Elegantní, kultivovaný, noblesní, mistr slova, ctitel českého jazyka, pohotový moderátor s krásnou dikcí a odzbrojujícím úsměvem, to je Aleš Cibulka (1977). Při setkání s ním se vnucuje čtyřverší básníka: „… a jeví moudrým okem, pevným retem, že předstihl duch léta časným vzletem“. Jeho všestranný rozhled je udivující. K mnoha oborům, v nichž se pohybuje, patří i hudba. Kontakt s ním začíná trochou počáteční nedůvěry k jeho vztahu v oblasti vážné hudby.
Proč jste vlastně přijal výzvu k rozpravě o muzice? Mám vážnou hudbu rád. Byť nejsem odborník, jsem poučený laik. Neřeknu mnohdy při poslechu, jaká je to skladba a kdo ji složil, mám ale o ní základní představu. Něco se mi líbí, něco ne.
Máte pro hudbu své pojmenování: vážná, klasická, krásná? Držím se označení vážná, ani nevím proč. Ona vlastně někdy není ani moc vážná, a leckdy nevím, kde jsou její hranice, a co pod ten pojem spadá. Možná k ní patří i jazz.
Čím je vám vážná muzika, jaký k ní máte vztah? Vlastně jsem si k ní našel cestu už na základní škole, díky učitelce hudby Marcele Hochové. Netrápila nás v době mutace zpěvem, ale pouštěla nám na gramofonu ještě na černých deskách krásnou hudbu a naučila nás jí rozumět. Milovali jsme takzvanou „poznávačku“, kdy nám pouštěla jen začátky skladeb a my museli napsat co a od koho to je. Přivedla nás k poznání, co to vůbec vážná hudba je. Já, tenkrát jedenáctiletý studentík z Chodova u Karlových Varů, jsem prvně slyšel Smetanovu Vltavu. Hned jsem odpoledne běžel do prodejny Supraphonu a koupil jsem si kompletní Mou vlast. Doma (to asi dělal leckdo z nás) jsem pak se špagetou v ruce oddirigoval všechny Smetanovy symfonické básně. Ta špageta se při vypjatých částech skladeb často lámala, takže jich několik vždycky vzalo za své. Poslouchal jsem fascinovaně. Když jsem ten cyklus po revoluci slyšel na Staroměstském náměstí řídit Rafaela Kubelíka, zaníceně, leč naivně jsem zvažoval, že by se mi líbilo, stát se dirigentem.
Vracíte se někdy k hudebním vzpomínkám z mládí? Zrovna nedávno jsem zjistil, jak bude možná hudební výuka brzy vypadat. Moderoval jsem křest interaktivní školní tabule, náhodou s ukázkami z výuky hudební výchovy. Ta tabule je tak chytrá, že jenom kliknete na předmět, který vyučujete, a v databázi několika tisíc skladeb spustíte jedním dotekem životopisný film o skladateli, určité dílo a informaci o interpretovi skladby. Je to drahá záležitost, ale také neodvratná budoucnost školství.
Nedávno jsem u rodičů prohlížel staré desky a řekl jsem si, že měly něco do sebe. Teď už se zase prodávají retro-desky a dokonce přístroje s retro-designem z třicátých let. Dají se na nich přehrávat kromě cédéček i stará černá elpíčka. Měl bych chuť zaktualizovat to bohatství z dob mého dětství, ještě po dědovi a babičce, a zaposlouchat se do něj po letech znovu.
Je pro vás hudba víc věcí odpočinku nebo zdrojem poznání? K čemu vám slouží? Nejsem ten typ, který by se doma posadil do křesla a pustil si hudbu, neměl bych na to ani čas. Poslouchám ji ale ve velkém rozpětí žánrů a vyhledávám ji podle momentální nálady a dispozice. Vlastně, poslouchám ji pořád, nedokážu mít kolem sebe minutu ticha. I když něco píšu, na co nemusím příliš myslet, pouštím si hudbu a stoprocentně se při tom na ni soustředím. Samozřejmě, když třeba pracuju na knížce, tak to potřebuju mít kolem sebe ticho k soustředění. Při běžné práci si zato ale skoro pořád zpívám.
