Pádem berlínské zdi ztratila Staatsoper Unter den Linden postavení první státní operní scény a zdálo se, že zejména v sólistech nemůže konkurovat na hosty zavedené západoberlínské Deutsche Oper, ale čas začal pomalu, avšak jistě pracovat pro operu Pod lipami. Stále je sice uváděná na berlínských plakátech jako druhá, ale v době, kdy se penězi musí šetřit všude a o diváka se zápasí každým večerem, šance se postupně vyrovnávají, ba naopak Státní opera Pod lipami začíná těžit z oživeného povědomí kdysi slavné německé císařské opery, její umístění v historickém centru města i působivá architektura, pro diváky příjemné prostory novorokokového stylu spolu se stále rostoucí kvalitou představení činí tuto berlínskou operní scénu sezonu od sezony atraktivnější.
Stabilizovalo se vedení, v čele dnes stojí ambiciózní a všestranně talentovaný Peter Mussbach jako intendant a vynikající dirigent Daniel Barenboim jako generální hudební ředitel. Každá premiéra, každé představení, každý koncert je společenskou událostí, management dokáže zaujmout i různými akcemi (například Berliner Soirée – představení se slevami pro obyvatele Berlína a okolí) a podchytit zejména mládež, studenty v prvé řadě, výhodnými slevami. Vedle operních představení je tu pochopitelně balet a rozsáhlá koncertní činnost jak v oblasti symfonické, tak komorní hudby. Řada aktivit má propagačně-pedagogický ráz a týká se zejména příslušníků nejmladší generace (nad 15 let), pro něž se pořádají v rámci projektu Oper erleben pravidelné kurzy spojené s přípravou představení i speciální kurzy z hudebně-divadelní problematiky (tzv. Workshops ) i setkání se zájemci (tzv. Opernrallye ), kde v průběhu jednoho dne formou „otevřených dveří“ (tři hodiny odpoledne a tři hodiny večer) se mohou seznámit s charakterem i tajemstvím operního a koncertního provozu. K jednotlivým premiérám se ještě pořádají tzv. Zugabe : jednak odborné přednášky v orchestrálním zkušebním sále k tématu té které opery, a jednak tzv. Nachgefragt po některé z repríz nové inscenace formou rozhovoru s publikem, kde se otevřeně diskutuje nad pojetím té které inscenace, a takové besedy s diváky v příjemném prostředí Apollo-Saalu jsou oboustranně prospěšné, inscenátorům pomáhají orientovat se v mentalitě i vkusu diváků a těm zase dávají prostor k aktivní sebereflexi. Už se „zavedly“ i každoroční hudebně-divadelní festivaly – na přelomu ledna a února Barocktage Cadenza a v období velikonoc Festtage , obě akce vždy s novými operními premiérami.
Dramaturgie stojí pochopitelně na třech pevných pilířích – Mozart, Wagner a Richard Strauss, ale v moderních inscenačních pohledech se soustavně věnuje také italské opeře (Verdi, Puccini, Donizetti, Bellini) a tvorbě 20. století, kde přicházejí ke slovu nejen dnes už všeobecně hraná díla Clauda Debussyho (Pelléas et Mélissande ), Albana Berga (Lulu ) nebo Dmitrije Šostakoviče (Nos ), ale s plným nasazením se daří jevištní návrat neprávem opomíjených děl, jako je třeba opera Franze Schrekera Der ferne Klang (v operní encyklopedii přeloženo jako Vzdálený zvuk ), tematicky, hudební invencí, dramatickým cítěním fascinující opus, jemuž se zde dostalo umělecky svrchovaného provedení.
Generálním hudebním ředitelem je už řadu let Daniel Barenboim. Během sezony neřídí příliš mnoho představení, ale tím spíše jde vždycky o výjimečnou kulturní událost. S orchestrem je dokonale sžitý, také často a rád diriguje koncerty, ale skutečným vrcholem každé operní sezony bývají jeho premiéry, soustředěné zpravidla ve dnech dubnových Festtage . Jeho autorem je samozřejmě Richard Wagner, především Tristan a Isolda , kde vypracoval bohatou paletu orchestrálního zvuku i monumentální stavbu celku, neméně citlivě přistupuje také k operám Wolfganga Amadea Mozarta, jehož Figarova svatba je pod Barenboimem nabitá neobvyklým napětím i fascinující promyšlenou stavbou každé scény. Sevřenou dramatičnost akcentuje i v tak melodicky bohatých partiturách, jako je Verdiho La traviata nebo Čajkovského Piková dáma .
