Yefim Bronfman dnes patří mezi naprostou světovou klavírní špičku. Narodil se v roce 1958 v Taškentu v hudební rodině. První lekce klavíru získal od své matky. V roce 1973 celá rodina emigrovala do Izraele, odkud se také začala vyvíjet jeho klavírní kariéra. Jeho mezinárodní debut přišel již v roce 1975, kdy byl ve svých sedmnácti letech Zubinem Mehtou pozván ke koncertnímu vystoupení se Symfonickým orchestrem v Montrealu. Od tohoto data je zván k vystoupením na nejvýznamnějších světových podiích. Jeho americký debut s Newyorskou filharmonií se váže k roku 1978, kdy Bronfman na základě stipendia přijel do USA studovat na Juilliard School a Curtisově institutu. V roce 1991 získal prestižní cenu Avery Fisher Prize, udělovanou americkým umělcům za mimořádný přínos klasické hudbě. Yefim Bronfman má exkluzivní smlouvu s vydavatelstvím SONY BMG Masterworks. Za své četné nahrávky získal mnoho ocenění včetně prestižní ceny Grammy, která mu byla udělena v roce 1997 za nahrávku kompletu klavírních koncertů Bély Bartóka. V sezoně 2004 – 2005 byl rezidenčním klavíristou Berlínské filharmonie. V České republice se jako sólista poprvé představil v roce 1997, kdy se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu provedl Prokofjevův Klavírní koncert č. 2. Následovala pozvání na festivaly Pražský podzim (1997) a Pražské jaro (2000). K nezapomenutelným koncertům patří jeho souborné provedení všech Beethovenových klavírních koncertů v cyklu Pocta Beethovenovi s Pražskou komorní filharmonií a Jiřím Bělohlávkem v roce 2000. V roce 2002 se rovněž představil v Brně jako sólista Filharmonie Brno. Letos v dubnu Yefim Bronfman oslaví významné životní jubileum.
Na podzim roku 1991 jste poprvé koncertoval po boku Issaca Sterna v Praze. Jako mladý klavírista jste tehdy stál na prahu světové kariéry a Issac Stern o vás hovořil jako o jednom z největších talentů a budoucí klavírní hvězdě. Jak dnes na Issaca Sterna vzpomínáte a co pro vás znamenal? Issac Stern byl v mém životě nesmírně důležitou osobností. Vnímal jsem ho jako velký zdroj inspirace a také síly. Byl skvělý hudebník, ale byl to především velmi laskavý člověk. Víte, na světě je mnoho výborných hudebníků, ale kolik z nich cíleně pomáhá mladým začínajícím umělcům? Byl to on, kdo objevil Itzhaka Perlmana, Pinchase Zuckermana, Schlomo Mintze, Yo-Yo Mu a mnoho dalších. Pro nás pro všechny, kdo jsme měli tu čest se s ním v životě potkat, to byla obrovská životní lekce. Všichni jsme Issaca Sterna velmi respektovali. Sám byl vynikajícím hudebníkem a jeho cesta k hudební slávě vůbec nebyla lehká, stojí za ní mnoho tvrdé práce.
Byl to právě Issac Stern, kdo vám pomohl v 19 letech získat stipendium a umožnil vám odcestovat z Izraele na studia do USA. Kdy jste se potkali poprvé? Bylo to v době, kdy jsme celá rodina emigrovali z Taškentu do Izraele. Bylo mi 15 let a hrál jsem mu na klavír. Byl milý, ale velice přísný a upřímný. Když se mu něco nelíbilo, řekl to přímo a někdy i velmi tvrdě. Vlastně musím říci, že přestože se tolik věnoval mladým lidem, nebyl to typ hodného pana učitele. I jako dospělý jsem mu velmi často hrával před důležitými koncerty a vždy ke mně byl velmi kritický. Pamatuji si na jeden ze svých prvních důležitých recitálů s náročným programem. Po koncertě mi Issac Stern řekl: „Víš, nehrál jsi hudbu, jenom noty.“ Taková drsná přímost Vás opravdu přiměje se nad sebou zamyslet. Pro mladého klavíristu je nesmírně důležité mít někoho, kdo by mu byl schopný takovou věc říci. Každá nová generace hudebníků by potřebovala mít podobnou osobnost, která je v počátcích umělecké dráhy dokáže významně ovlivnit.
To byly začátky vaší kariéry, ovlivnil vás ale v něčem na celý váš život? Ano, především v mém vztahu ke komorní hudbě. Právě díky Issacu Sternovi mám komorní hru nesmírně rád a je pro mne velmi důležitá.
