Autorský večer Petra Zusky
Dramaturgický plán pražského Národního divadla pro sezonu 2010 – 2011 sliboval baletní večer slavných amerických choreografů 20. století. Nenadálé rozsáhlé škrty v rozpočtu změnily umělecké plány a přiměly uměleckého šéfa baletu Národního divadla Petra Zusku , aby pro podzimní premiéru (11. a 12. listopadu 2010) připravil náhradní program. Volba padla na jeho choreografie, které uvedl již dříve v cizině na objednávku zahraničních partnerů anebo které vznikly pro hostování našich sólistů na světových Gala.
Pořad nazvaný Svěcení jara představil pět Zuskových opusů. Úvod tvoří Mahlerova symfonie D dur, vytvořená pro Český den na světové výstavě EXPO 2010 v Šanghaji. Po ní následují tři dueta: Déja Vu (Adéla Pollertová , Alexandre Katsapov ), Lyrická (Zuzana Susová , Petr Zuska ) a Empty title (Nikola Márová , Michal Štípa ). Závěr patří Stravinského Svěcení jara v choreografické koncepci, nastudované začátkem minulého roku se souborem West Australian Ballet pro představení v amfiteátru australského města Perth. Rozpočtové „faux pas“ se tak změnilo ve výhodu pro české diváky. Balanchinovy a Robbinsovy choreografie se totiž uvádějí různě po světě a jsou k vidění na četných DVD, ale Zuskovy choreografie, kterými reprezentuje český balet v dalekém zahraničí, dosud k vidění nebyly. Na domácí scénu nesporně patří.
Třebaže se pořad jmenuje po posledním opusu Svěcení jara , nejhlubší zážitek zanechává choreografická vizualizace Mahlerovy 1 . symfonie D dur. Petr Zuska v ní uplatnil tvarosloví klasického a neoklasického tance a rozšířil tak svůj rukopis o nové pohybové kvality ve vertikálním prostoru. Jeho choreografie působí souzvukem ukázněných linií, fixovaných v čase v souladu se strukturou hudební partitury. Zářivá bílo-modrá kombinace scény a kostýmů lahodí oku a dotváří soulad pohybu a hudby. Estetický účin inscenace je nezapomenutelný.
Interpretační umění baletních sólistů a celého souboru se v tomto pořadu představuje na vysoké profesionální úrovni. Sugestivně působí rovněž scénické řešení Jana Duška ve Svěcení jara . Po celý večer však nehraje orchestr. Zarputilá zatvrzelost, s níž balet pražského Národního divadla tančí své umělecké kreace na symfonickou hudbu s reprodukovanou nahrávkou před zakrytým orchestřištěm, je značně zpozdilá. Reprodukovaná hudba možná vyhovuje úsporným opatřením (v programu se už ani neuvádí, kdo a kdy hudbu nahrál) anebo také členům baletního souboru, neboť tempa nahrávek jsou neměnitelná. Jenže bez „live hudby“ přestávají být baletní umělci „live“ a emocionální okouzlení živým múzickým uměním se nedostavuje.
Baletní klenoty z Ameriky
Co si nemohl dovolit balet pražského Národního divadla, to v téže době (13. listopadu 2010) realizoval Wiener Staatsballett ve Vídeňské opeře. Balety slavných amerických choreografů uvedl jako svou první premiéru nový umělecký šéf Vídeňského státního baletu Manuel Legris , bývalá hvězda Baletu Pařížské opery. Pod názvem Klenoty Nového světa prezentoval čtyři choreografie, které vzdávají hold Ameriky „ruským kořenům“ klasického tance a jeho sepjetí s hudbou, její atmosférou a strukturou. Večer je koncipován jako „Transatlantický baletní dialog“ a klade otázku, jak současní evropští choreografové dokáží přijmout a rozvinout odkaz, který nyní Amerika vrací zpět do Evropy.
Dva tituly z třicátých let 20. století jsou dílem zakladatele amerického baletu George Balanchina (vlastním jménem Georgij Melitonovič Balančivadze, absolvent Carské baletní školy v Petrohradu roku 1921). Thema a variace na hudbu Petra Iljiče Čajkovského vznikly v roce 1947 pro American Ballet Theatre a jeho primabalerínu Alicii Alonso. Po zpřístupnění originálů Petipových partitur v Divadelní knihovně Harvardské univerzity vyšlo najevo, že evokují zářivost choreografického textu Petipova baletu Spící krasavice . V repertoáru renomovaných baletních skupin představují vrchol interpretační dokonalosti baletních umělců a jejich schopnosti nejen vytančit struktury hudební formy, ale zejména vyjádřit proměnlivý hudební obsah. Rubíny z roku 1967 na Capriccio pro klavír a orchestr Igora Stravinského (třetí část z Balanchinových Jewels – Klenotů ) reprezentují broadwayský styl Balanchinovy baletní klasiky, formované v souladu s americkým synkopickým rytmem.
Známí choreografové americké avantgardy Twyla Tharpová a William Forsythe se v pořadu představují jako pokračovatelé odkazu ruské klasiky rozvinuté do nesyžetové baletní formy. Variace na Haydnovo téma Johanese Brahmse B dur op. 56a v pojetí Twyly Tharpové dokládají její dokonalou znalost klasického baletního tvarosloví a cit pro pohybové vyjádření emocionálního obsahu hudby. William Forsythe ve známé kreaci The Vertiginous Thrill of Exactitude na 4. větu Symfonie C dur Franze Schuberta přináší další americký pohled na možnosti klasického tance. Jeho podstata spočívá v muzikálnosti. Balet, oproštěný od dekorací a barvitých kostýmů, hovoří tancem a hudbou. Hudební složka není jen doprovodem, ale integrální součástí. Orchestr Vídeňské státní opery , mezi jehož členy působí Vídeňští filharmonici, si toho je vědom. Hudební zážitek z tohoto baletního představení je mimořádný. Na večer ve Vídeňské státní opeře se vztahuje známé rčení George Balanchina: „Komu se nelíbí balet, ten může zavřít oči a poslouchat hudbu.“