Výsostné postavení zaujímá právem i dirigent Michael Gielen , zastávající zde funkci „hlavního hostujícího dirigenta“, pod jehož taktovkou ožívá dynamicky proměnlivá tektonika zpravidla výjimečných nekonvenčních partitur, ať už jde o skvělé podání Verdiho Macbetha nebo uhrančivé, tajemstvím obestřené hudební kouzlo, které vykřesal z Debussyho Pelléa a Mélissandy , znovu objevené opery Franze Schrekera Der ferne Klang nebo Bergovy Lulu . Jedinečnou událostí posledních sezon se stalo rovněž nastudování Šostakovičova Nosu pod taktovkou Kenta Nagana a Wagnerovi Mistři pěvci norimberští řízené australskou dirigentkou Simone Young či v jednom tahu, bez přestávky uváděná Straussova Ariadna na Naxu s dirigentem Michaelem Boderem .
Každoroční událostí bývají i Barocktage Cadenza, kde se vždy uvádějí významné skladby barokních autorů se specifickými hudebními tělesy. Loni to byla Händelova díla Rinaldo a Acis a Galathea , letos Monteverdiho opera L'Orfeo . Hudební nastudování bývá v rukou zkušených specialistů, jako je René Jacobs (Rinaldo , L'Orfeo ).
I běžné reprízy se vyznačují pečlivým hudebním uchopením, které ve svém celku vytváří vysokou uměleckou úroveň domu. Německý repertoár řídí zpravidla Sebastian Weigle (Elektra ), o italský se dělí kapelníci Dan Ettinger (Nápoj lásky , Tosca ) a Julien Salemkour (Lazebník sevillský ).
Inscenační podobu jednotlivých představení nelze vytrhovat z kontextu dobových tendencí, ale dá se říci, že postmodernismus a móda všechno šmahem oblékat do současných kostýmů jsou zde transformovány přece jen v inscenačních záměrech s ohledem na ideově-tematické i hudebně-dramatické zákonitosti jednotlivých děl. Pozornost na sebe zákonitě strhávají inscenace intendanta Petera Mussbacha, který nezapře inteligentní, intelektuálně vytříbený postup a značnou obrazotvornou intuici. Každé jeho představení se vyznačuje specifickou stylizací i nezvyklým, z uzavřené plochy jeviště mnohdy vystupujícím prostorovým pojetím, v jeho režijním rukopisu dochází k zajímavé syntéze naturalisticky pojednaného, přesně vypracovaného, zpravidla emocionálně drásajícího detailu a svébytné stylizace celkového pojetí širších dramatických celků, prostředí a atmosféry i zvláštní tvůrčí dimenze v pojetí výtvarného charakteru jednotlivých obrazů i kostýmů a zejména zcela neobvyklého líčení. Macbeth je zalit rudou barvou krve po celé hrací ploše, v Traviatě zase kolem titulní představitelky ve světlé plesové róbě staví tajemné černé přízraky. Stylizované jsou ve směsici naturalisticky odpudivé a groteskně burleskní pojednané i scény a postavy Bergovy Lulu a Schrekerova Der ferne Klang , dokonale se mohl v této poloze vyřádit v Šostakovičově Nosu . S výjimkou Traviaty , kde se koncepce dostala do rozporu s logikou děje i zvukovou vyvážeností, jde vesměs o jedinečné, neopakovatelné zážitky.
