Letos 8. prosince uplyne už sto dvacet let od doby, co na poličskou věž kostela sv. Jakuba chudému obuvníkovi „přinesla vrana hošička klučačka“ . Ve výšce 36 metrů nad zemí prožil Martinů dvanáct let svého života obklopen láskou, záplavou cizokrajných květin a štěbetajícími andulkami. Pohled z věže se navždy vryl do mysli budoucího skladatele: „Myslím, že tento prostor je z mých největších dojmů z dětství, který si nejvíce uvědomuji a který asi hraje velkou úlohu v celém mém názoru na kompozici. Nejsou to malé zájmy lidí, starosti, bolesti nebo i radosti, které jsem viděl z velké dálky, lépe řečeno z výšky. Je to tento prostor, který mám stále před očima a který, zdá se mi, hledám stále ve svých pracích. Prostor a příroda, ne lidi.“ Přestože malý Bohuslav vyrůstal odloučen od okolního světa, záhy se začal seznamovat se světem knih, hudby i divadla. Kromě varhanní hudby a vyzvánění kostelních zvonů doléhal do světnice pověžného zvuk houslí z malé hudební školy Josefa Černovského v nedaleké ulici. Ke koloritu života na věži patřil častý zpěv ševcovského pomocníka „dědy Stodoly“ i maminky Karoliny. Martinů neměl rád její tremolo v hlase, ale bedlivě opatroval sbírku písňových textů z Poličska, které pro něj sepsala. Tatínek Ferdinand svému synovi předal lásku k divadlu. Jako dlouholetý „scénářník“ a nápověda v místním spolku divadelních ochotníků Tyl ho brával s sebou na divadelní zkoušky i na představení. Rodina Martinů také patřila k nejpilnějším čtenářům městské knihovny a večery obvykle trávila ve společnosti Aloise Jiráska, Boženy Němcové či Terezy Novákové.
S kulturním životem města se Martinů dostal do styku až se začátkem školní docházky. Tehdy ho rodiče dali učit hře na housle k Josefu Černovskému. Přestože byl původním povoláním krejčí, platil v té době za nejlepšího učitele hudby ve městě. Ovládal všechny hudební nástroje s výjimkou klávesových a vychoval desítky schopných komorních a orchestrálních hráčů. Jeho žáci obvykle přehráli Malátovu hudební školu, ti nadanější pak Pleyelova dueta, populární ouvertury Mozartovy, skladatelů francouzské velké opery a romantiků první poloviny 20. století. Kromě hry na housle se u něj Martinů naučil i základům hudební teorie a seznámil se s požadavky, které na houslistu klade komorní obsazení. I po mnoha letech ocenil vliv svého učitele, jehož pověstná láska k hudbě i ke svým žákům měla na něj zásadní vliv: „V mé vzpomínce nikdo jej nemůže nahradit, přestože vlastně kvalifikován pro učení nebyl, neměl žádný diplom a nic takového. To byla naše doba, kdy jsme přijímali to, co bylo. Nicméně on měl lásku k hudbě a umění, kterou si možná sám neuvědomoval, a on byl první, který mi ukázal direkci, přestože jsem to byl sám, který tuto direkci dokončil…Jeho lekce byly výborné a dík jemu jsem již za dětských let poznal a přehrál jsem s ním ouvertury všech klasických oper. Doma pak jsem to všechno zase opakoval, nahoře na poličské věži, kde jsem dával své první koncerty, jež dole na náměstí bylo dobře slyšeti. Černovský byl první, jenž poznal mou lehkost k improvisaci a vybízel mne k záznamu mých prvních dětských skladeb.“
Mladík nadaný a nadějný
Kontakt s místním hudebním děním začal být intenzivnější poté, co se v roce 1902 rodina přestěhovala z věže dolů na náměstí. Martinů se tak ocitl přímo v centru událostí, které mohl sledovat z okna svého domova. K nim mimo jiné patřily sobotní promenádní koncerty Městské dechové hudby. V té době také navázal přátelství s kandidáty učitelství a nadanými houslisty bratry Růzhovými. Antonín Růzha byl prvním houslistou Mládenecké kapely a půjčoval Bohuslavu Martinů houslovou literaturu. Seznámil ho i se svým bratrem Stanislavem, který studoval hru na housle na Pražské konzervatoři. Společné hraní s technicky vyspělými houslisty mělo na něho příznivý vliv a podněcovalo ho k ještě větší píli. Podle svědectví kapelníka Josefa Vintra se jeho hra „vyznačovala lehkostí pravé ruky, jeho smyčec vyhrával nejtěžší pasáže a šestnáctinky rychlého tempa zcela hladce. Měl ušlechtilý tón, jehož sytost byla brzděna špatným nástrojem. Intonoval čistě, rovněž i jeho dvojhmatová hra byla čistá.“ O kvalitách jeho hry svědčí i to, že už se jako čtrnáctiletý stal prvním houslistou místního smyčcového kvarteta dospělých hráčů. Úroveň kvarteta byla zřejmě vyšší, než bylo u venkovských amatérských souborů obvyklé – na repertoáru mělo skladby Haydnovy i Beethovenovy.
