Jedním z vrcholů letošní sezony Pražské komorní filharmonie byl koncert, na kterém se 7. března jako sólista představil světoznámý klavírista Yefim Bronfman. Pod taktovkou šéfdirigenta Jakuba Hrůši společně provedli Klavírní koncert č. 1 Johannesa Brahmse. Bylo to oboustranné radostné setkání. Poprvé Bronfman s Pražskou komorní filharmonií v Praze vystoupil v roce 2000, kdy pod taktovkou Jiřího Bělohlávka společně provedli komplet Beethovenových klavírních koncertů v cyklu Pocta Beethovenovi. V České republice se ale Yefim Bronfman jako sólista poprvé představil už v roce 1997 se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu. Následovala pozvání na festivaly Pražský podzim (1997) a Pražské jaro (2000). V roce 2002 se rovněž představil v Brně jako sólista Filharmonie Brno. To ale bylo naposledy, co Bronfman v České republice koncertoval, přestože si české publikum velmi oblíbil a po celou dobu si přál v Praze opět vystoupit. Po posledním březnovém koncertě, kdy nadšený potlesk v Rudolfinu téměř neměl konce, jsem se Yefima Bronfmana nejprve zeptala, kdy konkrétně vznikl nápad, aby se do Prahy vrátil opět jako sólista Pražské komorní filharmonie.
Asi před třemi lety jsem měl ve finském Tampere příležitost koncertovat spolu s Jakubem Hrůšou. Pamatuji si, že jsme tehdy společně provedli Koncert pro klavír a orchestr č. 2 Sergeje Prokofjeva. Na to setkání rád vzpomínám. Velmi dobře se nám spolupracovalo a chtěl jsem s ním opět hrát. Zůstali jsme spolu v kontaktu a právě díky našemu setkání se nám posléze podařilo tento pražský koncert zařídit. Všechny koncerty závisí především na zkoordinování koncertních plánů a také na možnosti volných sálů. To někdy není jednoduché sladit.
Naposledy jste Brahmsův klavírní koncert č. 1 provedl 11. února tohoto roku s jedním z pěti nejlepších amerických orchestrů – Chicagským symfonickým orchestrem společně s vynikajícím dirigentem Michaelem Tilsonem Thomasem. Provedení Pražské komorní filharmonie, která koncert hrála právě s vámi poprvé a opravdu výborně, jste si přitom velmi chválil. Dají se oba koncerty nějak porovnat? Já si opravdu myslím, že každý koncertní zážitek je individuální a není vůbec propojen s tím, co jsme jako umělci na koncertním podiu prožili někde jinde s někým jiným…Opravdu je potřeba se na každý koncert a novou spolupráci dívat jako na samostatnou entitu, nový vjem, a jednotlivé koncerty s jejich bytostnou atmosférou a podmínkami neporovnávat. Takže pro mne byl pražský koncert naprosto výjimečným zážitkem jako jím je každý jednotlivý koncert.
Hrálo se vám v Praze dobře? Pražskému publiku jste věnoval celkem tři náročné a skvěle provedené přídavky… Publikum v Praze je opravdu báječné, srdečné, cítil jsem, že mne velmi soustředěně poslouchali. Prostě jsem si chtěl po koncertě ještě tuto atmosféru užít a měl jsem chuť ještě hrát. Navíc jsem tuto hudbu zvolil cíleně. Především jsem v Praze chtěl zahrát hudbu Schumanna a Chopina. Tento rok oba slaví velké výročí 200 let od narození. Jsou to dva geniové, kterých si nesmírně vážím a chtěl jsem si jejich hudbu v Praze zahrát. A po provedení Brahmsova koncertu jsem jako první přídavek chtěl hrát především hudbu Roberta Schumanna. Oba v životě provázelo velké osobní propojení.
V Praze jste už před lety provedl také Brahmsův Klavírní koncert č. 2. Ten je nyní také velice často na programech vašich koncertů. Máte letošní koncertní sezonu cíleně zaměřenou na Brahmsova díla nebo je to spíše náhoda? Druhý klavírní koncert Johannesa Brahmse jsem v poslední době hrál opravdu často a bude také často na programech mých letošních koncertů, ale první koncert vedle Prahy a už zmiňovaného Chicaga uvedu už pouze v Cardiffu a Londýně.
V našem posledním rozhovoru asi před dvěma lety jste si stěžoval, že byste rád nastudoval mnoho nových skladeb, ale při vašem vytížení na studium nového repertoáru opravdu nemáte čas… Váš repertoár je neuvěřitelné rozsáhlý. Máte přesto na seznamu některá díla, která byste 
v příštích letech opravdu rád nastudoval a koncertně provedl? Klavírní literatura je obrovská a nezávisle na tom, kolik se mi ještě podaří nastudovat nových děl, nikdy neuspokojí mojí zvědavost. Protože je stále co nového studovat…Ale opět se vracím ke stejnému problému. S pracovní náplní jakou mám už mnoho let, což je přibližně 130 koncertů za rok, je velmi těžké studovat nová díla. Veškerý čas padne na udržování rozsáhlého repertoáru, který jsem dosud tvrdou prací získal. Abych mohl nastudovat nová díla, musím si skutečně přímo naplánovat studijní volno. Například letošní léto plánuji doslova „koncertní dovolenou“. Budu doma v New Yorku a mám v plánu nastudovat několik nových klavírních sonát od Beethovena a Schuberta, některá nová díla od Listzta, Chopina, Debussyho…A mám v plánu opět hrát nové skladby současných skladatelů.