Sympatická snaha hledat obdobné polohy a přístupy, aniž se ovšem setkala s tak výrazným uměleckým výsledkem, vybudila u Donizettiho Nápoje lásky (režie Percy Adlon ) divadelně barvité využití masek, v expresionisticky laděné scéně i akcích Pucciniho Bohémy (režie Lindy Hume ) našla zvláštní oscilaci mezi jímavou lyrikou a osudovou společenskou vyděděností, v panoptikálně ozvláštněné hyperbolizaci jednání všech postav obnažila vyšinutý a vnitřně zdevastovaný svět Straussovy Elektry (režie Dieter Dorn ). Na repertoáru lze ovšem najít i inscenace dalších významných režisérů, především Harryho Kupfera , který svého času spolupracoval s Barenboimem v Bayreuthu a své inscenační postupy, které se vyvíjely od okouzlení secesí k stále výraznější avantgardnosti, vždy konfrontoval s hudebně-tematickým materiálem inscenované opery, jako by stále znovu a znovu opouštěl již nalezený osobitý styl a hledal dosud nevyužité možnosti jevištní poetiky. Režie Wagnerových oper, zdejší Tristan a Isolda a Mistři pěvci norimberští , a Straussova Salome uplatňují metodu ozvláštnění v jakémsi „magickém“ realismu, kdy je jednání postav logicky rozvíjeno ve zcela atypickém, výlučném scénickém prostředí. Situační vtip a detailní psychologickou kresbu přináší inscenace Figarovy svatby Thomase Langhoffa ; s patřičnou pietou jsou hrány již klasické inscenace dnes již legendární režisérky, která byla svého času jedním z koryfejů moderní operní režie – zesnulé Ruth Berghaus . V repertoáru divadla Pod lipami lze spatřit Debussyho Pelléa a Mélissandu a Rossiniho Lazebníka sevillského . Ani v jednom případě nevolí Berghaus současný kostým, ale ozvláštnění hledá ve stylizovaném, takřka tanečním pohybu a mimice a neobvyklém tematickém výkladu jednotlivých scén (v obou těchto inscenacích se na rozdíl od pozdějších ještě „držela“ libreta). Divácky vděčná je jistě inscenace Kouzelné flétny režiséra Augusta Everdinga , která rozehrává vtipně naivní scény lidové opery ve starých oživlých Schinkelových dekoracích, které ovšem patří spíše do muzea než na dnešní jeviště. Doklad poctivé profesionální práce dokumentuje Tosca v režii Carla Rihy , naopak přílišnou abstrakci, nesourodé postupy a absenci psychologické i situační logiky představují inscenace Straussovy Ariadny na Naxu (režie Reinhild Hoffmann ) a Čajkovského Pikové dámy (režie Mariusz Trelinski ), které ve využití postmoderních postupů nalezly jen prostor k panoptikální podívané, nikoliv k obnažení vnitřní pravdivosti obou výjimečných operních děl.
Berlínská Státní opera Pod lipami svou důkladnou, každodenní pečlivou prací a snahou vtisknout každému představení co nejvyšší úroveň se vždycky spíše opírala o model kamenného divadla s vlastní tradicí, poetikou a stylem, které víceméně po dlouhá údobí vytvářely éry intendantů a generálních hudebních ředitelů. Dnes se tedy více otevírá světu širší paletou výběru inscenátorů i potřebou zvát alespoň na role prvního oboru renomované hosty. Vzhledem k tomu, že vždycky tu vládl spíše duch soběstačnosti, nezdá se, že by střídání pěveckých hvězd bylo i dnes určujícím magnetem diváckého zájmu. Stále se chodí spíše na tituly, na inscenace jako celek, ne na jednotlivé pěvce. Ale přece jen bez zvučných jmen se neobejde dnes ani provoz opery Pod lipami.
Ambice ozdobit sezonní nabídku skutečnými jmény první velikosti měl jistě naplnit Plácido Domingo jako Heřman v Pikové dámě , akce v podstatě nevyšla. Domingo zaujal sice svou uhrančivou osobností, ale pěvecky byl jen matným odleskem někdejší slávy.
Získat zvučná jména se daří zejména v klíčovém německém repertoáru, kde se vedle „místních“ hvězd, které ovšem patří i ke světové špičce, jako jsou barytonista Falk Struckmann , jedinečný Hans Sachs i démonický baron Scarpia, či basista René Pape (Figaro v Mozartově opeře, král Marke v „Tristanovi“ a Banquo v Macbethovi ) – oba uchvacují podmanivým témbrem i výjimečnou individualitou, objevují čas od času také operní pěvci soudobé první garnitury. K „hvězdám“ se řadí vedle Struckmanna a Papeho z místních ještě Roman Trekel (Jeleckij, Almaviva a Wolfram), Katharina Kammerloher (mimo jiné Rosina, Magdalene v Mistrech pěvcích a komponista v Ariadně ) a Rosemarie Lang (Brangäne, hraběnka Geschwitz, Marcellina ve Figarově svatbě ). Divadlu zůstávají věrní i někdejší protagonisté jako Reiner Goldberg (Herodes, Aegisth a Melot), Siegfried Vogel (Schigolch) a Uta Priew (Herodias i další střední role).