Každý rok se snažím několik komorních koncertů odehrát. Podle mne byl Issac Stern v celé historii jediný člověk, který komorní hru doslova povýšil na běžnou součást hudebního života sólových hráčů. Hrát komorní hudbu je stejně těžké jako odehrát sólový recitál s náročným programem. Není pravda, že by komorní koncerty byly méně únavné než sólové recitály, není to o nic jednodušší. Když se ale nad tím zamyslíte, dříve slavní sólisté nikdy komorní hru v podstatě nehráli. Byl to právě Stern, kdo poprvé začal ukazovat důležitost tvořit hudbu spolu s dalšími lidmi. Z minulosti po něm zůstalo mnoho fantastických nahrávek, například přímo z festivalu komorní hudby Pabla Casalse ve francouzském Prades, kdy hrál s Tortelierem, Casalsem a dalšími významnými umělci té doby. Dnes jsou tyto nahrávky doslova hudebními skvosty.
S jakými umělci nejčastěji spolupracujete? Především bych rád řekl, že spolupráce s ostatními lidmi pro mne byla po celý můj umělecký život nesmírně důležitá. A je jedno, jestli se jedná o dirigenta, pěvkyni anebo jestli zrovna spolupracuji se soudobým skladatelem. V poslední době jsem například velmi často hrál s Pinchasem Zuckermanem. S ním se mi hraje naprosto skvěle a velmi jsme si spolupráci užívali. Myslím, že Pinchas je dnes skutečně nejlepším houslistou na světě. Je to obrovský muzikant a nádherně tvoří hudbu. Hrál jsem také v klavírním triu spolu s Gilem Shahamem a Trulsem Morkem, koncertoval jsem s českou pěvkyní Magdalenou Koženou. To byl velmi hezký zážitek. Minulý rok jsem hrál koncerty s repertoárem pro dva klavíry spolu klavíristou Emmanuelem Axem nebo s Marthou Argerich. Hrál a nahrával jsem s flétnistou Emmanuelem Pahudem, dále to byli Yo-Yo Ma, Joshua Bell, Lynn Harrell, Shlomo Mintz, ze smyčcových kvartet Emerson, Cleveland, Guarneri a Juilliard a mnoho dalších.
Jak ale tyto spolupráce vznikají? Organizuje výběr umělců váš manažer? Myslím, že hudební partneři prostě najdou sami sebe. S někým se potkáte a najednou spolu hrajete. A buďto se vám to líbí nebo ne… Opravdové spolupráce nepřicházejí odnikud, mají své hluboké opodstatnění. Do určité míry se jedná o tu pověstnou lidskou „chemii“. Především je důležité, abychom byli dobří přátelé, kteří si rozumí. Nemám rád, když je spolupráce uměle dána dohromady hudebními agenty. Každá delší úspěšná spolupráce musí mít svůj přirozený
životní vývoj. Měla by vzniknout přirozeně a spontánně ze své podstaty, z potřeby spolu něco vytvořit. Na rychlé „quick fix“, tedy rychle dosazené hudební spolupráce sebelepších umělců, nevěřím.
Zmiňoval jste spolupráci s Magdalenou Koženou. Jak se vám spolupracovalo právě s touto umělkyní? Poprvé jsem ji potkal asi před pěti lety na festivalu ve švýcarském Verbieru. Už tehdy jsme spolu hráli na koncertě a velmi se mi spolupráce líbila. Poté jsme se znovu úspěšně setkali v New Yorku na festivalu Mostly Mozart. A tak jsme si už opravdu řekli, proč nenaplánujeme pořádně další koncerty? Minulý rok v červenci jsme měli sérii koncertů po Evropě. Byla to opravdu úžasná spolupráce a pro mne nádherný zážitek. Tak trochu jsme navíc oba prošli lehčí zatěžkávací zkouškou. Na první důležitý koncert v Německu nám letecká společnost oběma zároveň ztratila kufry. Takže jsme s Magdalenou byli nuceni nastoupit na prestižní pódium v Německu ve velmi ležérním cestovním oblečení. Na další koncert Magdalena už měla svůj kufr u sebe, já se ho dodnes nedočkal. Publikum ale podobné situace doslova zbožňuje. Lidé rádi vidí, že se ani známým umělcům nevyhýbají normální lidské trampoty.
