Rok 2006 se stává rokem významné kulturní konfrontace. Při všeobecně platném povědomí o velikosti hudebního génia Wolfganga Amadea Mozarta vyhlásily mnohé země své plány na oslavy 250. výročí jeho narození. Je tomu tak i u nás, ale je otázka, jak to dopadne. Povedou oslavy i k hlubšímu porozumění fenoménu Mozart? Může k takovému výsledku vést pouze zvenčí, pouze agenturně koncipovaný záměr oslav velkého skladatele, nezaložený na integrálním projektu, ale pojatý jako pouhý konglomerát akcí, nahlašovaných institucemi do jednoho sběrného centra? Přitom se jedná o skutečně velký kulturní problém současné české i evropské společnosti: jak se vypořádávat s odkazem tvůrčích gigantů minulosti v době, kdy se převládající mentalita od pohledu do minulosti odvrací?
Ve společnosti, jejíž podstatná část je – aniž o tom ví a uvažuje o tom – v moci nevídaného a po staletí nezažívaného prézentismu, to jest kultu současnosti, intenzivní zaměřenosti jen na přítomnou chvíli, na právě teď mediálně předkládaný či do našeho dnešního všechna přenášený příběh z minulých staletí, na preferování inscenačních postupů a hodnotových měřítek rostoucích jen z horizontu této chvíle, na poskytování bezbřehých práv interpretům na úkor práv autorů dob minulých apod. Za takové situace se ovšem plnohodnotné zpřítomnění Mozartovy tvorby, staré 215 – 240 let, jeví jako těžko zvládnutelný úkol. Náš sebeokouzlený „teděk“ (= slovo Voskovce a Wericha pro zbožněnou současnost) se totiž o tehdejší umělecká kritéria okázale nezajímá, nechce prý být „muzeální“ a s odkazem na „práva současného interpreta“ ignoruje fakt, že v době skladatelově platily jiné hodnoty a relace, jež se prosadily do jeho díla, na jejichž bázi on sám vytvořil mnoho originálních tvarů a naší první povinností jako interpretů je snažit se pochopit a realizovat jeho záměry. V namyšleném „teďkovství“ sebestředných interpretů, kteří se stavějí nad autora nebo si přinejmenším osobují roli jakýchsi spoluautorů, spočívá klíčový problém naší doby v případě umělecké tvorby, která se bez role interpreta neobejde. (Původní význam slova interpres, -tis je zprostředkovatel, tlumočník, posel, vykladač, v žádném případě to není spoluautor, viz lat. auctor .)
Jestliže mezi námi a komponujícím Mozartem leží 215-240 let, je to v lidských měřítkách ukrutně dlouhá doba, prostoupená hlubokými proměnami ve všech společenských aspektech. Jde o vzájemný odstup asi 10 generací. Pro srovnání: co kdo z nás ví o třetí až čtvrté generaci, jež mu předcházela v jeho vlastním rodu!? Většinou neznáme ani jména svých pradědů a prabáb, a pokud se po někom z nich dochovala v rodině ojedinělá písemnost, kdo dokáže přečíst její švabachem psaný text? Přitom v případě Mozartově je třeba dobře „přečíst“ kolosální dílo tvůrce, vzdáleného od nás deset generací!
Tímto číselným mementem se má čtenáři naznačit, že předmětem našeho zájmu je sice autor z geografického blízka – dokonce v Praze chodil stejnými ulicemi jako my a v několika případech tu vstupoval do domů, do kterých můžeme stále ještě vstoupit i my – ale on sám a jeho dílo je už vůči nám ve velké časové, představové a obecně kulturní dálce, kterou není snadné překonat bez odpovídajících znalostí. Pouhá spontaneita nestačí na překonání bariér mezi námi a dílem autora, který se narodil v politicky marginálním a v mnoha směrech zpátečnickém teokratickém státě, jehož hlavou byl arcibiskup. Panovnickou rezidenci, s níž byli otec Leopold a později i Wolfgang svazováni povinnostmi hudebníků v livreji, měl na starosti kněz, cenzuru poštovních zásilek měl na starosti rovněž kněz a tak dále. Aby si mohli Leopold a Wolfgang vyměňovat v dopisech informace o akcích hudebně nerozvinutého „velkého muftiho“, jak arcibiskupa nazývali, vymysleli si písemný kód a části svých dopisů šifrovali. Ovšem arcibiskup se asi lecčehos dopátral, protože vicekapelníka Leopolda Mozarta dvakrát opomněl při obsazování uvolněného místa kapelníka a svrchovaně panským chováním k Wolfgangovi vstoupil do dějin s velice pošramoceným profilem… Nelze se proto divit Mozartovým prohlášením typu: „Salcburk nenávidím!“ (7. 8. 1778), „Přísahám, že Salcburk a jeho obyvatele nemohu vystát. Jejich řeč a způsob života jsou mi naprosto nesnesitelné“ (8. 1. 1779). Jak se těchto a dalších neoddiskutovatelných fakt zmocňují naši kolegové v jubilujícím Salcburku roku 2006? Jako by jich nebylo… I v tomto směru jsou dnes mozartovské reality interpretovány zkresleně.