V německém repertoáru se přece jen uplatňují jiné priority než v románské opeře, nesporně zde hraje větší roli umění deklamace a hlasový volumen než bravurní pěvecká technika a oslňující výšky. Právě zdejší dramaturgie dala značný prostor celé plejádě znamenitých, dokonale propracovaných výkonů, které tu předvedli Ben Heppner (Tristan), Deborah Polaski (Elektra, Isolde), Johan Botha (Stolzing), Michael Volle (učitel hudby v Ariadně na Naxu ), Waltraud Meier (Isolde), Adrianne Pieczonka (hraběnka ve Figarově svatbě ), Elena Mosuc (Zerbinetta) a Sten Byriel jako krotitel zvířat a atlet v Lulu a Kovajlov v Nosu , z mladších uchvacovali publikum svým espritem i uměleckým podáním Evelyn Herlitzius (Alžběta a zároveň i Venuše v Tannhäuserovi , Salome), Christine Schäfer (Lulu ), Anne Schwanewilms (Grete a Ariadne), dále pak Christian Franz (Tristan), Robert Künzli (Fritz ve Schrekerově opeře), Torsten Kerl (Alwa) a Jochen Schmeckenbecher (Beckmesser) či nadějné pěvkyně Carola Höhn (Eva, Grete) a Margaret Jane Wray (Chrysothemis).
V italském oboru s výjimkou Thomase Hampsona (Giorgio Germont) na Festtage se dá ještě mluvit jako o hvězdách o Rolandu Villazónovi (Alfredo, Nemoríno) a Robertovi Frontalim (Giorgio Germont), i když svým způsobem pozoruhodné výkony odvedli také Ana Maria Martinez jako jímavá Mimi, Sylvie Valayre jako mocichtivá Lady Macbeth, Paolo Gavanelli jako vnitřně rozpolcený Macbeth, Lucio Gallo jako zvrácený Scarpia i vyšinutý Macbeth a Norma Fantini jako oslnivá Tosca. V závažných rolích se zde objevili u nás dobře známí Miroslav Dvorský (Rodolfo) a Marina Vyskvorkina (Musetta).
Upozornilo na sebe i několik výrazných výkonů pěvců nastupující generace: Hanno Müller-Brachmann (mimo jiné Tomskij, Golaud, hrabě a Rudolf ve Schrekerově opeře, Ivan Jakovlevič v Nosu ), Kwangchul Youn (Sarastro, Arkel, Banquo, Pogner, král Marke a Colline) či Stephan Rügamer (mimo jiné David v Mistrech pěvcích , Narraboth a Basilio ve Figarově svatbě ) anebo Annamaria Dell'Oste (Adina), Rinat Shaham (Mélisande a Cherubino) a Miah Persson (Zuzana a Almirena v Rinaldovi ); jindy jsou zřejmé dané limity v barvě hlasu či pěvecké technice (Katherina Müller – Pamina a 5. služka v Elektře , Alfredo Daza – Belcore, Rossiniho Figaro a Harlekýn v Ariadně na Naxu , Natale de Carolis – Dulcamara, Klaus Häger – Papageno, Ismael Jordi – Almaviva v Lazebníkovi sevillském ), v menších rolích tu stále ještě můžeme spatřit Magdalenu Hajóssyovou (dozorkyně v Elektře a dvorní dáma v Macbethovi ), nově sem do úvazku nastoupil slibný slovenský tenorista Pavol Breslik (u nás vystupuje jako Bršlík ).
Zatímco hlavní i řada vedlejších rolí stojí jak na stálých hostech, tak na místních sólistech, střední a malé role bývají zpravidla obsazovány kmenovými členy. Úroveň jejich výkonů je vesměs na vysoké úrovni, výrazně profilují charakter té které role a po všech stránkách pracují se značným nasazením. Právě výkony představitelů těchto malých rolí, s nimiž se setkáváme v celé řadě představení, ve svém výsledku výrazně přispívají k celkově stoupající úrovni Státní opery Pod lipami. Jsou to tenoristé Dietmar Kerschbaum , Peter Menzel , Andreas Schmidt (nezaměňovat s barytonistou téhož jména), Peter-Jürgen Schmidt , basbarytonisté Bernd Riedel , Gerd Wolf , Yi Yang a Bernd Zettisch a pěvkyně Brigitte Eisenfeld , Borjana Mateewa , Carola Nossek a Adriane Queiroz .
Vysoce profesionální úroveň můžeme zpravidla při každém představení rovněž obdivovat u kolektivních těles – orchestru a sboru (pod vedením sbormistra Eberharda Friedricha ), nemluvě o dalších ústrojných komponentech každého představení – baletu, statistech či štábu osvětlovačů a dalších jevištních pracovníků.