Po patnácti letech se na scénu Národního divadla vrátila v prosinci 2003 pátá opera Leoše Janáčka Výlety páně Broučkovy v hudebním nastudování Sira Charlese Mackerrase , v režii Jiřího Nekvasila , na scéně Daniela Dvořáka a v kostýmech Simony Rybákové . Dirigent s velkou znalostí české hudby a Janáčka především přistoupil i k této Janáčkově hudbě s předchozí inscenační zkušeností. Jeho přístup akcentuje zpěvnost a melodičnost hudebně mimořádného díla, se zaujetím buduje jednotlivosti a detaily jak ve vokálních partech, tak v obsáhlé partituře. Pokud lze říci o této inscenaci, že měla zářivost hudební složky, pak nejen pro podstatu krásy hudby samotné, ale i díky dirigentovi. Do hlavních rolí si vybral velmi dobré pěvce – Jana Vacíka jako Matěje Broučka a Petera Straku do tenorové trojrole Mazal, Blankytný a Petřík. V obou případech pěvci vytvořili silné a vrchovatě naplněné role, dali tak operní fabuli možnost se prosadit, jakkoli právě v ní jsou inscenační úskalí. Jan Vacík dodal své postavě od každé charakteristiky trochu a ponechal jí jistý šarm, což mu umožňovaly nejen jeho herecké schopnosti, ale v prvé řadě nosný, technicky jistý a krásně zbarvený hlasový fond. Bezesporu i interpretační zkušenosti s Janáčkovou hudbou a jeho široce tesanými postavami (v Národním divadle jsme ho již mohli spatřit jako Lacu v Její pastorkyni a jako Živného v Osudu ) daly satiricko-ironickému Broučkovi značnou oporu. Peter Straka je pěvec jasně nosného a široce kantabilního hlasu, jenž prozáří každou postavu. Doslova tak tomu bylo v lyrickém malíři Mazalovi, filosoficky rozvláčném Blankytném a hrdinně koncipovaném Petříkovi, v postavách, jimiž propojil celou operu. Je nanejvýš přínosné, že tohoto skvělého pěvce českého původu jsme mohli poprvé slyšet také v Národním divadle, když se jeho pěveckému a hereckému talentu mohli dosud obdivovat návštěvníci všech velkých světových operních domů. Jitka Svobodová (Málinka, Etherea, Kunka) rovněž rozvinula trojportrét mladých dívek s plnou košatostí a talentem pro obrysové kontury. Její dramaticky podbarvený a sytě výrazný soprán nesl hlavní ženskou postavu ve všech dějištích s patřičnou nadsázkou, pěveckou jistotou a sympatickou vstřícností. Také Roman Vocel svým sonorním barytonem vynikl v trojroli Sakristiána, Lunobora a Domšíka od Zvonu. Rovněž další pěvci – Yvona Škvárová , Jiří Sulženko , Jana Sibera , Vladimír Doležal , Ivan Kusnjer – výborně doplnili obsazení této inscenace, a byli oporou jevištního ztvárnění. To už se nedá jednoznačně říct o orchestru, v jehož interpretaci zdaleka nebylo vše v pořádku.
Tvůrčí trio Nekvasil, Dvořák, Rybáková, které se v řadě inscenací ukázalo jako sehrané, sdělné a tedy úspěšné, stálo tentokrát před úkolem nesnadným, neboť právě tato Janáčkova opera je jevištně problematická: obě dějiště, která divákovi předkládá (výlet na Měsíc a do 15. stol.), jsou svým způsobem nereálná a ponechávají zcela na vizi inscenátorů, jaké jevištní realizace se jim dostane. Režisér Jiří Nekvasil vytvořil na Měsíci maximální lehkost, ležérnost a úsměvnost v bílostříbrné barvě, k čemuž mu scénograf Daniel Dvořák otevřel hloubku zadního jeviště a připravil několik točen k rozpohybování jeviště (pokud však chtějí umělci z vedení ND pracovat celý večer s točnou, měli by se zasloužit o to, aby se její technický stav zlepšil – hlučnost opravdu obtěžovala). Simona Rybáková navrhla kostýmy v barvě i materiálu vycházející z éterické podstaty „měsíční krajiny“, avšak s jasným společenským rozvrstvením příběhu, usnadňujícím diváckou orientaci. Filmově a „letecky“ laděné spoje přechodů z Vikárky na oba vzdálené výlety režisérovi i scénografovi vyšly s lehkostí, nenásilnou nápaditostí a přijatelnou nadsázkou. Prostředí husitské Prahy s vážným zacílením sujetu v druhé části opery je na jevišti vždycky na hranici vtipu a slz. Divák stržen Janáčkovou hudbou, láskyplně stylizující dochované notace starých českých písní a chorálů, přijímá vážnost situace – z níž je vzápětí opět vytržen dějovým dovětkem libreta. I zde se režisér se scénografem dohodli na snesitelné míře vizuální reality příběhu, k čemuž výtvarnice vytvořila vkusné kostýmy inspirované dobovou módou. Režisér se snažil vyvarovat sošné statičnosti, k níž tato část opery inklinuje, rozehráním předpokládaného života tehdejší doby a vyřešil sborovou apoteózu přijatelným tvarem jevištní mizanscény. Snad jen meziobraz se Svatoplukem Čechem mate diváky a neústrojně vybočuje z tvaru díla samotného v každé realizaci. Domnívám se, že inscenace Výletů páně Broučkových splnila základní úkol: přiblížila Janáčkovu hudbu a problematické libreto současnému divákovi prostředky současnými, tomuto dílu podpůrnými a divácky srozumitelnými.