Naopak v jiném směru nám měli být rakouští kolegové vzorem, a to v edičních zásadách, uplatněných při vydávání skladatelské korespondence. V čem je problém? V zaostale feudálním Salcburku to bylo komplikované i s možnostmi vzdělávání. Za Wolfgangova dětství tam byla jen jedna škola, a do té ho Leopold raději vůbec neposílal. Mozart prostě nikdy do žádné školy nechodil. Zanechalo to jisté stopy v jeho korespondenci, v níž obvykle nerespektoval žádné pravopisné normy. Vydavatelé kritické edice jeho dopisů naštěstí všechny ty zvláštnosti v textech ponechali. Naproti tomu my v Čechách jdeme s dobou a tak naši vydavatelé Dvořákových dopisů uplatnili svůj prézentismus a Dvořákovy dopisy znormovali dle dnešních měřítek a pravidel, čímž předložili světu představu, že český skladatel, ač vzešel z mnohem skromnějších poměrů než Mozart, byl podstatně lépe vzdělán než ten nevychovaný kluk salcburského vicekapelníka.
Nevychovaný? No ano, alespoň dle vlivného díla prézentismu mezinárodního. Z filmu Amadeus jsme se přece o Wolfgangovi dozvěděli, že se pořád protivně chichotal, mluvil sprostě, na arcibiskupa vystrkoval zadek, po ulicích chodil neupraven a pil přitom víno z láhve a tak dále. Jak se tento deformovaný obraz tvůrčího giganta nenáročným našincům-prézentistům zalíbil! Ale jak potom vysvětlit v jubilejním roce proč vlastně takového člověka slavíme a vzpomínáme? Co nám dnes může nabídnout? I podle filmu vlastně on sám nic, protože to byla údajně bytost inferiorní, ale z nepochopitelných důvodů si ho prý vyvolil bůh – kvůli tomu se přece ve filmu na Pánaboha moc rozzlobil Salieri – a ten nám jeho prostřednictvím posílá ty krásné melodie. Ty nejsou dílem člověka, Mozart tam fungoval jen jako prostředník – a jinak to byl pankáč s barevnými skvrnami na paruce.
Co si však s touto pouťově lacinou představou o géniovi a jeho tvorbě počneme v jubilejním roce 2006? Dojde u nás na novou diskusi o Amadeovi? Po jeho někdejším uvedení argumentovali jeho příznivci také tím, jak film probudil zájem o dílo Mozartovo, jak z knihoven byly rozpůjčeny knihy o něm, nahrávky a tak dále. Co se stalo s tímto zájmem?
