Solitér
Zřejmě neexistuje na české soudobohudební scéně nikdo, kdo by nevěděl, kdo je Marek Kopelent . V poměrně stísněných podmínkách tuzemské hudební kultury, v nichž všichni všechny znají a jedna skupinka se vymezuje proti jiné skupince (a všechny žádajíce o granty, odsuzují se k existenčnímu minimu, z něhož generují komorní tvorbu jepičího času i rozměru), stojí Marek Kopelent jako solitér svou tvorbou i svými postoji. Neznamená to ovšem pozici stranou kulturně-sociálního prostředí – znamená to „pouze“ důslednost na cestě za svou vizí.
Svůj hudební jazyk nalezl Marek Kopelent v 60. letech minulého století v modernistickém postwebernismu, ve své době označovaném jako Neue Musik, a stal se v Čechách – vedle Zbyňka Vostřáka, Aloise Piňose, Rudolfa Komorouse a dalších – jeho výrazným představitelem. Desetiletí vzestupu, během něhož se skladateli otevřela cesta i na zahraniční koncertní pódia (na festivaly ve Varšavě, Donaueschingenu, Wittenu), vystřídalo dvacetiletí nedobrovolného působení v ústraní, z toho patnáct let v pozici korepetitora tanečního oddělení základní umělecké školy. Skladby Marka Kopelenta zněly v té době paradoxně více v cizině nežli na domácích koncertních pódiích. V mezinárodním společenství umělců, které je v každém čase nesmírně potřebné pro vzájemnou komunikaci o hudbě i o jejích sociálních a historických přesazích, má skladatel lidsky i esteticky blízko ke Klausi Huberovi, Pierru Boulezovi, Józefu Patkowskemu, Sofii Gubajdulině, Helmutu Lachenmannovi, Zygmuntu Krauzemu aj.
Po listopadu 1989 se stal pedagogem skladby na hudební fakultě pražské AMU a začal se aktivně spolupodílet i na organizaci hudebního života. Založil skladatelské sdružení Ateliér 90, které každoročně pořádá tvůrčí přehlídku Třídení, několik let vedl mezinárodní skladatelské kurzy v Českém Krumlově. Mezi jeho žáky patří Roman Z. Novák, Sylva Smejkalová, Ondřej Štochl nebo Tomáš Pálka.
Tvorba
Skladatelské portfolio Marka Kopelenta zahrnuje téměř všechny tradiční žánry – hudbu orchestrální a vokálně-orchestrální, komorní i sborovou. Specifika skladatelova hudebního rukopisu vyrůstají spíše z kompozičně-technického nežli materiálového základu, mezi jeho komorními skladbami najdeme pět smyčcových kvartetů, jedinou symfonii, v pozadí většiny jeho skladeb stojí představa o konkrétních interpretech a ideová motivace související s objednávkou nebo aktuálním podnětem k vytvoření díla. Jeho skladby studovali a hrají například hobojista Heinz Holliger nebo klavírista Peter Roggenkamp, pro Jiřího Stivína napsal Hrátky pro altsaxofon a orchestr (1975).
Trvalou inspiraci a podstatnou složku Kopelentovy hudby představuje slovo. Vedle skladeb na texty básníků Jana Skácela (Chléb a ptáci ), Vladimíra Holana (Modlitba kamene , Ona skutečně jest ), Martina Luthera (Agnus Dei ) píše skladatel hudbu, v níž použití slov jde za běžné zhudebnění, anebo do níž je – jako v případě Pocty Vladimíru Holanovi pro noneto – významovost slov projektována latentně. „Dvorní“ interpretkou vokálních partů v jeho skladbách byla po dlouhý čas německá sopranistka Sigune von Osten. Zpívat, hrát a poslouchat hudbu Marka Kopelenta předpokládá porozumět jí a najít si k ní vztah. Přístupový kontext vede ze soudobé hudby, skladatelovy kompozice nalézají rezonanci více u interpretů zaměřených speciálně na novou hudbu (Kristýna Valoušková, Irena Troupová, Jiří Bárta, Vilém Veverka, David Danel).
Prostý výčet klíčových položek z Kopelentovy tvorby málo vypovídá o tom, jak skutečně na koncertě, při poslechu nebo v kulturním či kulturně-sociálním rámci fungují. Především nelze jít v seznamu skladatelových děl cestou důrazu na velké nebo tradiční formy jako Symfonie (1982), tři oratoria a několik dalších velkých vokálně-orchestrálních děl, tři smyčcové kvartety (č. 3 až č. 5), neboť by to znamenalo minout podstatu orientace modernistického skladatele na svobodu zvukových kombinací a forem, která nalézá živnou půdu hlavně v komorní hudbě a jejímiž výstupy jsou skladby s jedinečně motivovaným obsazením (Snehah pro soprán, jazzový kontraalt, komorní soubor a pás , Vrh kostek pro 4 recitátory a pás , Mon amour pro soprán, tenor, komorní soubor a ženský sbor na slova Marca Chagalla ). Cesta za osvobozením hudební formy vede skladatele často k začlenění prostoru do koncepce hudební kompozice: v Hrátkách sólista na konci skladby sestupuje do auditoria a odchází do předsálí, přičemž stále hraje, ve Vrhu kostek recitátoři obklopují publikum.
K tvůrčím vrcholům Marka Kopelenta patří oratorium Laudatio pacis , které vytvořil jako kolektivní kompozici spolu se Sofií Gubajdulinou a Paulem Heinzem Ditrrichem. Dílo z roku 1975 vydalo svědectví o podivném čase, v němž měli autoři jen velmi omezené možnosti vzájemné komunikace, až v roce 1993 při své opožděné premiéře v Berlíně. Přenos „z času do času“, což jsou slova, která jsem si vypůjčila z podtitulu Kopelentova singspielu Musica , „prastarý příběh, který andělé přenášejí z času do času“ je ostatně dosti symptomatickým znakem skladatelovy pozice současně uvnitř i vně, v subjektivním prožitku i v objektivizujícím nadhledu.
Pražské jaro
Symbolické je umístění autorského večera Marka Kopelenta na MHF Pražské jaro do Anežského kláštera. Skladatel si s tímto prostorem dobře rozumí. Svého času mu přizpůsobil provedení své skladby Mon amour (hlasy sboru vstupovaly do koncertní síně otevřeným oknem z chodby), jeho oratorium Lux mirandae sanctitatis je koncepcí s architekturou Anežského kláštera přímo provázáno. Programovou osu festivalového koncertu tvoří tři smyčcové kvartety, z nichž Třetím kvartetem (1963), který v nastudování Novákova kvarteta vynesl Kopelentovo jméno do Evropy, de facto započala cesta, která se všelijak větvila, z níž však skladatel nikdy neuhnul. V poslední době se na ní hodně potkává s hobojistou Vilémem Veverkou (který na koncertě bude hrát Preludium, Interludium a Londýnský jarní pozdrav ). „Z času do času“ funguje Agnus Dei – v Kopelentově pojetí jako katolická modlitba spojená s úryvky z textů Martina Luthera a dalších citátů ve formě komentářů.
