Pandemie a s ní související restrikce opět zastavily živou kulturu a instituce tak stojí před stejnými výzvami jako na jaře. Eva Kesslová, ředitelka Orchestru BERG, popisuje v rozhovoru situaci v souboru. Zamýšlí se také nad dopady krize na podobu kultury, soudobou hudbou v online prostoru nebo nad zodpovědností, kterou pořadatelé v době covidové mají.
Když jsme si domlouvaly termín rozhovoru, přizpůsobovaly jsme se i online schůzkám, které máte v rozvrhu. Jaké je to přenést vedení orchestru do virtuálního světa? Práce online pro mě není až taková změna. Pracuji z domova odjakživa, preferuji tento způsob práce. Navíc, BERG organizujeme na dálku pořád, sídlo ve smyslu kanceláře jsme neměli nikdy. Muzikanty tak vždy kontaktuji po telefonu a mailu. Schůzky a konference online jsou sice méně osobní, ale dá se vyřešit mnoho věcí a v této době je to opravdu bezpečnější. Takže v tomto směru mi situace nepřekáží. Co už mi vadí více je to, že se nic neděje. Ale musím říct, že my jsme měli celkem štěstí. V létě se nám podařilo uskutečnit několik koncertů a máme tak za sebou více než polovinu sezony.
Jak tyto koncerty probíhaly? Bylo to trochu zvláštní. Na letních koncertech jsme ale měli plno a já jsem již v tu dobu přemýšlela nad zodpovědností, kterou bychom měli v případě výskytu viru. Silněji jsem to ale cítila až v září – šlo o spoustu lidí v potenciálním nebezpečí, a to není komfortní situace. To platí také o setkáních našich muzikantů. Mnozí z hráčů jsou na volné noze a kdyby se covid u nás objevil, byly by v ohrožení další jejich aktivity. Samozřejmě s BERGem koncertovali dobrovolně, ale i tak, měli jsme vlastně v rukách jejich osudy. To bylo svazující. Neustálá obava, co se může stát, koho ohrozíte.
Dnes se již ozývají hlasy, že vedení některých kulturních institucí svým přístupem hazardovala se zdravím zaměstnanců. Vy jste zaváděli i konkrétní opatření na ochranu hráčů? V létě se zdála situace relativně klidná, víc jsme o tom začali uvažovat začátkem září. Domluvili jsme se s hudebníky, že kdo může, bude jednoduše nosit roušku. Teď se zabýváme tím, jaké řešení zvolíme pro další akce – pro ty, co snad nebudou zrušeny. Zrovna dnes jsem nakoupila jednorázové roušky, zvažujeme i nákup nanoroušek. Rádi bychom se s touto situací vypořádali správně, je to důležité. Nikdy nevíte, kdo z muzikantů má například ve svém okolí někoho, kdo patří do rizikové skupiny. Dodržovat opatření je přitom podle mě již nezbytnost.
„Kultura a příroda, to je – vedle práce a rodiny – to, co nám zbylo.“
Považujete tudíž restrikce za relevantní? I co se týče kultury? V tuto chvíli rozhodně. Když se člověk podívá na rozhovory s lidmi, kteří tomu rozumí, zjistí, že matematika je neúprosná. Vlak je rozjetý a my se musíme této realitě přizpůsobit, dělat, co se dá. Ještě v září jsem doufala, že se to možná podaří udržet. Na druhou stranu jsem ale sama jsem viděla, jak to mnoho lidí vůbec nebralo vážně. Byla jsem svědkem mnoha momentů, kdy jsem si říkala, že se takovémuto tobogánu do pekla asi nevyhneme. Například jsem jela tři hodiny zcela plným autobusem, kde byla polovina pasažérů bez roušky. Když jsem ty ve svém okolí požádala, jestli by si je mohli nasadit, u většiny jsem uspěla, řada dalších to ale odmítla. Řidič navíc doporučil, ať si to řeším sama, pokud chci. Bylo to zrovna před naším koncertem v Divadle Archa a já jsem opravdu nechtěla přinést virus mezi hráče. Mrzí mě, že jsme se k sobě navzájem nechovali ohleduplněji. Nemuseli jsme dojít až sem, mohli jsme, za mírnějších opatření, normálně fungovat: možná i s akcemi.
Jakou roli má v této situaci kultura? Je to jedna ze záchran. Kultura a příroda, to je – vedle práce a rodiny – to, co nám zbylo. Samozřejmě, není to situace příhodná pro veškerou kulturu. Film to má v online prostředí určitě snazší než soudobá hudba. Už proto, že atmosféra na místě je pro vnímání soudobé hudby zásadní. Vyžaduje koncentraci, které v kuchyni nedosáhnete. Navíc vaši vášeň pro takovou hudbu nemusí sdílet váš partner nebo děti, kteří s vámi doma fungují.
Takže zatímco v organizačních záležitostech vám virtuální svět nepřekáží, pro hudbu ho za adekvátní nepovažujete. Rozhodně ne. A nejen co se týče hudebního provozu. Pro kulturu obecně je tato situace jednoduše prázdnější. Streamů může být každý večer spousta, ale není to to samé jako živý zážitek. Nicméně se snažíme najít formáty, které se s těmito okolnostmi vypořádají lépe než tradiční koncertní formát, který nám tu zanechalo ještě 19. století.
