Vyznání

Nevím, zda to byla náhoda, že jsem se na jednom podzimním koncertu České filharmonie potkal s panem doktorem Stehlíkem a on využil příležitosti a požádal mě o napsání článku do HARMONIE, dokonce do čísla vydávaného při příležitosti jejího 20. výročí, nebo jestli by se na mne byl obrátil i bez toho setkání. Potěšilo mě to a proč zapírat, sehrála v tom roli i špetka mužské ješitnosti. „Můžete napsat cokoliv o hudbě,“ pravil pan šéfredaktor. Bez rozmýšlení jsem souhlasil, ovšem počáteční nadšení začaly záhy provázet pochybnosti. Sluší se amatérovi plést se mezi profesionály? A o čem psát, když toho o hudbě bylo napsáno už tolik, že každá další úvaha hrozí nošením dříví do lesa? Opodstatnění pro sebe, a doufám, že i pro čtenáře, jsem zakrátko našel. Pokud se týká amatérismu, není vlastně o čem pochybovat. Pojem amatér má původ v latinském slovesu amare, které znamená milovat a být milovníkem hudby – být amatérem je předností i požehnáním, které skýtá právo se z lásky k hudbě vyznat. Pokud se tkne tématu, napovědělo mi při rozvažování o něm vyznání dvou úctyhodných osobností – umělce a amatéra. Francouzský spisovatel Georges Duhamel v Hudbě utěšitelce píše:

„Když tak někdy myslím na hudbu, na chvíle duchovního povznesení a jasu, jež mi dala, na spanilé dary, jimiž mě zahrnula, na úlevu duše, za niž jí budu věčně vděčen, myslím-li na místo, které zaujímá v mých myšlenkách i rozhodnutích, vyvolávám si v duchu znovu některé dny svého života, neboť jsou jako bytosti a přízraky: Tiše na ně zavolám a ony povstávají z hlubin, zkrášleny sluncem nebo mraky, svým bohatstvím nebo chudobou, svou tváří, povahou, svou duší.“

Stejně naléhavě na mne působí ale i slova mého slavného lékařského předka – chirurga profesora Arnolda Jiráska:

„Hudba naléhá jít za pravdou, přátelstvím, láskou, dobrotou a spravedlností. Je zamyšlením nad životem a smrtí, nad lidským údělem, nad smyslem našeho počínání, nad věčnou touhou po štěstí a snahou proměnit svět ve svět lepší. Umocňuje důvěru a víru v člověka, spojuje lidi velmi vzdálené, harmonizuje svět. Hudba nás vrací do dětství a dospívání, dává nám vzpomínat, mluví v zamilovanosti i loučení, pomáhá překonat životní krize a násobí jasný životní pocit. Bez hudby se nedá žít, den bez ní je chudší.“

Čím mohu tak hluboká vyznání doplnit? Hudba je pro mě domovem, útočištěm, vírou a nadějí života. Když jí naslouchám, mám často jakési nutkání se jí zmocnit, uchopit ji. Nikdy se mi to úplně nepodaří, protože ona nikdy neprozradí svoje veškeré tajemství. Někdy cítím při jejím poslechu zvláštní bolest, ale ta bolest je úlevná. Pomáhá! Ne nadarmo doporučoval Plutarchos, abychom si zvali proti bolesti, žalu i hněvu hudbu. Ostatně „surovost života nevyplývá z ničeho tak drasticky, jako z konfrontace s ušlechtilou hudbou“ (Christian Morgenstern).

Setkávání s hudbou, i při respektování krásy umění všech forem, je nejnaléhavější. Hudba neovlivňuje slovem, tvarem, barvou ani pohybem. Je neuchopitelná a dokáže povznést mysl i duši k výšinám. Vím, o čem píšu z vlastní zkušenosti. 4. června roku 1990 dirigoval Leonard Bernstein po závěrečném koncertu Pražského jara Beethovenovu Devátou symfonii podruhé jako benefiční koncert pro pražskou Kliniku dětské onkologie. Jeho výkon byl úžasný, on sám navýsost spokojený, filharmonici hráli jako o život. Byl jsem vzrušený nejen výjimečným zážitkem, ale také vědomím, že mě slavný dirigent po koncertu přijme, abych mu mohl poděkovat. (Byl v té době už těžce nemocný, ostatní návštěvy zakázal – za několik týdnů zemřel.) V jednom okamžiku opojné hudby, kdy Smetanovou síní burácelo fortissimo, jsem náhle „slyšel“ absolutní ticho. Nelze to vysvětlit, chybí mi k tomu slova. To ticho jsem prostě „slyšel“. Bylo to ticho věčnosti. I to dokáže hudba.

