Americká kapela Yellowjackets patří již několik dekád ke stálicím světové hudební scény. Od jazz-funkového debutu s názvem Yellowjackets z roku 1981 vydala pětadvacet alb, přičemž dvě z nich dostala nejvyšší hudební ocenění Grammy Awards. V době svého vzniku byla skupina tak trochu kontroverzním zjevem, a to zrovna v době, kdy se jazz začal znovu ubírat akustickým směrem. Yellowjackets svou hudbu neustále inovují, vnášejí do ní nové prvky, a tak působí vždy moderně a nadčasově. Jedním ze zakladatelů a služebně nejstarších členů kapely je klavírista, skladatel a aranžér Russell Ferrante. Dalším dlouholetým členem je také známý saxofonista Bob Mintzer. Na podzim chystají Yellowjackets evropské turné, přičemž vystoupí i na několika českých koncertech, včetně festivalu Jazz Groove Brno 22. října. V souvislosti s přípravami na evropské turné jsme si povídali s Russellem Ferrantem a Bobem Mintzerem o historii skupiny, neustálém hledání nových impulsů, dalších plánech i o čerstvém albu Raising Our Voice.
Yellowjackets vznikli v roce 1977. Jak zapadla kapela do tehdejší losangeleské hudební scény? Russell Ferrante (RF): Původně šlo o kapelu kytaristy Robbena Forda, která se posléze transformovala do Yellowjackets. Stalo se tak z prostého důvodu – Robbenova nahrávací smlouva mu určovala směřování k popu, blues a písničkové tvorbě. Takže původní hráči Robbenovy kapely založili Yellowjackets hlavně proto, aby hráli instrumentální hudbu. V té době jsme byli v Los Angeles zcela neznámá kapela. Já jsem se do L. A. přestěhoval ze San Francisca. Byli jsme mladí muzikanti a toužili jsme hrát svou vlastní hudbu. Nesnažili jsme se nijak zvlášť zapadnout do kontextu hudební scény v L. A.
Yellowjackets jsou nejčastěji řazení do kategorie fusion jazz. Které hudební styly ovlivnily repertoár a směrování skupiny? Bob Mintzer (BM): Je velmi těžké zařadit Yellowjackets do konkrétního hudebního žánru. V 70. letech se pod názvem fusion jazz rozumělo především spojení rokenrolu a jazzu. Od té doby se definice několikrát změnila, v závislosti na tom, jak se měnil styl hudby, kterou v té době skupiny, včetně Yellowjackets, hrály. Jedním z důvodů změn našeho hudebního stylu byl pestrý původ jednotlivých členů kapely. Náš první bubeník, Ricky Lawson, měl blízko k rocku a R&B, nemohli jsme tedy očekávat, že bude hrát straightahead jazz. Rickyho později nahradil Will Kennedy, který byl do značné míry ovlivněn jazzem. Přinesl s sebou do kapely kromě jiného také hráčské dovednosti z gospelu a R&B. Když odešel Mark Russo, saxofonista, který přišel do Yellowjackets z Tower of Power, nahradil jsem ho já. Měl jsem v té době značné zkušenosti s jazzem, jež jsem nabídl jako jednu z alternativ. Moje jazzové zaměření a praxe měly následně vliv na další směřování Yellowjackets.
RF: S Robbenem Fordem jsme poslouchali hodně jazzu – Milese Davise, Johna Coltranea, ale také tradiční jazz. Ricky Lawson a Jimmy Haslip hráli před příchodem do Yellowjackets brazilskou hudbu s Airtem Moreirou a Florou Purim. Will Kennedy se vždy zajímal o world music, vnášel do kapely různé karibské a africké groovy. Tehdy hrál se známým hráčem na steel drum, Andym Narellem. Bob (Mintzer) měl zase velmi bohaté zkušenosti s tradičním jazzem a big bandy.
Dá se tedy říct, že šlo o fúzi v pravém smyslu slova. RF: Ano, hlavně to bylo období, v němž jsme se všichni hudebně vyvíjeli. Je těžké jakoukoliv hudbu přesně klasifikovat. Většina hudebníků sleduje více hudebních žánrů. Řekl bych, že dnes se hudba škatulkuje víc než v dobách našeho mládí. Tehdy jste mohli z rádia běžně slyšet Milese Davise, Jamese Browna nebo Joni Mitchell. Chtěli jsme se stát součástí univerzálního proudu a snažili jsme se, aby byly v naší hudbě zastoupeny všechny styly, jež jsme měli v oblibě. Nyní jsou v hudební branži úplně jiné podmínky. Když jsme začínali, nebylo zdaleka tolik možností nahrávat hudbu a vydávat alba. Dnes je situace dost nepřehledná a pro posluchače je téměř nemožné sledovat všechny hudební styly a zorientovat se. A taky se žádný hudebník nemůže spolehnout na příjmy z prodeje alb. Hlavním zdrojem příjmů jsou koncerty.
Skupina funguje téměř čtyřicet let. Jaký je klíč k tak dlouhé existenci kapely? BM: Především účast každého její člena na společném výsledku. Jelikož Yellowjackets nemají kapelníka, je velmi důležité, aby byl hlas každého z nás rovnocenně respektován. To vyžaduje určité povahové rysy všech hráčů. Přistupujeme ke skupině s velkou odpovědností a zároveň mezi námi funguje úcta a respekt. Když někdo s něčím nesouhlasí, vedeme společně konstruktivní diskusi.
RF: Protože kapela nemá jednoho lídra, každý má stejné rozhodovací právo, možnost přijít s vlastni skladbou, prosazovat svou představu o zvuku kapely. Vždy jsme měli ve skupině vzájemně kompatibilní osobnosti, které se nesnažily prosazovat za každou cenu na úkor ostatních. Všichni rádi hrajeme a ceníme si příležitostí prezentovat své vlastní skladby. Nic nepovažujeme za samozřejmost, uvědomujeme si, že jde o něco výjimečného. Z toho všeho se snažíme vytěžit maximum. Dále je velmi důležité mít za sebou plnou podpodu našich nejbližších – manželek a dětí, které nám umožňují věnovat se hudbě naplno. Jsem ženatý třicet osm let, Bob je také ženatý už mnoho let. Velkou část roku jsme na cestách, takže potřebujeme ze strany rodiny velkou podporu.
Yellowjackets představí v ČR nové album. Můžete nám je přiblížit? BM: Jmenuje se Raising Our Voice a na jeho nahrávání jsme přizvali zpěvačku Lucianu Souzu. Svým zpěvem přidala do naší hudby nový impuls, což nás velmi těší. Na albu se autorsky podílíme spolu s Rusellem a naším basistou Danem Aldersonem. Každý z nás složil několik skladeb, také Luciana přispěla nádhernou baladou. Nejde o naši první spolupráci se zpěváky, v minulosti jsme hráli například s Bobbym McFerrinem, Take 6 či Michaelem Franksem. Vždy jsme rádi, když můžeme přizvat zajímavého hosta, který kapelu obohatí o nový pohled na hudbu, nebo změní její zvuk.
Toto je zkrácená verze, kompletní článek v HARMONII X/2018 (koupit)
