncert se povedl a mně to začalo vrtat hlavou. Říkal jsem si, jestli se neotevírá nějaká nová cesta… Vzpomněl jsem si tenkrát na svou zkušenost ze studia sbormistrovství na pedagogické fakultě, kde jsme měli předmět dirigentské praktikum, na kterém má jeden ze studentů během hodiny nastudovat se svými spolužáky vybranou skladbu. Já jsem tam jednou vzal Palestrinu, úplně jednoduchou Missu brevis a mí kolegové ji vůbec nebyli schopni zazpívat. Tam jsem pochopil, že polyfonie je opravdu něco tak specifického, není moc propagovaná ani zpívaná, a když, tak pouze highlights a nikdo z domácích ansámblů ji nedělá. Samozřejmě jsou výjimky jako třeba Čeněk Svoboda, ale jinak ten hlavní proud se jí příliš nevěnuje. Nicméně po onom prvním koncertě se chvíli nic nedělo, ale přišla postní doba…
Ještě že máme ten liturgický koloběh roku. Přesně tak! V postní době přišla nabídka od řádu Křižovníků s červenou hvězdou u Karlova mostu k vystoupení v rámci Postních pátků, což je oživená tradice jejich hudebně liturgických slavností v postní době. A tam asi datuji začátky Cappelly Mariany, v únoru 2008. V té době jsem měl exkluzivní obsazení v čele s Hankou Blažíkovou, Bárou Sojkovou, Tomášem Králem… Zazpívali jsme Tenebrae Responsories Tomáse Luise de Victorii. A v ten moment jsem si říkal, že na téhle hudbě má smysl pracovat. Začínali jsme z ničeho, navazoval jsem postupně na moje kontakty z okruhu „barokářů“, pronikal jsem pomalu do pěvecké sféry, kterou jsem do té doby znal z pohledu instrumentalisty. Zpočátku jsme zpívali po Čechách, pak jsme se dostali do zahraničí a před pěti lety nás začal zastupovat hudební producent v Holandsku, což nás hodně posunulo. Například na slavném utrechtském festivalu Oude Muziek letos budeme vystupovat po páté v řadě, což je výjimečné. Věci se krásně rozběhly a teď připravujeme čtvrté CD.
Je mi jasné, že se musí lišit repertoár od repertoáru, ale dokážete říct, jaké jsou hlavní hudební aspekty, na kterých bazírujete, nebo na které se snažíte zaměřovat při nastudování? Jsou ansámbly, u kterých je znát, že kladou důraz na text, a tomu vše hodně podřizují, další, které se snaží hodně experimentovat, jít do krajních poloh… U vás vnímám hodně vokální jemnost, ušlechtilost a vyváženost zvuku, ale nevím, jestli je to můj správný dojem. Co je tedy váš ideál? Zvukový, interpretační. Asi jste to řekla přesně. Právě ta zvukovost a vyrovnanost. Nejsem zastáncem velkých výrazových prostředků, protože už sám hlas a přednesený text, který promlouvá k publiku, částečně nahrazuje to, co se například v instrumentální hře vyjadřuje různými interpretačními prostředky. Pokud se tedy bavíme o renesanční polyfonii, myslím si, že to byl dobový ideál… Nabízí se použít přirovnání – přiblížit se k nebeským sférám, ale spíš bych řekl usilovat o něco čistého. Což se projevovalo v kontrapunktické teorii, která se potom v různých oblastech Evropy zahušťovala nebo naopak pročišťovala. Byla to taková oscilace mezi dvěma póly. Ale polyfonie měla posluchače zklidnit, a pokud se bavíme o duchovní hudbě, měla mu zpřístupnit text během liturgie. Z toho se snažím vycházet, mít obě dvě složky v ušlechtilé rovnováze. Ale je třeba říci, že k tomu jsou potřební právě takoví zpěváci, o kterých jsme mluvili, takže se na mém zvukovém ideálu podílíme všichni stejně.
Toto je zkrácená verze, kompletní článek v HARMONII 6/2017 (koupit)