Zmiňujete se o vašem vztahu ke komorní hudbě. Především to jsou náročné koncerty s orchestrem a sólové recitály, které tvoří drtivou většinu vašeho koncertního diáře. Kolik máte v repertoáru například koncertů s orchestrem? Celkem jsem nastudoval 45 klavírních koncertů. Některé hraji častěji, jiné méně. Pravidelně hraji asi polovinu – několik koncertů Mozarta, oba Brahmsovy klavírní koncerty, všechny koncerty Beethovena, Prokofjeva, Šostakoviče a Bartóka, Schumannův klavírní koncert. Řekněme, že během pěti let je zahraji všechny několikrát. Nově mám v repertoáru Čajkovského klavírní koncert č. 1 b moll, který v loňském roce vyšel na CD. V loňském roce jsem hrál v New Yorku světovou premiéru klavírního koncertu, který pro mne složil Esa Pekka-Salonen. Ale repertoár se časem mění. Například také hraji 2., 3., a 4. Rachmaninovův koncert, ale právě ten druhý už koncertně neprovádím, přestože jsem ho v minulosti uváděl opravdu často. Klavírní repertoár je obrovský a člověk si bohužel musí vybrat. Není možné obsáhnout vše. A to je přesně můj případ. Chtěl bych toho hrát hodně, ale nemám čas.
Zmiňoval jste premiéru klavírního koncertu Esa-Pekka Salonena. Není to jeho první dílo, které jste interpretoval. Jaký je váš vztah k soudobé hudbě? Já osobně cítím, že kontinuita v hudební tvorbě je velmi důležitá, jinak hudba jako taková zahyne. Soudobá hudba je ale rovněž důležitá pro osobní umělecký vývoj. Když hrajete soudobou hudbu a vrátíte se k Beethovenovi, vnímáte ho jinak. Uvědomíte si, že Beethoven byl ve své době ještě modernější než dnešní soudobí skladatelé. Genialitu Beethovena, Mozarta a dalších si uvědomíte o to více, když interpretujete hudbu novější a potom se k nim vrátíte. Nemusíme pouze tradičně postupovat od starších dob k současnosti. Pokud ten proces otočíte a hudbou se v čase vracíte, objevíte mnoho nového. Soudobá hudba jakoby nasvítí hudbu starší v nových a zvláštních barvách.
Se kterými soudobými skladateli spolupracujete nejčastěji? V poslední době spolupracuji například s německým skladatelem Jorgem Widmannem a s čínsko-americkým skladatelem Brightem Shengem. V budoucnu mne čeká spolupráce s finským skladatelem Magnusem Lindbergem. Ti všichni pro mne zkomponovali sólové klavírní skladby. Víte, s těmito skladateli rád spolupracuji a mám je velmi rád jako přátele, jako lidské bytosti, se kterými si rozumím. Je to opět o té lidské chemii. Jsou to mimořádné osobnosti a jejich hudba je velmi originální a nezaměnitelná. Všechny tyto spolupráce vzešly z přátelství, vzájemné úcty a vzájemného porozumění.
V dubnu oslavíte padesátiny. Často kulatá výročí přinášejí přehodnocování životních postojů, umělci začínají mít jiný názor na svou kariéru apod. Máte s příchodem vašeho životního jubilea nějaké nové předsevzetí? Nepřijde pro všechny fanoušky po vaší „padesátce“ nějaké překvapení? Tak to by bylo překvapení pro mne samotného. Nic neplánuji, především ne žádné změny nebo překvapení. Celý svůj život žiji tak trochu způsobem „a la carte“. Žiji jednoduše, ze dne na den, bez promyšlených scénářů. Docela rád se sám nechávám životem překvapovat. Myslím, že hudba je v mnohém ohledu velmi spontánní záležitost, a tak také někdy rozhodnutí související s hudbou jsou velmi spontánní. Víte, budu hrát tak dlouho, jak jenom lidé budou chtít poslouchat mou hru. A potom, možná až budu starší, snížím počet koncertů. Je možné, že se tak stane už během 2 – 3 let. Rád bych se místo 130 koncertů ročně dostal na trochu rozumnější číslo – přibližně 60 až 80 koncertů za rok. Možná začnu více pedagogicky působit a rád bych měl také více času na studium nového repertoáru. Prostě budu hrát méně koncertů a více jezdit na dovolenou. Jinak vše ostatní zůstane při starém. Ale jsou to spíše úvahy. Nemám představu o tom, jak bude vypadat mých příštích 10 let uměleckého života. Nikdy neplánuji. Jsou lidé, kteří mají naplánované úplně všechno. Někteří umělci mají jasně naplánovaných 5 let života dopředu a svým plánem se řídí. To není můj případ.
