O lehkosti i těžkosti bytí dramaturga orchestru či operního domu si budeme povídat v našem novém minicyklu. Startovací číslo 1 má dramaturg Filharmonie Brno Vítězslav Mikeš.
V představě mnoha lidí je práce dramaturga výsostně tvůrčí činnost: sedí si ve své útulné kanceláři mezi horou nahrávek, poslouchá si je, objevuje nové věci, pak z toho sestaví program, který se posléze uvádí. Jaká je realita? To by bylo moc pěkné, ale samozřejmě taková představa realitě neodpovídá. V každé hudební instituci, která má dramaturga, je jeho náplň činností asi různá. Ta moje vedle domluvy termínů, programů, dirigentů a sólistů, psaní textů atd. zahrnuje i některé provozní záležitosti, i když je jich už míň než dřív. Kromě sezony mám na starost taky dramaturgii festivalů Moravský podzim a Špilberk… Práce je hodně, ale je to práce krásná. V kanceláři skoro pořád něco poslouchám, ale většinou u toho musím dělat i něco jiného, takže opravdu soustředěný poslech podnikám doma po nocích.
O dramaturgii koncertů Filharmonie Brno se často mluví jako o orchestru s progresivní dramaturgií. Záleží na tom, co je míněno slovem „progresivní“. Pokud je v něm obsaženo nejen uvádění novějších skladeb, ale i neotřelé nakládání s hudbou starších období, pak se tomu označení nebráním.
Může být někdy důvod uvedení skladby bizarní? Nevím, jestli bizarní, ale jednu perličku k tomu řeknu. Když hrajeme na Stadionu, do naší produkce často zasáhne vedlejší rockový klub. Sice se nám snaží vycházet vstříc, v době našich koncertů začíná později, než má uvedeno na plakátech, ale stejně – u klasiky se přesná délka koncertů odhaduje těžko, natáhne to třeba sólista přídavkem apod. Kvůli tomu se nám už několikrát stalo, že do závěru poslední skladby se ozvalo rockové dunění. V zahajovacím koncertu 64. sezony jsme zařadili skladbu Joea Hisaishiho, u níž šéfdirigent se spokojeným úšklebkem podotkl: „My budeme tentokrát hlasitější než oni.“
Povedlo se vám do nové sezony zařadit skladbu, která není známá – Rejchovu Lenoru… Ještě za studentských let, kdy Rejcha pro mě existoval jen jako encyklopedické heslo, jsem si někde v antikvariátu koupil CD s Lenorou, pustil jsem si ho a upřímně řečeno, té hudbě jsem nepropadl. Po dlouhé době jsem nahrávku oprášil a zjistil jsem, jak je úžasná. Pak se vše najednou spojilo: začali jsme se chystat k beethovenovskému roku, kdy Beethovena budou hrát všichni, s šéfdirigentem jsme si řekli, že se na něj podíváme jinak, že provedeme všech jeho pět klavírních koncertů s Leonskou během dvou týdnů, komplet skladeb pro violoncello a klavír během jediného dne… A pak že připomeneme i jeho současníky, bratry Vranické (Pavel Vranický dirigoval premiéru Beethovenovy první symfonie!), Rejchu, který se s Beethovenem znal a který má úplně stejné výročí… To už jsem stáčel dokola Rejchovu Lenoru, CD jsem podstrčil paní ředitelce, která ho po jistou dobu taky nevytáhla z přehrávače, a společně jsme pak přesvědčili šéfdirigenta, že Lenora bude skutečný objev. On Rejchu znal, ale neuvědomoval si, že se jedná o původem českého skladatele. Naše nadšení jsme na něj přenesli, takže teď se snaží Lenoru nabízet i na zájezdy. To jsme u něčeho, čemu se říká zadostiučinění dramaturga.