Myslíte tedy, že situace povede i k dlouhodobějším změnám v kultuře? K jakým? K změnám určitě povede, navíc ty změny tak jako tak postupně probíhají. My jsme například již zkracovali délku koncertu. To, že půjdete na koncert, který trvá tři hodiny, je dnes rarita. Samozřejmě pokud se nejedná o záměr, ve smyslu prezentovat skladby, jež mají v délce své těžiště. To je jiná věc. Ale běžný koncert se musel zkrátit. Člověk skončí v práci v 18:30, sotva do sebe hodí večeři a jde na kulturní akci. Opravdu si nedělám iluze, že jsou pak posluchači čerství a plně soustředění. Je nutné se přizpůsobit, oslovit posluchače, normální lidi. Protože, kdo si mohl dopřát kulturu v tom 19. století? Dobře situovaní jedinci, kteří přes den určitě neměli pravidelné zaměstnání od devíti do šesti.
Bude tato doba podle vás v něčem podnětná pro autory? Pro některé autory to bude jistě čas zklidnění. Mohou v klidu psát, to, že je většina společnosti zavřená, může pro ně být fajn. Nicméně autoři, kteří mají čtyři děti, opravdu nemají šanci soustředit se. Nebo ani nemusí mít čtyři, stačí i jedno, které se ve vedlejší místnosti dožaduje pozornosti. Takže je to případ od případu.
„Narážíme i na problematiku autorských práv. Řešíme, co můžeme v online prostoru zveřejnit nebo jak dlouho to tam může zůstat.“
Vaší nejbližší akcí má být uvedení opery Muž v skafandri od Miro Tótha. Počítáte s realizací? To, že by se to uskutečnilo, je velmi optimistická představa. Co se týče streamu, ještě jsme to celkem nerozsekli, ale já myslím, že zrovna pro toto dílo není stream vhodný. Spíše tedy hledáme náhradní termíny. Možná začátek příštího roku… pokud to také není přílišný optimismus.
Máte krizový plán pro případ, že nebude možné hrát živě i delší dobu? Krizové plány jsme spřádali již na jaře a na většinu z nich tenkrát nedošlo. Je tedy připraveno pár projektů, které mohou být zajímavé i online. Máme pořád v rukávu webovou stránku hudbaksirene.cz, která nabízí prvních deset skladeb ke zkoušce sirén a zahrnuje i možnost hlasování. Dále jsme natočili na video náš červnový koncert. Každou skladbu tam posluchačům do hloubky představujeme, máme teď k dispozici šest kratších částí, které lze využít. Navíc v soudobé hudbě ale narážíme i na problematiku autorských práv. Řešíme, co můžeme v online prostoru zveřejnit nebo jak dlouho to tam může zůstat. Ovšem ani jeden z těchto projektů nepřináší hudebníkům další honoráře. Vím o řadě hudebníků, kteří si našli provizorní zaměstnání, dočasný zdroj prostředků. Již v létě se nám ale s jednou hudebnicí, která se zaměstnala na poště, stalo, že nemohla absolvovat ani dopolední, ani odpolední zkoušku. Směny jí to jednoduše neumožňují. Takto přijdeme o lidi, kteří se hudební profesi věnovali od svých šesti let, každý den několik hodin. Hudebník se na svou profesi připravuje déle než například lékař. Ten se profesně školí šest let, pak samozřejmě atestace a celoživotní vzdělávání. Hudebník od šesti let dře v základní umělecké škole, pak absolvuje šest let konzervatoře, poté pět let akademie. A když se chce udržet v kondici, tak na sobě musí pracovat pořád. To se týká hlavně lidí na volné noze, tedy těch, kteří jsou teď postiženi nejvíc.
Pandemie ale ukázala, že tuto stranu kultury společnost příliš nevnímá. Na sociálních sítích si právě umělci vysloužili nespočet hanlivých odkazů a doporučení najít si „pořádnou práci“. Čemu to připisujete? Nejvíc jsou, bohužel, vidět ti bulvární umělci. Lidé pak mají pocit, že život umělce je jeden velký mejdan. Nevidí ale to, jak mnozí věnovali svému povolání tolik hodin, úsilí, koncentrace. Uspět jako umělec, to je něco jako uspět jako tenista. Máte tisíc talentovaných dětí, z nichž má šanci uspět možná pět promile.
Z čistě pragmatického, finančního hlediska: vnímáte teď rozdíl mezi situací v soudobé hudbě a v hudbě takzvaně „klasické“? Asi bych v rámci oboru nerozlišovala, jaká je to hudba nebo žánr. Obecně jsou ale ti umělci, co byli nejodvážnější a spolehli se na obživu na volné noze, bez jakéhokoliv stabilního úvazku, na tom nejhůř. Jsou nuceni si hledat jiné způsoby obživy. Tam je i největší riziko, že se už k oboru nevrátí.
Máte tip na něco, co vám během pandemie pomáhá „nezbláznit se“? Nabíjí mě procházky v přírodě. Já jsem v přírodě pravidelně a musím říct, že je to teď mnohem plnější, evidentně nejsem sama, komu to pomáhá. No a potom, nemůžeme to vzdát, to ani pro náš obor není varianta. Šli jsme do této branže dobrovolně a počítali jsme s tím, že to nemusí být tak úplně jednoduchá záležitost. Když už jsme tu, tak to snad vydržíme.