Těší mne, že se v tom velkém časovém nedostatku věnujete soudobé hudbě. Co vás na ní láká? Velmi rád objevuji nové. Jsem doslova zvědavý. Soudobá hudba je pro mne hudba, která žije, která souvisí s naší dobou. S tím, co prožíváme.
Jak jste říkal, při obrovském množství koncertů je primární problém udržovat stávající repertoár. Obzvlášť pokud obsahuje více než 45 klavírních koncertů, které běžně hrajete. Nemluvě o množství sólových skladeb. Máte nějaký osvědčený systém, jak stávající repertoár udržovat? Tak v tom opravdu není žádné tajemství ani systém. Za tím je prostě obrovská spousta práce. Prostě musím pořád cvičit. Ale pravda je, že mi velmi pomáhá to velké množství koncertů, které jsem už odehrál. Koncert, který jsem třeba půl roku nehrál, jsem schopen si zopakovat během odpoledne díky tomu, že jsem ho v minulosti koncertně provedl třeba stokrát. Ale pravda je, že velmi záleží na plánování. Na tom, jak si svou práci plánuji a dodržuji termíny, kdy je potřeba určitý program mít už alespoň částečně připraven. Každá skladba vyžaduje jiný přístup a navíc každý má svůj osobitý způsob udržování velkého repertoáru v paměti.
Přesně 11. února tohoto roku, tedy vlastně v den, kdy jste v Chicagu hrál naposledy před pražským vystoupením Brahmsův Klavírní koncert č. 1, vám byla udělena prestižní cena Jean Gimbel Lane Prize in Piano Performance . Jak moc si tohoto ocenění považujete? Jedná se nejen o finanční cenu, ale zároveň o pozvání k mnoha koncertům a mistrovským kurzům na prestižní americké hudební univerzitě Bienen School of Music, kde se stanu na dva až tři týdny rezidenčním lektorem a koncertujícím umělcem. Z ocenění mám radost. Je to cena, kterou uděluje Severozápadní univerzita v Chicagu (Northwestern University – pozn. aut.), jedna z největších amerických hudebních univerzit.
To je tedy nejčerstvější novinka ve sbírce prestižních ocenění, je ale výjimečná také v tom, že vám umožní být ve větším kontaktu se studenty. Věnujete se pedagogické práci pravidelně? Bohužel nikoliv. Trochu ale učím. Když mám čas, pravidelně v New Yorku vedu mistrovské kurzy. Nikdy jsem zatím neuvažoval o stálém angažmá jako profesor. Práci s talentovými studenty mám rád. Nejsem ale přesvědčen o tom, že učení na částečný úvazek skutečně studentům přinese to, co potřebují. Já rád dělám všechno naplno. Když koncertuji, dělám to na sto procent. Pokud bych se začal pedagogické práci věnovat, muselo by to být se stejným nasazením. Žádné „napůl“. Učení nikdy nebyla moje priorita, protože prostě nemám čas se mu věnovat tak, jak bych si představoval. Pokud ale vyučuji na mistrovských kurzech, musím říci, že mě to velmi baví.
Jezdíte ale do porot klavírních soutěží? Velmi málo. Tomu se skutečně snažím cíleně vyhýbat.
Mnoho umělců dnes uvádí celé cykly koncertů, kdy provádějí například kompletní provedení Beethovenových či Mozartových klavírních sonát. V roce 2000 jste v Praze provedl cyklus všech Beethovenových klavírních koncertů. Nepřipravujete podobný projekt i z vašich klavírních recitálů? Já se na podobné cykly nezaměřuji, i když bych je vzhledem k nastudovanému repertoáru mohl provádět. Ale rád během večera hraji kombinace skladeb dvou odlišných autorů, kteří vzájemně vytvářejí zajímavý kontrast. Například v programu recitálu uvádím díla Schumanna a Prokofjeva – nebo Berga a Beethovena. Ale nikdy jsem sólově nehrál cyklus skladeb jednoho autora. Možná se podobného úkolu zhostím v budoucnu, ale zatím mě to nezajímalo.
Kam odjíždíte z Prahy a jaké koncerty vás čekají v nejbližší budoucnosti? Hned z Prahy odjíždím do Cardiffu a Londýna, kde znovu provedu Brahmsův Klavírní koncert č. 1, který jsem hrál v Praze. Turné potom pokračuje sólovými recitály po Americe a završím ho přímo v Carnegie Hall v New Yorku 12. dubna. Poslední koncerty této sezony mě čekají 2. a 3. června v kanadské Ottawě za řízení Pinchase Zukermana. No a potom mě čeká zmiňovaná „studijní dovolená“…
Yefim Bronfman se narodil v roce 1958 v Taškentu v hudební rodině. V roce 1973 celá rodina emigrovala do Izraele, odkud se také začala vyvíjet jeho klavírní kariéra. Jeho mezinárodní debut přišel již v roce 1975, kdy byl ve svých sedmnácti letech Zubinem Mehtou pozván ke koncertnímu vystoupení se Symfonickým orchestrem v Montrealu. Od tohoto data je zván k vystoupením na nejvýznamnějších světových podiích. Jeho americký debut s New Yorskou filharmonií se váže k roku 1978, kdy Bronfman na základě stipendia přijel do USA studovat na Juilliard School a Curtisově institutu. V roce 1991 získal prestižní cenu Avery Fisher Prize, udělovanou americkým umělcům za mimořádný přínos klasické hudbě. Yefim Bronfman má exkluzivní smlouvu s vydavatelstvím SONY BMG Masterworks. Za své četné nahrávky získal mnoho ocenění včetně prestižní ceny Grammy, která mu byla udělena v roce 1997 za nahrávku kompletu klavírních koncertů B. Bartóka.
