Martin Rudovský byl donedávna mužem, který tvořil „záhudbí“ Symfonického orchestru hlavního města Prahy FOK. Velmi zjednodušeně řečeno, zajišťoval, aby orchestr měl včas potřebný, kvalitní a správný notový materiál, vedl archiv, evidenci koncertů atd. Odborná veřejnost spíše vnímala jeho spolupráci s Collegiem Marianum. Téměř přes noc se z něho stala velmi důležitá osobnost metropolitního orchestru – dramaturg. Je tedy pokračovatelem práce svých výrazných předchůdců – Petara Zapletala, Bohuslava Vítka, Lukáše Matouška nebo Petra Daňka.
Jak se stane z knihovníka dramaturg špičkového orchestru? Budoucím doufajícím knihovníkům úplně neporadím, neboť ten můj případ je asi dost specifický. Zkrátka v listopadu minulého roku nastala situace, že chyběl dramaturg pan doc. Petr Daněk (již od března), odcházející ředitel dr. Ilja Šmíd již na přípravě sezony přestal pracovat a šéfdirigent Jiří Kout se ze zdravotních důvodů tohoto úkolu nemohl zhostit. V tu chvíli mne oslovili zástupci orchestru, abych se, jakožto hudebně vzdělaný člen managementu, ujal dramaturgie do nástupu nového ředitele. Začal jsem tedy intenzivně pracovat na přípravě sezony 2013/2014. Nový ředitel, pan ing. Daniel Sobotka, tuto mou snahu ocenil tím, že mi dal možnost v práci pokračovat. Tak uvidíme, jak dlouho to se mnou vydrží. Já jsem v každém případě za tuto šanci osudu moc vděčný; takový obrat jsem vskutku neočekával.
Jaké vlastnosti, zkušenosti a znalosti musí dramaturg mít? Z vlastností si dovolím zdůraznit především určitý cit pro hudební kontrast, neboť koncert má mít tah, vnitřní jiskru. Dále myslím je důležitá otevřenost, a to snad vůči všemu, samozřejmě kromě kvality, ta musí být stále špičková. Zkušenost musí mít dramaturg především s hudbou a jejími interprety, a to je samozřejmě úzce propojeno se znalostmi. V této souvislosti mne napadá další klíčová vlastnost, totiž stálá touha vzdělávat se – to je dramaturgův pohon. Vlastně pohon každého lidského konání, má-li směřovat do středu, jak říkával Anastáz Opasek. Tady jsem předestřel ideál a vůbec se nedovolím hodnotit, jak jej dokážu naplňovat. Snad je poznámka, že cítím jako určitou svou výhodu zkušenost profesionálního sborového zpěváka, který spolu s Pražským komorním sborem a Kühnovým smíšeným sborem do jisté míry projel hudební svět a poznal spoustu muziky, mnoho dirigentů a sólistů. Z toho pro mne plyne zásadní poučení: není nad osobní zkušenost. Hudební agentura prezentuje každého svého dirigenta, sólistu málem jako druhého Giuliniho či Goulda, ovšem teprve při práci s ním ho opravdu poznáte.
Byl bych rád, kdybyste čtenářům, z nichž řada navštěvuje koncerty FOKu, okomentoval sezonu 2013/2014. Začněme obecným rámcem. Jaká jsou záměry a koncepce dramaturgie? Nejdříve bych rád uvedl, že mám na starosti jen orchestrální řady, provoz v kostele sv. Šimona a Judy toho času koordinuje Jaroslav Šefrna, vedoucí Koncertního jednatelství FOK. Tedy k orchestru v 79. sezoně. Z hlediska dramaturgické přípravy sezony jde především o dvě roviny – zařazení hudebních skladeb, například v návaznosti na různá výročí, v návaznosti na tradici orchestru, na stimulaci soudobých skladatelů apod., a druhou rovinou je okruh dirigentů a sólistů, se kterými bychom rádi spolupracovali, rádi je představili publiku, nebo je rádi opět představili publiku. Koncept sezony pak ve všech směrech vzešel ze spolupráce s Uměleckou radou orchestru, tj. okruh dirigentů, například že jedním z hostujících dirigentů bude skvělý Muhai Tang, nebo návrhy na tematické řady, k nimž se jistě ještě dostaneme.