Po tak subjektivním, asi jen nepravděpodobně opakovatelném vyznání, které dokládá můj vztah k hudbě i to, jak živelně ji vnímám, by snad mohlo čtenáře zajímat kdy, kde, za jakých okolností a jakou hudbu poslouchám. Samozřejmě není nad to poslouchat ji přímo v koncertním sále, operním domu nebo v chrámu. Při veškeré oddanosti a snaze ovšem tvoří bezprostředně sdílená hudba jen zlomek ze současnou technikou předkládané nabídky. Tu jsem užíval už dávno, ještě když se gramofon natáčel klikou. Dnes už je to jiné. Moje celoživotní práce mě přečasto vyčerpávala tělesně a duševně ještě více. Nebylo snadné spoluprožívat den po dni utrpení dětí a jejich rodičů a střetávat se se smrtí. Ale našel jsem způsob, jak ze sebe setřást svízele dne. (V této souvislosti předesílám, že jen nerad používám v poslední době nevkusně zneužívaný termín filozofie – ono se opravdu nehodí hovořit či psát o filozofii umělých hnojiv nebo kanalizace.) Pro pozdní večery a prohlubující se noci jsem si už dříve vytvořil jakousi vlastní „filozofii koncentrace prožitků“ – lepší výraz pro to nenalézám. Ve chvílích dohasínajícího dne si vyberu hudbu, která právě souzní s mým vnitřním rozpoložením, naliju si sklenku dobrého pití, sednu si do křesla, zapálím si doutník a ponořím se do hudby. (Co se těch doutníků tkne, vyznávám totiž názor starého Jolyona Forsytha z Galsworthyho Ságy rodu Forsytů: „Ptejte se mužů, jaké doutníky kouří a které skladatele milují, a poznáte tvářnost jejich duší.“ ) Poslouchám, upíjím a pokuřuji, ale to podstatné je, že nejen naslouchám, ale opravdu niterně slyším a dostávám se do sfér, které neumím slovy sdělit. Den, ať byl jakkoliv krušný, se zklidní a hudba mě naplní vnitřní harmonií, která jediná může navodit harmonii vnější. Loučím se s ním vyrovnán, s vírou a nadějí v dobrý zítřek.

Sdělit, jakou hudbu vybírám, je v podstatě nemožné. Je jí tolik, jedna krásnější druhé a nerad bych křivdil. Proto také v kontextu posuzování veškerého umění, a hudby zvláště, neuznávám předponu „nej-“, kterou je možné použít jen pro okolnosti a věci, které lze objektivizovat – měřit nebo vážit. A važte či měřte hudbu.

Ale snad k tomu přece jen zlomkovitý a neurovnaný náznak, po které hudbě vždy sáhnu. Návrat k řádu a stálosti světa nacházím v Bachově díle nejvyšší dokonalosti, k pokoře mě dovádějí Dvořákovy Biblické písně, k radosti Paganiniho Variace na karneval v Benátkách (jaká je to modifikace lidové písně Pes jitrničku sežral!), s majestátem smrti se vyrovnávám Verdiho Requiem i Mahlerovými Písněmi o mrtvých dětech, zklidnění a pohodu mi skýtá Dvořákova komorní hudba. Co k ní dodat víc než slova Václava Talicha: „Ježíši Kriste! To je krása! Krása hudebních myšlenek, krása stavby a krása zvuku. Chodil to jistě Pán Bůh sám po české zemi, když nám jeho pozorný sluha Dvořák zpíval dílo téhle jasnosti, tohoto posvěcení.“ Unáší mě prolínání nástrojů v Beethovenově Trojkoncertu a v Brahmsově Dvojkoncertu (zvláště jeho druhé věty). Sžíravě cítím krásnou Moravu v Janáčkově Suitě, lásku v Listech důvěrných, bolest a rozervanost v Kreutzerově sonátě a odhodlání v jeho Sinfoniettě. Beethovenovy symfonie a kvartety i klavírní sonáty jsou cestou k chápání „Pramenů světa“, právě tak jako Mahlerovy symfonie k všeobejmutí Vesmíru a symfonie Dvořákovy do vnesení krás pozemských. Těším se ze Schubertova Pstruha, Schumannova klavírního kvartetu i kvintetu i z Čajkovského Vzpomínky na Florencii. Ale jak jsem mohl vynechat Scholu Gregorianu, slavné benátské umělce pozdní renesance, dokonalé madrigaly a o staletí mladší houslové, klavírní a violoncellové koncerty a unášející díla básníka klavíru Chopina! A jak tvorbu operní a písňovou! Ale copak mi pan šéfredaktor poskytne pro ně místo?… Jsou to jen „vzorky“ nekonečné krásy hudby, která mě opájí, posiluje, vede, harmonizuje, nutí k pokoře, inspiruje a dokládá, že kromě všech trampot života je i mnoho krásných okolností, pro které stojí za to žít. Hudba patří k těm nejpoutavějším.

Jen nedokonale jsem se svěřil s vlastním vztahem k hudbě, s tím, jak ji vnímám, co mi dává, čím mě oblažuje a jak s ní trávím pozdní večery a části nocí s jediným cílem:

…

Žár posvátný a nedočkavou touhu,

A jindy božstvím…

Jaroslav Vrchlický, Moje sonáta

Jan Skácel končí báseň Sonet jako talisman veršem:

… do stříbra jsem vyryl

bez lásky není nic

Hlásím se k tomu celou svojí podstatou a dodávám: SINE MUSICA NIHIL SUM – Bez hudby nejsem nic!