O nadšení a lásce k hudbě, o vzdělání, o koncertních cestách – jako ze starého světa působí vyprávění houslisty Jana Stanovského, jemuž byla letos v lednu udělena Cena města Brna za rok 2007 za celoživotní zásluhy a přínos městu, se kterým spojil převážnou část svého života.
Můj táta byl hostinský ve Slatině u Bílovce a přitom znamenitý muzikant, takže jako první mě na housle učil on. Později jsem studoval na gymnáziu, kde jsem získal ucelené základy vzdělanosti, například v latině. Byl jsem naštěstí jako houslista dost technicky vybaven, abych mohl bez potíží absolvovat na brněnské konzervatoři roční abiturientský kurs a začít studovat na mladé Janáčkově akademii; tu jsem pak u Jana Šlaise absolvoval ve svých čtyřiadvaceti letech a nastoupil do nově zřízené Státní filharmonie Brno k poslednímu pultu druhých houslí. V orchestru to bývá tak, že člověk přijde buď k prvnímu pultu nebo k poslednímu. Brzy potom jsem dostal z rukou Davida Oistracha titul laureáta Mezinárodní houslové soutěže v Moskvě; jako aspirant JAMU jsem filharmonii opustil a začal studovat u Františka Kudláčka, na něhož vděčně vzpomínám. V roce 1961 jsem začal učit na konzervatoři a za nějaký čas jsem dostal nabídku z Tokia – vyučovat na vysoké hudební škole Musashino. Samotnému se mi nechtělo, protože jsem už měl přítelkyni – pianistku Ivanu, absolventku Schaeferovy školy brněnské konzervatoře a pražské AMU. Narychlo jsme se tedy vzali a odjeli do Japonska. Za dva a půl roku jsme tam pak měli v prvotřídních sálech víc než 70 recitálů, jednotlivě i jako duo. Kromě koncertování jsme taky cestovali po zemi, takže to byla taková naše prodloužená svatební cesta. Jinak jsme měli možnost poznat špičkové umělce z celého světa – konzultoval jsem třeba u Henryka Szerynga, manželka u Benedetta Michelangeliho.
Po návratu z Japonska jsme se vrátili na konzervatoř a pokračovali v koncertní činnosti doma i v sousedních zemích. S manželkou a také s filharmonií jsme provedli mimo jiné dvojkoncert Řehořův nebo Bohuslava Martinů, ve Vídni jsme pro Rakouský rozhlas postupně natočili prakticky celý český repertoár pro housle s klavírem. Hodně jsem cestoval i jako koncertní mistr a sólista Komorního orchestru Bohuslava Martinů – třeba s Bachovým nebo s Bendovým koncertem. V roce 1978 jsem vyhrál konkurs na prvního koncertního mistra filharmonie, což určilo můj další osud na dalších čtrnáct let.
Ve srovnání se vším, co jsem do té doby zažil – a hrával jsem sólově, v nejrůznějších komorních sestavách, v komorním orchestru, v dechovce, v lidových kapelách, byla činnost v čele velkého orchestru a v bezprostřední spolupráci s dirigentem prací zcela nového druhu. Být tvůrčí součástí tak mohutného a tak diferencovaného zvukového zdroje je inspirujícím zážitkem, který se nedá s ničím srovnat. Zvlášť v kvalitních sálech – v Karajanově síni v Berlíně, ve Festivalovém sále v Salcburku, v Beethovenhalle v Bonnu, kde se orchestr může představit v nejlepším světle.
Pianista Ludvík Kundera, rektor Janáčkovy akademie, kdysi řekl: Mezi umělce patří jen ten, kdo je hudbou posedlý; kdo bude cvičit méně než šest hodin, ten tady nemá co dělat. A velcí umělci, kteří mi byli od dětství vzorem, se vyznačovali ohromnou pílí: Viktor Pikajzen si i na vrcholu své dráhy přehrával denně ještě před studiem aktuálního repertoáru všech čtyřiadvacet Paganiniho capriccií a David Oistrach je znám výrokem: Hra na housle je nemoc, která se léčí hrou na housle. Jako gymnazista jsem vstával o půl čtvrté ráno a ještě před odchodem do školy jsem cvičil tři a půl hodiny na klavír. A když jsem se připravoval na státnici z klavíru na JAMU, tak jsem celý rok cvičil denně šest hodin na housle a šest hodin na klavír.
Moje rodná vesnice prožila nejen sedm krušných let v Sudetech, ale v samém závěru války i mimořádně dramatický přechod fronty. Před spáleništěm jednoho domu se válela kupa ohořelých not a z ní mi kdosi přinesl pomačkaný a špinavý sešit Paganiniho capriccií: Hraješ na housle, třeba se ti to bude hodit. Bylo to strašně těžké, ale říkal jsem si, že bych se o to mohl pokusit. Když jsem pak mnohem později v brněnském rozhlase několik capriccií postupně natočil, byl jsem požádán o snímek všech čtyřiadvaceti. Dokázal jsem tak to, co mě napadlo ve třinácti letech, a po Ivanu Kawaciukovi, který natočil první mononahrávku, jsem se stal prvním protagonistou rozhlasového stereosnímku.
A Cena města Brna? Přiznám se, že mne trochu překvapila. Ale pak jsem si řekl, že si ji možná zasluhuji nejen za všechnu tu práci, ale také za svou věrnost tomuto městu. Ač rodák poměrně z daleka, zabydlel jsem se v něm velmi rychle a získal jsem tu pocit domova, který mě provázel po všech mých cestách cizinou a který mi dovoloval bez lítosti odmítat lákavé nabídky odjinud.
Jan Stanovský (1932) vystoupil poprvé jako sólista se Státní filharmonií Brno už v roce 1956. O rok později získal 3. cenu na mezinárodní houslové soutěži v Moskvě, v roce 1961 nastoupil do filharmonie jako hráč prvních houslí a začal vyučovat na brněnské konzervatoři. V letech 1964 – 1966 působil se svojí manželkou Ivanou pedagogicky i koncertně v Tokiu na vysoké hudební škole Musashino a po návratu, v letech 1968 – 1980 vyučoval na JAMU. V roce 1978 se stal prvním koncertním mistrem filharmonie a v této funkci setrval do roku 1992. Po celou tuto dobu vystupoval také jako sólista s orchestrem a na pravidelných recitálech. V roce 1988 provedl na Janáčkově festivalu v Brně ve světové premiéře Janáčkův houslový koncert Putování dušičky. S filharmonií pořídil také řadu nahrávek pro gramofonové společnosti Supraphon, Panton a Opus, pro rozhlas i televizi. U příležitosti 50. výročí založení filharmonie byl v roce 2006 jmenován jejím čestným členem.