Už z toho množství koncertů, které jste zmínil, je vidět, jak jste dnes žádaný klavírista. Co vše musí člověk obsáhnout, aby se nejen dostal na samotnou světovou klavírní špičku, ale navíc se v ní ještě po tak dlouhou dobu udržel? Přiznám se, že sám sebe v takovýchto superlativech nevnímám. Život klavíristy je velmi náročný. Pokud žijete svůj umělecký život opravdově, doslova hudbě sloužíte. A víte, pro mne není nic důležitějšího než právě hudbě sloužit. Jednoduše se snažím být maximálně připravený na každý koncert, jak nejlépe mohu. Chovám se k hudbě s maximálním respektem. A chovám se s velkým respektem k obecenstvu a k lidem, kteří věnovali svůj čas tomu, aby si mne přišli poslechnout. Opravdu, myslím, že je od lidí velmi hezké, že si udělají čas a na můj koncert přijdou. A chci jim za to dát ze sebe to nejlepší, předat jim zpět nádhernou hudbu jak nejlépe umím.
Jak dalece dnes vzpomínáte na své profesory klavíru? Co na nich zpětně dnes jako vyzrálý umělec nejvíce oceňujete? Především by mně zajímaly dvě jména. Arie Vardi, který v Izraeli vychoval celou generaci světově proslulých klavíristů, a Rudolf Firkušný, u kterého jste následně studoval v Americe. Ano, ale v Americe jsem nestudoval pouze u Firkušného. Velký vliv na mne měl také Leon Fleisher, který byl rovněž skvělý pedagog podobně jako Vardi. Všichni tři měli na můj vývoj obrovský vliv. Ale Vardi byl skutečně prvním, kdo mi jako klavíristovi otevřel oči. Hudbu ještě stále cítím stejným způsobem, jako mi ukázal a předal právě Vardi.
O to více mě ale zpětně překvapuje Vardino výrok: „Když učíte výjimečně talentované lidi, nejdůležitější je nikoliv vědět, co jim říci, ale spíše co jim vůbec nikdy neříkat. Protože musí jít a poučit se ze svých vlastních chyb a najít si svou cestu.“ Nechal vás učit se z vašich vlastních chyb nebo je někdy včas zažehnal? Ano, byl v podstatě velmi liberální. A přesto mě tolik naučil disciplíně, detailní práci s notovým zápisem, efektivně cvičit. A také to, jak být připraven na lekce a koncerty. Víte, připravovat se u něj na klavírní lekce bylo v podstatě stejné jako připravovat se na koncert. Naučil mě být v první řadě hudebníkem, teprve potom klavíristou. Přijel jsem k němu přímo z Taškentu. Byl mým učitelem na Rubinově hudební akademii v Tel Avivu hned po mém příjezdu do Izraele. Vůbec celá tato škola byla skvělá.
A le jak vzpomínáte na Rudolfa Firkušného? Rudolf Firkušný byl v první řadě vynikajícím klavíristou. Měl skutečně nádherný tón. Vždy jsem obdivoval jeho hru. Pamatuji si jeho noblesní přístup k hudbě. Pravda je, že bohužel můj vztah s Firkušným byl poměrně krátký. Nestudoval jsem u něj dlouho. A opravdu velmi lituji, že jsem s ním nikdy nestudoval českou hudbu. Byl to úžasný a velmi pokorný muž, laskavý a hodný. Byl to dokonalý, skutečný gentleman, který žil velmi jednoduše. A přitom velmi aristokraticky. Pamatuji si, že když vyučoval, vždy nosil oblek a kravatu. Aristokraticky působil obzvláště na svých koncertech. Rozhodně to byl člověk s velmi vytříbeným vkusem a tradicí, která měla jasné kořeny ve střední Evropě. Od té doby všechny české hudebníky vnímám jako umělce s obrovským kulturním rozhledem, s velkým smyslem pro styl hry. Pamatuji si, že mě jednou Rudolf Firkušný s celou svou rodinou pozval v New Yorku do české restaurace. Chtěl mi představit českou kuchyni. Bylo prostě hezké být v jeho blízkosti. Byl to fantastický muzikant a nádherný člověk. Takto si ho budu navždy pamatovat.
Co vás čeká v nejbližší době za koncerty? Dokončuji sérii sedmi koncertů prestižního cyklu „Perspectives“ v Carnegie Hall, které pokračují až do května. Právě 4. května zde budu mimo jiné premiérovat spolu s Gilem Shahamem a Lynnem Harrellem klavírní trio francouzského skladatele Mark-Andre Dalbavie. Mezitím mám mnoho dalších koncertů v USA a v Evropě. A 29. května hraji „západoamerickou“ premiéru Klavírního koncertu Esa-Pekka Salonena v Los Angeles. Myslím, že své narozeniny oslavím někde na cestě z Toronta, kde hraji 9. dubna, do Miami, kde opět koncertuji o čtyři dny později.
