Málokterý hudební skladatel byl a je středem takového zájmu zvukových médii jako významný německý vrcholný romantik s dopadem na celosvětový hudební vývoj Richard Wagner. Současné webové stránky vydavatelských firem zdaleka neodpovídají šíři dosavadní wagnerovské produkce. V nich se pouze dozvídáme, které z nich jsou právě na trhu. Chceme-li získat alespoň částečný přehled o celkové produkci i z historického hlediska, musíme zalistovat ve významných obecnějších katalozích jako je Bielefelder-Katalog či Schwann-Katalog . Ale ani zde nevystačíme s jediným výtiskem. I tyto katalogy se po roce inovují – přibývají ovšem nejen nové nahrávky, ale ty starší bývají aktuálně vyřazovány. Samozřejmě některé internetové stránky nám umožní zevrubnější a ucelenější pohled, tedy i na produkce dnes už nedostižné. Nicméně zachytit důsledně celou šíři wagnerovské fonotéky je dnes prakticky nemožné. Nahrávek jednotlivých titulů včetně kompletního Prstenu Nibelungova je už několik desítek.
Poněkud jiná situace je v našem domácím prostředí. Wagner je u nás k dosažení v patřičné šíři až teprve po roce 1990. Do té doby jsme se museli spokojit s nabídkou velmi neúplnou a spíše nahodilou. Problém spočíval ve dvou zásadních důvodech. Tím prvním byla všeobecná averze k Wagnerově hudbě po skončení druhé světové války. Jak je známo, politický systém Wagnerovy vlasti zneužil jeho hudbu nejen pro svou politickou propagandu, ale v neposlední řadě i pod vlivem Hitlerova zaujetí pro Wagnera byl jeho odkaz povýšen na zásadní politickou platformu. Nemalý problém existoval z toho důvodu řadu let po skončení války i pro samotné Němce. Bayreuthský festival například začal fungovat až v roce 1951. K nám pronikal Wagner nejprve spíše operami „bezproblémovými“. Například v Národním divadle byly v padesátých letech inscenovány pouze opery Tannhäuser (1955), Mistři pěvci norimberští (1958) a Bludný Holanďan (1959). Teprve v roce 1964 k nim přibyl Lohengrin . Hudba z Prstenu , byť jen „polovičního“, zazněla v sedmdesátých letech – Valkýra (1972) a Zlato Rýna (1975), kompletní tetralogie byla provedena až v roce 2005. I na ostatní opery si v Praze museli počkat až do přelomu století – v roce 2000 byl poprvé po válce nastudován Tristan a Isolda a v roce 2011 konečně i Parsifal .
Druhým důvodem naší dlouholeté wagnerovské absence byla špatná dostupnost hudebních nosičů. V silách domácích vydavatelství nebylo možné suplovat bohatou produkci zahraniční, která nám byla ze známých důvodů uzavřena. Bylo tomu tak v podstatě i v celém východním bloku. Jedinou nadějí byla nabídka tehdy východoněmeckého labelu Eterna, kde jedině bylo možné získávat kompletní nahrávky Wagnerových oper – buď jejich původní tamější nahrávky, nebo licence. V domácí produkci tehdy jediné české značky Supraphon jsme se museli spokojit zpočátku pouze s áriemi, jež byly navíc zařazovány spíše náhodně na vinylové desky do společenství árií jiných skladatelů. Jednalo se buď o medailony pěvců, ve většině případů však o desky s operními scénami bez konkrétnějšího zaměření. Nechyběly mezi nimi ani přepisy standardních (šelakových) desek z minulosti, vzpomeňme na recitál Otakara Mařáka (Lohengrin ), či na recitály Emy Destinnové (Bludný Holanďan ) a Karla Buriana (Mistři pěvci norimberští ).