To jistě… Co byste řekl k orchestrálním cyklům? Pokud nepočítáme akce pro jiné pořadatele, festivaly a podobně, jde o pět cyklů – dvě abonentní řady večerních středečních a čtvrtečních koncertů, sobotní dopolední koncerty s „orchestrem na dotek“ pro zvídavé děti a jejich rodiče, nedělní koncerty od 16 hodin a koncerty mimořádné. Jsou koncerty, které ctí významná výročí – Britten, P. Eben, Rachmaninov, R. Strauss, Verdi, Wagner, dále je zde trochu skrytý cyklus, které představuje koncertantně dechové nástroje, například špičkový fagotista Dag Jensen provede Jolivetův koncert, naše výtečná první hobojistka Liběna Séquardtová zahraje Hummelovo Adagio a téma s variacemi, naše vynikající první hornistka Zuzana Rzounková spolu s flétnistkou Martou Korduljak předvedou upravený Honeggerův dvojkoncert. Zazní, alespoň doufám, dvě premiéry, totiž skladba Druhopisy jednoho z nejvýznamnějších současných českých skladatelů Kryštofa Mařatky a také kompozice na způsob symfonické básně OuVerditura, kterou na námět dirigenta Muhaie Tanga z Verdiho předeher poskládal Jan Rybář. Osobně se nejvíce těším na současnou íránskou hudbu, kteréžto koncerty dávám dohromady se svými přáteli z rádia Fardo. Přijede asi nejlepší íránský dirigent Šahrdád Rohání a v české premiéře představí své skladby. Po cyklu beethovenovském, který běžel letos, se více přikláníme k velkým symfonickým skladbám, na které je FOK „konstruován“ – Mahler, Janáček, Čajkovskij atd.
Praha v hudbě… Ano, tak se jmenuje první z tematických řad, která zahrnuje čtyři abonentní koncerty a představí se v ní významné skladby vztahující se ku Praze: Sukova Praga, Husova Hudba pro Prahu 1968, Mozartova Pražská symfonie a koncert pražských kapelníků – Mozarta, Webera a Mahlera. Nepřiznaně sem patří i Zemlinského Sinfonietta, která měla premiéru v Praze v roce 1934. S ideou této řady přišla Umělecké rada – jsme přece „kapela“ hl. m. Prahy -, ovšem vím, že ji plánoval už Petr Daněk, přičemž jako vhodná příležitost k jejímu zařazení „posloužil“ Rok české hudby, kam patří jistým způsobem, právě tím pražským, i Mozart, Weber, Mahler a Zemlinsky.
Proč cykly Suk a Čajkovskij? Josef Suk z toho důvodu, že v roce 2014 uplyne 140 let od jeho narození, i díky tomu je jedním z emblémů Roku české hudby. A také proto, že když jsem nabádal zahraniční dirigenty, aby se ujali nějakého českého autora, vždy neomylně sáhli po Sukovi. A také proto, že FOK tuto hudbu umí hrát, sluší mu. Totéž se týká i Čajkovského, který měl navíc i hluboký vztah k Praze.
Nedělní cyklus vypadá jako dobrá tečka za rodinným výletem po Praze. Zároveň prezentuje mladé umělce… Ano, máte pravdu, jsou to takové „testovací“ koncerty před „ostrým“ večerním. Samozřejmě jen tu a tam, vždyť v sezoně 13/14 se zde objeví dirigenti jako Robert Jindra nebo Tomáš Brauner, kteří mají za sebou již mnoho „ostrých startů“. Zároveň je to příležitost uvádět trochu lehčí repertoár, takový nedělní, oddechový.
Jaký ohlas měl a má cyklus Hudba a divadlo? A neuvažujete o resuscitaci kdysi oblíbeného cyklu Obrazy a hudba, kde také FOK vstupoval do pro něho nezvyklého prostředí? Od cyklu Hudba a divadlo si slibujeme především propojení obecenstva divadelního a hudebního. Je to nabídka oběma skupinám, které nejsou úplně totožné, rozšířit své obzory. Přirozené je pak do těch našich, hudebních, částí zařazovat hudbu scénickou, různé suity apod. Co se týče cyklu Obrazy a hudba, snad neprozradím moc, když řeknu, že by k renesanci mohlo dojít. Jako pracovník FOK jsem ten cyklus už nezažil, pamatuji si ho z dětství a jinošství, kdy jsem jej mocně obdivoval.
Poměrně častou formou komunikace orchestrů s veřejností jsou besedy před koncerty. Jakou zkušenost má FOK a jak probíhají? Zkušenost má FOK dobrou. Zažil jsem jich pár, když je moderoval Petr Daněk, a byly výborné. Sám jsem jich na konci minulé sezony také pár vedl a pochopil jsem, jak skvělá příležitost je to k tomu, aby interpret poznal své publikum a naopak. Radostné je to pak zvlášť, má-li interpret dar slova, což není vzácné. Osobně za nejpřínosnější považuji setkání se skladatelem – dostat se skladbě pod kůži! Z těchto všech důvodů bude v sezoně 13/14 více besed než v sezoně minulé. Budou probíhat tradičně od 18 hodin v Cukrárně Obecního domu, a to buď ve středu, nebo ve čtvrtek. V tomto odkazuji čtenáře naši sezonní brožuru.