Co z různých hudebních žánrů preferujete, co vás nejvíc dokáže zaujmout? Jazz moc nemusím, ale díky rodině, v níž jsem vyrůstal, nepohrdnu operou, dokonce ani operetou. Maminka měla ráda Polskou krev a asi by ji dodnes celou odzpívala. Mám rád Smetanovy symfonické básně, miluju kompletně Mozarta, ale i Gershwina. Můj výběr hudby je takový – jak kdy? Dokáže mě zaujmout i ticho. Přijdu třeba do kavárny, kde to zní hlučnou hudbou, a já hned požádám o její vypnutí nebo aspoň ztišení. Zvukový smog mi rozhodně nedělá dobře.
Když si někdy pustím Mahlera, po půl hodině poslechu bych asi spáchal sebevraždu, tak na mě ta hudba působí. Je to zkoncentrovaná deprese. Ovšem ve Smrti v Benátkách, filmu režiséra Luchino Viscontiho, mi najednou ta jeho hudba sedí, má tam svou platnost, a já ji dokážu přijmout. Jistě i proto, že mám rád Benátky, a to prostředí ke mně promlouvá. Když jsem tam vloni na jaře byl, Mahlerova hudba mi tam přímo chyběla.
Byl jste odmalička doma veden k pěstování hudby? Se starším bratrem Radkem, dnes docentem organické chemie, jsme měli krásné dětství. Zpívali jsme si neustále spolu a s dědou národní písně, a uměli jsme jich desítky. Poslouchali jsme hudbu na deskách, ale byli jsme taky děti začátku osmdesátých let s jejich popovou produkcí. Že by se u nás doma sedlo a pustila se vážná hudba, to vůbec ne. Díky dědovi a babičce jsem znal spíš dechovku a mám ji dodnes docela rád. Zpívám si neustále, i při práci, bohužel (nebo bohudík?) nevím, jestli k radosti mého okolí. Mám ale zvláštní paměť na texty, takže při třetím poslechu mám text i s hudbou v hlavě. Stačí mi první tón nebo akord, někdy jen akustický dotek, a vybaví se mi celá skladba.
Učil jste se hrát na nějaký nástroj? Přiznám se, že dodneška neumím noty. Můj starší bratr ve mně vzbudil nenávist k hudebnímu nástroji a dneska je mi strašně líto, že jsem ji tenkrát nepřekonal. Začal totiž velmi brzy hrát na housle, snad ještě než šel do první třídy. Brzy nato přešel na klasickou kytaru a ještě na základní škole vyhrál několikrát celorepublikovou soutěž mladých hudebníků. Byl v tom opravdu dobrý. A protože je velmi cílevědomý, skutečně velmi poctivý dříč (studoval taky s červeným diplomem), tak časně ráno vstával a cvičil, a ještě přes den, snad osm hodin denně. Před soutěží nebo před koncerty vždycky ještě přidal. Pak za mnou všichni chodili, a říkali, jak mám úžasně talentovaného bráchu, jak skvěle hraje. Jen já jsem věděl, že za nějakou tou sedmiminutovou romancí je čtvrt roku teroru, kdy jsme ji pořád dokola poslouchali a samozřejmě už i nenáviděli. Když jsem viděl tu jeho neskutečnou řeholi a oběť, jakou hraní věnoval, nemohl jsem jít stejnou cestou. On ovšem dodnes krásně hraje na kytaru, i když se profesně přesunul na jinou kolej.
Samozřejmě se mi nesmírně líbil výsledek bratrova cvičení na kytaru, když vždycky vystoupil a nádherně vyšvihl náročnou skladbu. Tak jsem se jednou rozhodl a šel s ním k jeho profesorovi, že to taky zkusím. Vyzkoušel mě a usoudil, že bych na to hraní měl talent. Dal mi základní cvičení a já vydržel čtrnáct dní poctivě hrát. Pak jsem se ale vzbouřil, že nechci cvičit, ale hrát virtuózní skladby. Dozvěděl jsem se, že možná tak za pět let, a tím to pro mne skončilo. Pravda je, že už v té době jsem šel jiným směrem. Od druhé třídy na základní škole jsem vydával svůj časopis. Smířil jsem se s tím, že muzikant ze mne nebude. Co se ale týká zpěvu, tak ten jsem nakonec vystudoval, protože na herecké škole jsme měli povinnou výuku zpěvu.