Mladého houslisty si v té době začala všímat poličská veřejnost. V roce 1905 Martinů vystoupil jako sólista na zábavním večírku v hostinci v Borové. Zprávu o tom zachytil poličský čtrnáctideník Jitřenka: „Též velice se zamlouval mladičký umělec na housle p. Martinů z Poličky, jenž sám přednesl dvě koncertní čísla, za něž byl hlučným potleskem odměněn. “ O rok později Martinů vystoupil v Poličce na večírku neformálního mládeneckého spolku „Fajfka“ v Měšťanské besedě. I zde měl úspěch: „Mladistvý houslista pan Boh. Martinů svým prvním vystoupením všecky nás překvapil. Přednesl, doprovázen jsa na pianě p. Adolfem Vaníčkem, Wieniawského „Houslové sólo“, Beriotovu „Baletní scénu“ a téhož „Desátý koncert“ s takovým výsledkem, že pochvala nechtěla ani končiti. Proto přednesl ještě skladbu pro samotné housle. Máme před sebou mladíka nadaného a nadějného. Nic jiného není potřebí, než aby se chudého tohoto mladíka ujal některý obětavý mecenáš nebo jiná korporace, aby dostati se mohl do konservatoře. Troufáme si tvrditi, že by mohl jednou dělati svému mecenáši i Poličce čest. Kdo můžeš, pomoziž!“ Nejen díky této výzvě, ale především z podnětu učitele Vaníčka mohla Jitřenka v příštím čísle přinést zprávu, že město talentovanému houslistovi udělilo podporu ke studiu na Pražské konzervatoři. Adolf Vaníček, všestranný hudebník a člen několika komorních sdružení, byl třídním učitelem Martinů na měšťanské škole ve školním roce 1905 – 1906. U místního zastupitelstva zajistil rodině finanční podporu, která mu studium umožnila.
Peru se s kluky jedna radost
Přijetím na konzervatoř se uzavřelo první životní období Bohuslava Martinů, během něhož se v prostředí rodného města rozvíjela jeho hudebnost, ale i zájem o divadlo a literaturu. Odchodem do Prahy však silné vazby na poličský kulturní život nezmizely. V době první světové války se Martinů podílel na hudebním životě Poličky nejen jako interpret, ale i jako organizátor koncertů a učitel hudby. V roce 1916 byl jmenován učitelem houslí na chlapecké měšťanské škole a zároveň si otevřel malou soukromou školu hry na housle a na klavír. Jeden z jeho žáků, Jan Macek, na svého učitele po letech vzpomínal: „Bohuše Martinů jsme znali tehdy jako houslového virtuosa z Filharmonie, a ačkoli jsme o nedostatku učitelů věděli, udivilo nás, když se objevil ve škole jako náš učitel. Nedovedli jsme si v mysli srovnat, že on, umělec, je ochoten věnovat se nám, klukům „vrzalům“. Jinak nám totiž ve škole neřekli. Našeho nového učitele to však nevyvedlo z míry. Rychle se s námi spřátelil a byl nám víc kamarádem než kantorem.“ I Martinů byl potěšen, jak vyplývá z dopisu jeho nejlepšímu příteli Stanislavu Novákovi: „Teď jsem zasvětil svůj čas jakési práci, která mi nese dost peněz – jsem učitelem hudby na měšťance. Peru se s kluky jedna radost. A dále mám slušný počet hodin a také slušný příjem a mimo to ještě dosti času na svoji práci a ještě mimo to i čas na svoji zábavu.“ Ovšem i čas na zábavu často trávil se svými žáky, se kterými už jako osmadvacetiletý chodíval na výlety do Liboháje, na Baldu, nebo do Jimramova.