Proč je rezidenčním umělcem této sezony Ivan Ženatý a co tento titul obsahuje? Titul rezidenční umělec chápeme jako vyjádření úcty člověku – interpretovi, skladateli, s nímž dlouhodobě spolupracujeme, jehož práce si vážíme, s nímž je FOK, mnohdy osudově, spjat. To se týkalo Dagmar Peckové, Juraje Filase, Jiřího Temla, Eugena Indjice, teď Ivana Ženatého. Pro sezonu 13/14 titul obsahuje tři akce – abonentní dvojkoncert, sólový recitál v kostele sv. Šimon a Judy a tamtéž i, všem zájemcům otevřený, masterclass.
FOK má za sebou řadu sezon práce s dětmi a s mládeží. Edukativní aktivity patří k jeho pilířům. Jaká bude nová sezona? V rámci orchestrálních řad v Obecním domě budeme pokračovat s formátem, jak jej nastavil předchozí ředitel Ilja Šmíd. Totiž dopolední sobotní koncerty, na nichž se podílí také Klub Fík, což je skupina dětí, která se pod vedením lektorů z České Orffovy společnosti sejde 14 dní před koncertem a téma koncertu společně promyslí, prožijí, aby pak obecenstvu na koncertě předvedli, co secvičili. Jako takový návod pro rodiče, jak se dá s hudbou pracovat, co všechno může znamenat… V sezoně 13/14 se představí nová dvojce protagonistů – dirigent Marko Ivanović, velezkušený v podobných záležitostech, a podobně ostřílená herečka Lucie Pernetová. (Mimochodem členka Divadla ABC, s nímž spolupracujeme na cyklu Hudba a divadlo.) Tématem čtyř sobotních koncertů „na dotek“ budou čtyři hudební skladatelé. Nechť laskavý čtenář z jejich názvů uhodne, o jaké skladatele půjde.
Rok 2014 bude opět Rokem české hudby. Jaký je váš názor na tyto jubilejní vlny a jak jej prožije FOK? Takové jubilejní vlny vidím vždy jako dobrou příležitost uvést něco, co běžně na repertoáru není. Když tento Rok české hudby povede k premiérám či v novodobé premiéře poukáže na pozapomenutého českého skladatele, kterého má smysl znovuobjevovat, pak má smysl i takový rok. I my tento rok částečně prožijeme, jednak svými řadami Suk a Praha v hudbě, nebo premiérou Mařatkovy skladby, věnované českým lidovým hudebním nástrojům, či vzácně prováděnou symfonií-koncertem Petra Ebena anebo překrásným písňovým cyklem Jana Hanuše Dřevený Kristus.
Kulaté jubileum brzy čeká i FOK. Jaké mimořádné projekty připravujete? Ano, ano, na to se velmi těšíme! Například bychom chtěli při příležitosti 80. sezony naznačit, kdo bude novým šéfdirigentem. Dále bychom rádi některé koncerty věnovali našim bývalým šéfdirigentům a našemu zakladateli Rudolfu Pekárkovi. A budeme také pracovat se zkratkou FOK. Zkrátka – nechte se překvapit.
U hlavního konkurenta FOKu, České filharmonii, vytváří dramaturgické osy šéfdirigent Jiří Bělohlávek. Jaký máte pocit z takovéto „konkurence“? Takové nastavení odráží tradici, kdy Česká filharmonie dramaturga i neměla – nesmíme zapomenout na dramaturgy Ivana Medka, Antonína Peška, Jaroslava Smolku – a FOK kontinuálně měl, viz plejáda osobností, jakými jsou Petar Zapletal, Bohuslav Vítek, Lukáš Matoušek nebo Petr Daněk. Současná situace je pak výsledkem situace personální. Filharmonie má v Jiřím Bělohlávkovi šéfdirigenta, který se jí plně věnuje, což je v dnešním hudebním světě létajících šéfdirigentů spíše vzácné, a který má i cit dramaturgický a také energii jej realizovat. U nás ve FOKu je situace jiná, jsme „na lovu“ šéfdirigenta…
Dramaturg by měl mít i vize. Jaké jsou ohledně FOKu ty vaše? Především jsou to jména skladatelů, které se často na programech neobjevují, z českých například Zdeněk Fibich, Ladislav Vycpálek, Pavel Bořkovec, Jaroslav Doubrava, Jan Hanuš, Klement Slavický atd., z cizích pak obdivuji například hudbu anglickou – jména jako Vaughan Williams, Elgar, Walton… Obecně, jakožto odrostlík sborové literatury, bych rád zařazoval oratoria, kantáty… Mimochodem tradici provádění těchto forem vetkl do charakteru FOKu Václav Smetáček, čili navazuji. Rád bych také byl v co možná nejintenzivnějším kontaktu se skladateli současnými, což má být naprostou přirozeností orchestru, vlastně téměř povinností. Bude tedy doufám přibývat premiér a skladeb psaných na naši objednávku. Rád bych také, aby FOK hrál i mimo Obecní dům, jak tomu v minulosti bývalo, k čemuž nám dopomáhej 80. sezona.
