Prvního května loňského roku by se byl dožil sta let Ivo Váňa Psota. Narodil se v Kyjevě roku 1908 a zemřel v Brně roku 1952. Tisková zpráva z prosince minulého roku oznamuje:
„Cena Ministerstva kultury pro I. V. Psotu in memoriam . Ocenění Artis Bohemiae Amicis za šíření dobrého jména české kultury dostal in memoriam tanečník, choreograf, pedagog a umělecký šéf brněnského baletu Ivo Váňa Psota, od jehož narození uplynulo letos rovných sto let. Ivo Váňa Psota celým svým životem a dílem významně ovlivnil vývoj českého baletu. Zanechal za sebou jako dědictví soubor, který svou profesionální vyspělostí a technickou připraveností neměl ve své době ve střední Evropě konkurenci. Cenu na návrh Tanečního sdružení ČR předal 1. náměstek ministra kultury PhDr. František Mikeš.“
Ivo Váňa Psota působil nejen v Brně, ale i v zahraničí – již před druhou světovou válkou jako sólista v Ballets Russes de Monte Carlo a za války na cestách po Latinské Americe s Original Ballet Russe Colonela W. de Basila ve funkci baletního mistra, choreografa a zástupce ředitele (1941 – 1947). Ve spolupráci s předními umělci si osvojil návyky profesionálního baletního umělce a ovládl nejlepší díla světového baletního repertoáru. Z doby jeho latinsko-amerického působení v Original Ballet Russe, kde působil současně s kubánským tanečníkem Albertem Alonsem, jsou písemné dokumenty v havanském Muzeu tance. Shromáždil je ředitel Muzea tance Pedro Simón, současně šéfredaktor kubánského časopisu Cuba en el Ballet a manžel Alicie Alonso. Ivo Váňa Psota se výrazně zapsal do historie brazilského baletu, kde vytvořil několik úspěšných inscenací s národní tematikou. Za balet Yara byl vyznamenán pamětní deskou na průčelí divadla Teatro Municipal v São Paulo. Ze zahraničí se Psota vracel domů se záměrem povznést český balet na mezinárodní úroveň. Jako šéf brněnského souboru dbal na zvýšení taneční techniky a inscenoval mimo jiné velké klasické balety P. I. Čajkovského Labutí jezero a Spící krasavici i současnou choreografickou tvorbu na hudbu českých i světových hudebních skladatelů.
V roce 1938, již v předválečné atmosféře, uvedl Psota v Brně světovou premiéru Prokofjevova baletu Romeo a Julie. Brněnský balet tak vstoupil do historie světového baletu, neboť tento údaj uvádějí všechny zahraniční taneční encyklopedie.
Inspiraci pro svou novou tvorbu hledal Psota v českém a moravském tanečním folklóru, který uplatnil ve stylizované formě při scénickém ztvárnění folklorních témat a Dvořákových Slovanských tanců. Již v roce 1929 založil soukromou baletní školu, která se po válce stala baletní přípravkou a od roku 1964 Baletní školou Státního divadla. Vyšla z ní řada osobností (Věra Avratová, Mira Figarová, Olga Skálová, Věra Vágnerová, Miroslav Kůra a další). Ivo Váňa Psota své dílo nedokončil, zemřel předčasně roku 1952.
O půl roku dříve zemřel Saša Machov, jehož význam pro balet Národního divadla v Praze je obdobný. I jejich osudy si jsou podobné. Saša Machov dokonce spáchal v roce 1951 sebevraždu a jeho vynikající sólista Miroslav Kůra musel odejít z Národního divadla. Poněkud mi trne, když čtu zdůvodnění pro udělení ceny I. V. Psotovi: „Zanechal za sebou jako dědictví soubor, který svou profesionální vyspělostí a technickou připraveností neměl ve své době ve střední Evropě konkurenci.“ Psota byl mimořádná umělecká osobnost a není třeba zdůvodňovat jeho umělecký přínos českému baletu snižováním významu ostatních. Historii nelze stavět na nepravdách.