Na někdejších snadno rozbitných standardních (šelakových) deskách na 78 otáček za minutu bylo možné, byť ve snížené kvalitě, Wagnera zaslechnout rovněž. Avšak ve dvou rozsáhlých albech s přepisy historických nahrávek sólistů Prozatímního a Národního divadla figuruje jen Bedřich Plaške (Wolfram). Na dlouhohrající desky natáčeli v padesátých letech pěvci domácí i zahraniční. Maďaři tenorista Jószef Simándy, barytonista Alexander Svéd natáčeli scény z Lohengrina a především z Mistrů pěvců , německý tenorista Ernst Gruber z Bludného Holanďana a Mistrů pěvců , rumunský barytonista Petre Stefanescu Goanga z Valkýry , bulharská sopranistka Naděžda Atanasova z Tannhäusera a Lohengrina , ruský barytonista Andrej Petrovič Ivanov z Tannhäusera . Z našich pěvců natočili (v češtině) jednotlivé scény z Wagnerových oper Ludmila Dvořáková, Lubomír Havlák, Jaroslava Dobrá a Theodor Šrubař. Jedinou ucelenější nahrávkou byl už v roce 1953 vydaný výběr z Bludného Holanďana v českém překladu Václava Judy Novotného s Přemyslem Kočím v hlavní roli a dále se Zdeňkou Hrnčířovou a Karlem Kalašem v nastudování Ladislava Šípa. Vzhledem k tomu, že v předcházejícím výčtu se s touto výjimkou jedná spíše o ojedinělé árie a scény, jde skutečně o produkci velmi skromnou a až na výjimky umělecky ne až tak mimořádnou. Další podobné nahrávky v následujících letech přibyly – setkáme se s nimi zvláště na recitálech českých pěvců Naděždy Kniplové, Věry Soukupové, Přemysla Kočího a Antonína Švorce. Jejich výčet by mohl pokračovat, avšak nic mimořádně nového by nepřinesl.
První systematičtější edicí bylo dvojalbum věnované výhradně Wagnerovi, určené členům tehdejšího Gramofonového klubu. První LP desku tohoto alba natočil v Praze v roce 1965 jeden z nejpopulárnějších pěvců východního Německa, světoznámý Theo Adama. Druhá deska, natočená o rok později, je wagnerovským profilem naší nejvýznačnější wagnerovské pěvkyně Ludmily Dvořákové, právě v oné době hvězdy z Bayreuthu i dalších operních domů. Kromě umělecky zajímavé úrovně projektu byla tehdy významná i jeho dramaturgie, neboť poprvé přinesla větší výběr z Prstenu Nibelungova . Oběma pěvcům byl výborným partnerem i dobře hrající orchestr Národního divadla, řízený Bohumilem Gregorem a manželem paní Dvořákové Rudolfem Vašatou. V šedesátých letech se také na deskách objevily vynikající nahrávky sborových scén v provedení Pražského filharmonického sboru Josefa Veselky, které dodnes snesou nejpřísnější mezinárodní kriteria – sbory hostí a poutníků z Tannhäusera a svatební sbor z Lohengrina . Zcela logicky se dva z nich o mnoho let později objevily v reedici na CD.
Zvláštní a významnou kapitolu českých wagnerovských nahrávek tvoří orchestrální tvorba – předehry a hudební úseky z oper. Ta byla co do dosažitelnosti titulů nejbohatší a prakticky obsáhla vše zásadní. Podobně jako řadu nahrávek symfonií Haydna, Mozarta, Schuberta a dalších skladeb, nabídl Supraphon prostřednictvím firmy Westminster Record Company hned na počátku padesátých let vídeňské nahrávky wagnerovských předeher. Objevily se pouze na šelakových a vinylových deskách a dodnes jsou umělecky výborné, ba v lecčems strhující! Jde o nahrávky Orchestru Vídeňské státní opery (tehdy pro tento projekt komerčně povinný název Vídeňských filharmoniků) a Vídeňských symfoniků s dirigentem Hansem Swarowskym. Na LP deskách menšího formátu se objevily po dvojicích předehry k operám Parsifal a Tristan a Isolda , Tannhäuser a Rienzi , s předehrami jiných autorů pak Bludný Holanďan . Z domácí produkce stojí za povšimnutí snímky z roku 1953 – Kouzla Velkého pátku z Parsifala , smuteční hudby ze Soumraku bohů a Jízdy Valkýr z Valkýry v podání České filharmonie pod taktovkou tehdy významného českého wagnerovského dirigenta Jaroslava Vogla. Náš první orchestr však zcela zásadně vstoupil na wagnerovskou půdu na počátku stereofonie v roce 1960 dodnes obdivuhodnou nahrávkou předeher k operám Bludný Holanďan , Tannhäuser , Tristan a Isolda a Mistři pěvci norimberští v nastudování Franze Konwitschnyho. Bez nadsázky šlo o první závažné seznámení domácího posluchače s Wagnerovou hudbou na vysoké umělecké úrovni. Orchestr byl ve vynikající kondici a natočil Wagnera se strhujícím nasazením, s plnokrevným hudebním projevem, přirozeně, avšak bez známek okázalosti a opájení se velkým zvukem, jimiž se naopak dodnes honosí leckterá světová produkce. Byla to zároveň první deska, na níž se Česká filharmonie představila v takové šíři v operním repertoáru. Po ní v dalších letech následovala řada čtyř stereofonních LP desek se slavnými operními předehrami. V ní nacházíme opět vynikající nahrávky předeher k Wagnerově Lohengrinovi (předehru k 1. dějství diriguje Karel Ančerl, k 3. dějství Zdeněk Chalabala) a k Parsifalovi (Karel Šejna). Další hudební pasáže už v té době natočeny nebyly. Až na jednu výjimku! Ke své nahrávce Sedmé symfonie Antona Brucknera přidal dirigent Lovro von Matačić svou úpravu hudby k Wagnerově Soumraku bohů . Dnes je ve světě tato suita poměrně málo známá, zastíněna je totiž velkým množstvím nahrávek původní hudby z Prstenu seřazených v nejrůznějších kombinacích orchestrálních částí. Ještě jednu zajímavou nahrávku nutno zde zmínit, která vyšla u nás na základě licenční smlouvy s firmou CBS – jednalo se o výběr milostné hudby z Tristana a Isoldy , kterou upravil a s Filadelfským orchestrem natočil Leopold Stokowski.
