(27. 2. 1923 – 28. 9. 2006)
V únoru si připomínáme nedožité 85. narozeniny skladatele Viktora Kalabise. Narodil se 27. 2. 1923 v Červeném Kostelci ve Východních Čechách, maturitu složil na gymnáziu v Jindřichově Hradci. Pak v rámci totálního nasazení pracoval v Mělníku, nejprve jako pomocný učitel, potom v továrně na letecké součástky. V tu dobu také již dojížděl do Prahy na soukromé hodiny kompozice k profesoru Řídkému. Po válce studoval na konzervatoři u profesora Hlobila a na Karlově univerzitě hudební vědu a estetiku. Od roku 1948 do roku 1952 byl na AMU ve třídě profesora Řídkého. Svá studia na Filozofické fakultě sice dokončil, ale jeho doktorská práce (téma Stravinskij a Bartók) byla zamítnuta a rehabilitační doktorát mu byl udělen až roku 1991. Od roku 1953 – 1972 pracoval v tehdejším Československém rozhlasu v Oddělení pro děti a mládež jako producent a režisér. V roce 1966 založil se svými spolupracovníky mezinárodní dětskou soutěž „Concertino Praga“ a o dva roky později „Jihočeský festival Concertino Praga“.
V roce 1972 odchází Viktor Kalabis z rozhlasu, poznamenaného normalizací, a věnuje se cele kompozici. Rozvinul spolupráci se zahraničními interprety a dirigenty a přišly mezinárodní úspěchy. Po roce 1989 přijal funkci předsedy správní rady Nadace Bohuslava Martinů, kde působil do roku 2003. Viktor Kalabis také inicioval vznik badatelského a vzdělávacího centra – Institutu Bohuslava Martinů. Všechna ta léta jsou též nerozlučně spjata s jeho manželkou, cembalistkou Zuzanou Růžičkovou. Kalabis jí věnoval Koncert pro klavír a orchestr op. 12 a Koncert pro cembalo a smyčcový orchestr op.?42. Duu Růžičková-Suk napsal Sonátu pro housle a cembalo op. 28 a pro cembalo sólo Šest dvouhlasých kánonických invencí op. 20 , jejichž samotný titul je váže k barokním inspiracím. Dále se jeho koncepce cembala značně mění v Akvarelech pro cembalo op. 53 z roku 1979 a ještě dále zachází v Preludiu, Arii a Toccatě op. 75 , kterou sám označil za „orchestrální transplantaci“.
Hudební tvorba Viktora Kalabise pokrývá zejména oblast symfonickou, koncertantní a komorní. Jeho díla jsou vždy charakterizována pevnou strukturou a logikou hudební řeči. To vše je propojeno s dramatismem a stále prýštící melodickou invencí. Solidní základy dané jeho pedagogem J. Řídkým Kalabisovi zajistily suverénní mistrovství kompoziční techniky, kterou soustavně prohluboval a obohacoval novými poznatky. Jak se vyjádřil francouzský muzikolog Guy Erismann, byl také „výtečným pozorovatelem hudebních hnutí své doby“.
Série pěti symfonií psaných mezi léty 1957 – 1976 tvoří hlavní pilíř skladatelovy symfonické tvorby. Kalabis nebyl ochoten ke konformismu se socialistickým realismem typu Václava Dobiáše a ostatních představitelů oficiální ideologie. Dával jasně najevo své sympatie k neoklasicismu zabarvenému vážným lyrismem. Pro některé posluchače je Kalabisova hudba okamžitě srozumitelná a rozpoznatelná. Raná díla obráží jeho obdiv k Brahmsovi, později uctíval rovněž Bohuslava Martinů. Některé modální postupy připomenou Bélu Bartóka, inspiraci čerpal i u Igora Stravinského a Paula Hindemitha.
Světová proslulost Viktora Kalabise začíná především jeho Symfonií č. 2 „Sinfonia pacis“ op. 18 z roku 1961. Toto dílo, současně lyrické a meditativní, je též jeho dílem nejhranějším doma i v zahraničí. Symfonie č. 3 op. 33 (1971) je napsána pro symfonický orchestr v Münsteru a jeho šéfa, dirigenta Alfreda Waltera. Symfonii č. 4 z roku 1973 napsal Kalabis pro Staatskapelle Dresden a Herberta Blomstedta ke 425. výročí založení orchestru. Symfonie č. 5 – „Fragment“ byla inspirována Michelangelovou Pietou degli Fondanini. Kromě symfonií je ještě třeba zmínit další orchestrální kompozice jako Variace pro velký orchestr op. 24 , Koncert pro velký orchestr op. 25 , věnovaný České filharmonii a jejímu dirigentu Karlu Ančerlovi, a hudbu k baletu Dva světy op. 54 , který je prováděn i koncertně.
Viktor Kalabis má ve své tvorbě jedenáct koncertů. Koncert pro cembalo a smyčce op. 42 zkomponoval na objednávku orchestru Camerata Zürich, je však věnován také jeho manželce, cembalistce Zuzaně Růžičkové. Tento koncert nezapře barokní vlivy, Kalabis byl dále výborně obeznámen s koncerty Poulenca a Martinů, volil neoklasický typ kompozice s harmonickými postupy a prací s témbrem typickými pro hudbu 20. století. Koncert pro klavír a orchestr napsal Viktor Kalabis v roce 1954. Poté přichází Koncert pro housle a orchestr č. 1 op. 17 z roku 1959 – první Kalabisovo skutečně úspěšné dílo. Dokonalá tektonická výstavba skladby se zde pojí s hlubokou emocí a silnou invencí. Je věnován bojovnici za demokracii Haně Weberové-Hlavsové, která předčasně zemřela. Josef Suk pro sebe „objednal“ Koncert pro housle a orchestr č. 2 op. 49 (premiéra byla roku 1980 s Českou filharmonií a Wolfgangem Sawallischem). V Koncertu pro klavír a orchestr op. 12 nachází mladý skladatel svou osobitou řeč, vtěluje do ní vlivy Igora Stravinského (viz Koncert pro komorní orchestr op. 3 – „Hommage a Stravinskij“) i jiných velikánů hudby 1. pol. 20. století, například Sergeje Prokofjeva, Bély Bartóka, Paula Hindemitha a Bohuslava Martinů. Vytvořil si hudební jazyk, který neopomíná dědictví Johanna Sebastiana Bacha a celé hudební historie. Výsledkem je moderní neoklasicismus. Nenašel svůj výraz v hudbě druhé Vídeňské školy, nepouštěl se do experimentů. Klavírní koncert má ještě jednu souvislost: byl svatebním darem Zuzaně Růžičkové.
Důležitou součást Kalabisova díla tvoří komorní hudba. Sedm Kalabisových smyčcových kvartet tvoří unikátní cyklus v historii hudby 2. pol. 20. století. Šestý kvartet op. 68 je věnován Bohuslavu Martinů. Je to dílo plně osobní, odhlížející od tradičních forem, plné nápadů, reflektující aspekty života.
Kalabisův hudební kosmos spojuje oba nepostradatelné předpoklady – na nejvyšší míru rozvinutou hudební senzitivitou reflektuje radost i křeče naší doby, aniž by kdy upadl do pasti zjednodušení či povrchnosti. Přiznávám, že hluboce miluji Kalabisovu hudbu, a doufám, že ji bude objevovat stále více a více posluchačů.
Část rozlehlé biografické studie spojené s diskografií, která vyšla v měsíčníku Mouvement Janáček No. 54, červenec 2007, autor Karel van Eycken. Překlad do češtiny Zuzana Růžičková. Redakčně upraveno a zkráceno.