Nenapadlo vás při studiu, že byste se mohl dát na pěveckou dráhu herce, možná na muzikál? Mě by to neskutečně bavilo. Dodneška, když je třeba příležitost si při moderování zazpívat, tak to udělám. Ale jinak rád dělám věci, o nichž člověk ví, že v nich je opravdu dobrý, a nikdy bych nechtěl v nějakém oboru být označován za „béčko“ nebo „céčko“. Na to bych neměl nervy. Když vidím takového Lumíra Olšovského, jak hraje, zpívá, tančí, ještě k tomu dobře vypadá, a teď už i režíruje, tak si říkám, do toho já se nehrnu. Pokud je potřeba, hudbě na scéně nebo na pódiu se nebráním. Pravda je, že roli odzpívám, dokonce i dobře, ale že by to byl zázrak, to si nemyslím.
Co byste řekl, jakou má podle vás hudba funkci v životě člověka? Určitě v celé své šíři inspirující. Mě baví zejména proto, že mě v jistých chvílích dokáže přímo probrat. Hned od rána mi zní z rádia a jsou chvíle, kdy hudbu nezbytně potřebuju. Hledám, co právě s mou dispozicí souzní, a najednou objevím nějakou hudbu, a řeknu si, to je ta pravá.
Dostanete se někdy při svém závratném pracovním tempu na koncert k poslechu živé hudby? Minimálně, ale pokud je něco, co mě skutečně zajímá, tak si ten čas najdu. Vloni jsem si splnil sen, zahajovací koncert Pražského jara se Smetanovou Mou vlastí. Být u toho na místě je pro mě i vzrušená vzpomínka na dětství. Z vnějškově efektních produkcí mě před časem okouzlila Carmina Burana v Sazka aréně a José Carreras v Kongresovém centru. Ty příležitosti unikátního prostředí, kde zní hudba, docela rád vyhledávám. Jiné je to ovšem při poslechu doma.
Je vám milejší poslouchat hudbu sám, nebo raději s někým blízkým? Velmi rád sděluju své pocity, z hudby i jinak. Nerad mám samotu, takže mnohem raději poslouchám s někým, kdo je spřízněného názoru, s kým si o hudbě můžu promluvit. Její poslech proto nepovažuju jednoznačně za věc mého soukromí.
Ne náhodou se s hudbou setkáváte i v řadě svých moderátorských aktivit a do rozhlasového pořadu Tobogan zvete pravidelně muzikanty všech oborů. Nedávno jsem přizval duo Two voices, Jana Rychterová a Edita Adlerová. Zpívají skvěle a přitom trochu boří mýtus nedotknutelnosti klasiků. Berou si jejich skladby a při uchování autentičnosti hudby do ní vkládají neuvěřitelně vtipné texty. Na začátku se vlastně tak trochu zaleknete, ale musíte jim přiznat vtip a ocenit jejich zpěv. Dotýkají se nedotknutelného, ale svůj přístup dokáží obhájit. Jsou pěvecky na vysoké úrovni, takže si to mohou dovolit. Mají vážnou hudbu velmi rády a troufnou si přitom jít na hranici žánru. Samozřejmě si zvu i muzikanty a zpěváky čistě vážné oblasti.
Hodně svým zájmem inklinujete k oblasti filmu. Vnímáte při něm hudbu a myslíte si, že je pro film důležitým prvkem? Je velmi důležitá, miluju ji. Mnohdy se mi stane, že když se mi líbí film, tak nekupuju DVD, ale jeho soundtrack. Strašně rád poslouchám původní filmovou muziku, navíc na soundtracku nějak víc vynikne. Mnohdy se mi stane, že až tehdy si uvědomím, jak je ta hudba krásná, jak tomu filmu úžasně posloužila, ale jindy taky, jak byla naopak v některých případech děním a zvuky přebita.
Sledoval jsem nádherný TV seriál o Tudorovcích, se strhujícím dějem, v hlavní roli s Peterem von Meyersem. Vyšel soundtrack a já objevil, jak je v něm nádherná hudba, kterou samozřejmě v tom hektickém filmovém dění nešlo dost sledovat. Tak je to i u filmů Pedro Almodóvara, Vše o mé matce, Mluv s ní, Zákon touhy, Špatná výchova. Dává velký důraz na kvalitní hudbu, která je vždycky sugestivní a uchvacující. Nejinak je tomu kupodivu i u hudby k mnoha kvalitním hororům.