Klid malého města a domácího zázemí Martinů využil k pilnému studiu partitur a ke komponování. Některé z drobných skladeb napsal přímo pro své přátele a místní kapely, jako Posvícení pro flétnu a smyčcový orchestr , Foxtrot narozený Na Růžku , Black Bottom či Slavnostní pochod Kytary . Šest polek pro klavír se váže k přátelským setkáním v nedaleké Borové. Martinů tu našel spřízněné duše v rodině evangelického faráře Vladimíra Čecha. U Čechových se tehdy scházela kultivovaná společnost s širokým rozhledem. S paní „Beli“ Čechovou a jejími muzikálními neteřemi strávil také mnoho chvil společným muzicírováním. Do jiného koutu Vysočiny, do vesničky Kozlov, později jezdíval se Stanislavem Novákem za Elou Švabinskou, která ve své chaloupce hostila pestrou společnost umělců. Ohlasem těchto setkání je klavírní cyklus Motýli a rajky inspirovaný Švabinského sbírkou exotů.
Vím, že se ta naše věž ptá, co se se mnou stalo
Když po válce Martinů přesídlil zpět do Prahy a v roce 1923 do Paříže, vracel se domů alespoň na prázdniny a na Vánoce. Během letních pobytů bylo možné ho potkat téměř denně na procházce královskou alejí do lázní v Liboháji. Pod paží měl vždy knihu, většinou učebnici francouzštiny nebo angličtiny. U lázní bylo přírodní divadlo, které tvořilo hlediště s lavicemi, dřevěné boudy jako šatny pro herce a stánky pro občerstvení diváků. Martinů si tu při dobrém poličském pivu nejednou zahrál na housle. Koncem třicátých let tu však provozování divadelních představení ustalo. Mezitím totiž bylo ve městě vystavěno krásné nové divadlo. Otevření Tylova domu v roce 1929 se stalo velkou událostí, kterou žila celá Polička. Martinů u toho samozřejmě nemohl chybět. Na slavnostním večeru hrál své klavírní Preludium napsané přímo pro tuto příležitost. V té době už ho na cestách do Poličky doprovázela i jeho budoucí manželka Charlotte, která si jeho rodný kraj také velmi zamilovala. Do roku 1938, kdy byl v Československu naposledy, napsal v Poličce kolem stovky skladeb.
Přestože Martinů prožil druhou polovinu svého života v zahraničí, dění ve svém rodném městě nepřestal sledovat. Spojení s domovem měl zejména díky čilé korespondenci se svou sestrou Marií, ale i s řadou poličských přátel. Ve svých dopisech neskrýval potěšení z toho, že i Polička se k němu hlásí. Zejména čtyřicátá léta byla na pocty v rodišti úrodná – Martinů byl jmenován čestným občanem města a zpěváckého spolku Kollár, muzeum zpřístupnilo veřejnosti jeho rodnou světničku v kostelní věži, bylo po něm pojmenováno náměstí u kostela sv. Jakuba i místní hudební škola. V padesátých letech se pak rodný kraj stal inspirací ke vzniku mnoha skladeb – ať už jde o cyklus kantát včetně proslulých Otvírání studánek , Hymnus ke sv. Jakubu nebo znělku pro poličskou hudební školu. Premiéra Otvírání studánek (1956), skladatelovo úmrtí (1959), převoz jeho ostatků po dvaceti letech ze Švýcarska (1979) i pohřeb Charlotty Martinů (1978) představují významné mezníky v kulturních dějinách Poličky, která je prožívala velmi intenzivně. Na svého rodáka nikdy nezapomněla, stejně jako Martinů nikdy nezapomněl na ni: „Vzpomínám často na náš kraj, víte, že jsem nezapomněl a nikdy nezapomenu. Vím, že se ta naše vež ptá, co se se mnou stalo. Zatoulal jsem se a ztratil cestu zpět. Ale neztratil lásku k tomu našemu kraji a k vám všem byť nás dělila tak velká vzdálenost a mnoho jiných věcí.“ (www.cbmpolicka.cz)