V nové sezoně se občas objevují podtituly jako: Od Baltu k Rýnu, Z Nové Říše do světa a tak dál. Je potřeba koncerty tematicky rámovat Zas je to případ od případu. Obecně pro posluchače to potřeba asi není, na druhou stranu je fajn, když téma koncertu má několik rovin, což se v případě Nové Říše nabízelo: tři slavní rodáci – Jan Novák a bratři Vraničtí, z toho se dá vytvořit koncept, takže proč ne. Důležité je, aby téma fungovalo hudebně. Já si i skladby, které notoricky znám, poslouchám několikrát za sebou…
Vy máte všechny koncerty naposlouchané? Simulujete si je poslechem a i s přestávkou? Ano. A když nesedí, tak hledám něco dalšího a jedu to většinou znova, i několikrát za sebou. Je obtížné odhadnout náladu, kterou může skladba na koncertu vyvolat, ale dá se představě aspoň trochu přiblížit. Pokud by mi to nefungovalo, pokud bych nenašel skladbu od Jana Nováka, která by seděla do konceptu, anebo by neměla obsazení, které unese Besední dům, tak bych do toho nešel.
To musí být hodin a hodin. Když k tomu připočtu veškerou agendu, ještě jsme moc nepřetřásli prosazování programů… Napadá mě u toho, jaké vlastnosti by měl mít dobrý dramaturg? Jé, tak to nevím. Měl by mít přehled, schopnost jisté diplomacie, protože konfliktní člověk mnoho prosadit nesvede, to jsem zjistil hned na začátku. Nejen tomu jsem se naučil od Marka Hrubeckého, který je dramaturgem v královéhradecké filharmonii, odkud jsem – s příjemnou mezistanicí v Orchestru Berg – do Brna přišel. Marek je člověk erudovaný, empatický, velmi slušný, ale dokáže si prosadit svoje, dodnes mi je velkým vzorem. Často si i teď voláme, občas se nám podaří setkat a konzultujeme různé věci. Rozhled, diplomacie, empatie, cit pro sestavení programu koncertu, tímto výčtem, i když asi neúplným, bych odpověděl na vaši otázku. Dramaturgie nezačíná příchodem na pracoviště a nekončí odchodem z něj. Člověk o ní přemýšlí vlastně pořád.
Padají na vás občas chmury, jestli to u publika vyjde? Ano, zvlášť když skladbu mám ověřenou odjinud. Například s uvedením Schnittkeho Faustovské kantáty jsem měl zkušenost z Hradce, tam si lidé stoupli a následoval dlouhý potlesk. V Brně mám vysledováno, že ve čtvrtek bývá publikum chladnější, v pátek je atmosféra vřelejší. Tenkrát ve čtvrtek lidi zatleskali, některé skupinky si stouply, ale očekávaný výbuch se nedostavil. Jenomže záhy se po Brně rozkřiklo, že filharmonie uvádí Schnittkeho skladbu, ve které zpívá Iva Bittová – a v pátek byl narvaný sál a na závěr exploze. Ve čtvrtek zklamání, v pátek euforie a zadostiučinění.
Máte ucho na měření síly potlesku, jak poznáte spokojenost? Podle intenzity potlesku spokojenost poznám. Jednu dobu se v Brně stalo ze standing ovation něco jako setrvačnost, ale teď už to tak není. Když má skladba úspěch, poznám to, i když lidi jen sedí a tleskají, cítím energii. Současně hodně vnímám napětí během skladby, rozhlížím se po posluchačích, stojím na svém místě na balkoně, kde mám přehled. Pamatuju si, kdy soustředěnost nevyšla. Hráli jsme Valse Boston Giji Kančeliho, klavírní koncert postavený na náhlých dynamických kontrastech: Fortissimo, a pak doznívání v tichu. Těšil jsem se, protože to je úžasná a posluchačsky vstřícná hudba, jenomže Besední dům, byť je to skvělý sál, téhle skladbě nepřál. Židle vrzající po parketách, hlediště bez elevace, kde lidi nevidí do orchestru… Stačila první delší pauza, někdo začal kašlat, rozbalovat bonbon a po prvních deseti minutách jsem věděl, že bude zle, že to nesedlo…
Toto je pouze ukázka, kompletní rozhovor najdete v HARMONII 9/2019.