Byly představitelky vašich knih, herečka Nataša Gollová (Život tropí hlouposti, Černobílé vzpomínání) a Zdenka Sulanová (Utajená hvězda) taky hudebními hvězdami? Pokud jde o Natašu Gollovou, pocházela z velmi vznešené rodiny, kde se hudba soustavně pěstovala. Dokonce když rodina jezdívala na dovolenou, vozil si otec s sebou koně a piano! Nataša milovala Beethovena a nádherně prý hrála na klavír, ale připadá mi hodně smutné, že vůbec nezpívala. Nikdy! V několika filmech se sice zdá, že zpívá, ale to ji vždycky zastoupila Míla Spazierová-Hezká. Když se Gollová po letech vracela do Prahy a získala na dva roky angažmá v Divadle na Fidlovačce, kde její manžel režíroval, museli jí hledat role, kde by zpívat nemusela.
Naopak Zdenka Sulanová byla koloraturní sopranistka, zpívala do pozdního věku a ve své době byla opravdovým pěveckým zjevem. U filmu prorazila vlastně právě díky zpěvu. Měla neskutečný hlasový rozsah a film jí dal příležitost. Po jejích „dětských krůčcích“, jak říkala, filmech Lízino štěstí, Lízin let do nebe a Madla zpívá v Evropě, měla možnost vyzrát v kvalitní zpěvačku. Film Bludná pouť měl být založen na jejím pěveckém umění, ale přišel konec války, film nebyl dotočen, a ze zpěvu se nedochovalo vůbec nic.
Postrádal byste hudbu, kdyby kolem vás aspoň něco málo přes den nezaznělo? Samozřejmě že postrádal. Souvisí to i s tím, že já nějak pořád rád komunikuju a sděluju si dojmy. Vlastně si i sám pro sebe nerad čtu noviny. Potřebuju konzultovat obsah, zanadávat si. A představa, že by nebyla hudba, že bych se nemohl ponořit do poslechu a rozmlouvat s ní, to si člověk vážně nedokáže představit. Mimochodem, díval jsem se na DVD na úžasný film Pád třetí říše režiséra Olivera Hirschbiegel
Říkám si, že hudba ve filmu je možná chápána jako něco na druhé koleji, ale ona je vlastně komponovaná tak, že byť ne jako prvek dominantní, má navodit atmosféru, a člověk si ji vlastně ani neuvědomí. Svou roli ovšem plní naprosto neoddiskutovatelně. Dneska, díky poslechu na DVD, se dá prohlédnout si i scény syrové, bez hudby, nezazvučené. To pak najednou vidíte dialog dvou lidí, třeba milostný, jen tak, jak se natáčel do ticha, a to si pak říkáte, čím to je, že to zní tak divně, hluše, vždyť tahle scéna byla tak úžasná, vždyť se mi tolik líbila. Najdete si pak znovu tu část ve filmu, a zjistíte, že pod obrazem zněla jemná, pianissimová muzika, třeba jen smyčce, jen housle, jakoby z dálky, a ve vás to podvědomě vybudí láskyplnou atmosféru, a dotvoří to situaci něhy, nebo jindy zase hádky, hněvu, čehokoliv. Tam poznáte, jakou výpověď výrazové síly může hudba mít.
Nejednou se ale filmová hudba vydělila i do samostatných skladeb pro koncertní podium. Připomíná mi to například starší ruské filmy s hudbou Šostakoviče a Prokofjeva. Tam si uvědomíte, že můžete mít jak chcete obrovský tisícihlavý kompars davové scény, ale ten skutečný náboj dodá filmu právě až hudba.
Posloucháte někdy i náročnější soudobou vážnou tvorbu? Vidíte, vlastně jsem vám lhal, že v naší rodině nebylo to pravé hudební zázemí, a že nikdo z nás nebyl muzikant vážné hudební oblasti. Představte si, že já mám slavného příbuzného, kterého jsme vlastně objevili až po revoluci. Karel Husa, skladatel a dirigent, v zahraničí pokládaný za jednoho z nejvýznamnějších žijících českých hudebních komponistů, je bratrancem mé babičky. Jeho jméno se u nás po léta nevyslovovalo, skoro ani neznalo, zatímco v Americe si vydobyl velké uznání. V roce 1968
Karel Husa žije dnes na Floridě a plánoval ještě další návraty, ale je mu osmaosmdesát, a na cestu přes oceán se už necítí. Babička mi vždycky ukazuje jeho dopisy, dodnes psané nádhernou češtinou, kde se zmiňuje i o tom, co právě skládá. Mám tu jeho hudbu rád, docela s pochopením si ji občas poslechnu a přitom si říkám, je to ta naše krev! Tak mě napadá, kde nastala chyba, že se tak vzácné rodové geny nepřenesly na mě? Škoda.