Dodnes v českém studiu nevznikla a s největší pravděpodobností nikdy nevznikne žádná kompletní nahrávka Wagnerovy opery. Avšak už po roce 1970, ač v době politicky velmi zlé, se začalo operním sběratelům blýskat na lepší časy. Pootevřela se cesta do katalogů nejrenomovanějších gramofonových vydavatelství. Samozřejmě nešlo o dovoz původních alb, ale o licence – na českých LP deskách začaly být většinou pro členy Gramofonového klubu subskripčně nabízeny originální nahrávky oper, ale i orchestrálních a komorních děl. A tak došlo i na Wagnera, byť v míře spíše skromné. Zamyšlení nad některými slavnými snímky světové provenience včetně nyní jmenovaných přineseme v některém z příštích čísel. Proto se dnes spokojíme pouze s výčtem. Dramaturgický výběr ze strany Supraphonu byl velmi uvážlivý a v případě Wagnera měli tvůrci každoročních klubových nabídek mimořádně šťastnou ruku. Dodnes jde vesměs o snímky referenční. Tak se objevil v roce 1971 na 5 LP výtečný živý záznam Böhmova nastudování Tristana a Isoldy v Bayreuthu z roku 1966 s Birgitt Nilsson a Wolfgangem Windgassenem v titulních rolích, převzatý od vydavatelství Deutsche Grammophon . Po něm následovali se stejným počtem LP Karajanovi Mistři pěvci norimberští , zaznamenaní s Theo Adamem v roli Sachse v Drážďanech v roce 1970. Šlo o společný projekt firem EMI a východoněmecké VEB Deutsce Schallplaten. Bohužel už posledním kompletem vydaným takto Supraphonem byl o mnoho let později Tannhäuser . Ten byl pořízený v tzv. drážďanské verzi v roce 1960 pod taktovkou Franze Konwitschnyho. Šlo o původní společnou nahrávku týchž firem s Hansem Hopfem v titulní roli a podobně jako u jmenovaných licenčních edic s týmem nejlepších wagnerovských pěvců té doby. Nezanedbatelným přínosem těchto vydání bylo i vybavení alb, v jejichž tiskových přílohách posluchači našly český rozbor dotyčného díla a v českém překladu celé libreto.
Po roce 1990 se prodejny hudebních nosičů naplnily světovou produkcí, která bohatě nasytila wagnerovské fanoušky předtím nikdy netušenou nabídkou kompletů oper, jejich částí a předeher. Natáčení Wagnera v našich podmínkách přestalo být aktuální, ale vzhledem k špičkovým uměleckým, ale už i technickým kvalitám nahrávek z konce minulého století, postupně ztrácí smysl i v celém světě.
Výběr nosičů zmiňovaných v textu dosažitelných na CD
(není-li uvedeno jinak jedná se o produkci Supraphonu)
Sborové scény ze světových oper (PFS), SU 3079-2 611
Slavné operní předehry a orchestrální hudba – Mistři pěvci, Bludný Holanďan, Tannhäuser, Tristan a Isolda (Konwitschny), Lohengrin k 1. a 3. děj. (Chalabala, Ančerl), Valkýra – Jízda Valkýr (Vogel) 11 2100-2 611, nebo jednotlivě na SU 3469-2 011 a 11 0640-2 011
Přemysl Kočí – pěvecký profil – Tannhäuser, Gramofonové závody: L1 0303-2 601 (pův. nahrávky Supraphonu)
Antonín Švorc – pěvecký profil, Bludný Holanďan, Mistři pěvci norimberští, Valkýra
Triga: Tri 9001-2231 (pův. nahrávky Supraphonu)
Nahrávky, vydané kdysi licenčně Supraphonem, v nynějších nových reedicích u původních vydavatelů
Mistři pěvci norimberští (Karajan), EMI: 5099972903827
Tannhäuser (Konwitschny), EMI: 0777 7 63214 2 4
Tristan a Isolda (Böhm), DG: 449 772-2