Větším problémem je úroveň inscenací Mozartových oper na našich scénách. Orchestrální výkony nejdou naštěstí pod dobrý či alespoň slušný standard. A když tu hostují dirigenti jako Leopold Hager, je to radost poslouchat. Charles Mackerras není mozartovským dirigentem, a tak nezanechal žádnou stopu svým nastudováním Dona Giovanniho v jubilejním roce 1991 a totéž platí o jeho nahrávce Mozartových symfonií, již dokonce některá současná interpretační klišé (sportovně rychlá tempa, hřmotná novodobá dynamika aj.) poznamenávají negativně. Nejzávažnějším problémem jsou dnešní režiséři Mozartových oper, zvláště ti z řad činoherních divadel, kteří při své drzosti apoštolů prézentismu ani neskrývají, že vůbec neumějí číst partituru. Obecně nemají režiséři potíže s operními postavami služek a mazaných sluhů, ale zpodobit na scéně hrabata a hraběnky a zvláště osobnost Dona Giovanniho – to je soustavně nezvládaný problém. Jejich představitelé nemají ani správné držení těla, natož aby uměli chodit a dle společenských norem doby Mozartovy se chovat k ostatním postavám děje. Inscenátoři nevědí, že v Mozartově době nevyřazoval šlechtice z jeho společnosti například nedostatek inteligence, ale pokud by chodil nedbale oblečen, pokud by si bez patřičného držení těla sedal a nedbal stovek dalších společenských pravidel, pak by do společnosti zván nebyl. Tyto skutečnosti se promítly i do Mozartových partitur, jinak zpívá Don Giovanni, jinak Leporello, jinak hraběnka, jinak Zuzanka. Prézentismem prostoupení režisér či režisérka však z nich udělají dva dnešní „kámoše“ nebo – jak jsem kdysi s narážkou na tehdy aktuální televizní seriál napsal – „dvě ženský za pultem“ a už tím je správné mozartovské vyznění scény znemožněno, i kdyby se dirigent a orchestr namáhali sebevíc. Tak jsme už museli v Praze zažít Dona Giovanniho jako neuroticky pobíhajícího nevychovance naší doby, jiný nevzdělaný režisér přišel na nápad nechat tohoto španělského granda odnášet ze scény koš, který tam zapomněl jeho sluha a tak dále. V dnešních inscenacích se musíme dívat například na hraběnku, jak sedí na podlaze, k tomu ještě s roztaženýma nohama jako poslední fuchtle – a přitom pěje ušlechtilé Mozartovy kantilény. – Co si s takovým deformováním Mozartova díla počneme v roce 2006?
Není zde místo na informaci o aktuálním stavu poznání Mozartova života a díla na poli vědeckého výzkumu. To je sféra svým kvantem kolosální, pražskému badateli nejsou dostupné všechny práce a o dosažitelném se informuje postupně a s využitím různých prostředků (viz též webové stránky Mozartovy obce). Na tomto místě alespoň dvě aktuální informace. Novou kapitolu v mozartovském výzkumu představují v posledních desetiletích američtí badatelé. Jde o skupinu dobře připravených a bohatě dotovaných výzkumníků středního věku, kteří se vrhli na archivy rakouské, české, maďarské a jiné a objevili mnoho cenného historického materiálu, který významně zpřesňuje především hudební a divadelní kontext Vídně Mozartovy doby. Problémem řady amerických kolegů je, že jásot nad objevem materiálů, které dosud unikaly pohledu evropských domorodců, vede leckdy k nadhodnocování významu těchto objevů či k nadměrné snaze měnit dosavadní výklad toho či onoho historického jevu. A tak najednou vycházejí studie o „modelech“, které Mozart nacházel v singspielech některých svých současníků pro určité postavy Kouzelné flétny , například pro Sarastra a tak dále. Jako by Mozart potřeboval pro svou vyspělou tvorbu „modely“, dle nichž se měl zřejmě řídit. S oblibou se nyní vyhledávají Mozartovy „výpůjčky“ („borrowings“) od jiných autorů, ač v popisovaných případech nejde o nic jiného než o Mozartův vstup do určitého hudebního kontextu jeho doby. Od jiného amerického kolegy se dovídáme, že Mozart psal v Salcburku „symfonie, které byly společensky a hudebně nepřijatelné“, neboť to prý byly „vzpoury proti Salcburku a proti arcibiskupovi“! Tyto a další více či méně přínosné studie vesměs dokládají, jak nesnadné je i pro celé týmy badatelů zvládat mozartovské hudební universum.
Jak se na tomto úsilí podílí v současnosti česká muzikologie? V posledních letech jsou v tomto ohledu nejpřínosnější archivní výzkumy pracovnice Akademie věd Milady Jonášové, významně rozšiřující okruh poznatků pokud jde o mimořádný ohlas Mozartova díla v Praze na sklonku 18. a začátku 19. století. Její studie o dosud neznámých dobových pražských opisech Dona Giovanniho , překvapivě i Idomenea a Domnělé zahradnice znásobují kredit Prahy jako města, které se za Mozartova života zajímalo o jeho dílo více než města, v nichž po léta žil. Škoda, že dnešní kredit mozartovské Prahy trpí i v mezinárodním měřítku těmi různými kulturními lapsy typu „The best of Mozart“ a jinými podřadnostmi (viz www.mozartovaobec.wz.cz).
