Jednou z významných aktivit Ivana Medka na poli hudby byla práce pro Hudební mládež. I když to vlastně nebyla práce čistě hudební – Medkova idea Hudební mládeže (HM) byla širší, což je dobře patrné z propagačního textu, který psal asi v roce 1968, aby přilákal mladé lidi do obnovující se organizace.
Hudební mládež
Dvě slova, která jsou pro někoho zaklínadlem, pro jiného strašidlem. Většina neví, o co se jedná, a jen málokdo ví, že to znamená především práci. Mnozí funkcionáři jsou přesvědčeni, že HM je nesmysl, protože je to něco nového a třeba z ciziny přivezeného, a u nás se přece pro mládež toho dělá až moc. Jiní zase vidí v HM recept na převýchovu mladých lidí, kteří jsou nevychovaní, hrubí a líní a úkolem hudby je jejich kultivování a výchova. Co to tedy opravdu Hudební mládež je? Na to, jak málo toho o ní víme, je její historie vlastně už dost dlouhá. V roce 1941 Německo obsadilo Belgii. Krátce nato byly v Belgii zakázány všechny organizace mládeže a místo nich vytvořena jednotná organizace, podobně jako u nás Kuratorium. Neměla takřka žádné členy. Hnutí odporu bylo v této zemi velmi silné a mezi mladými lidmi naprosto spontánní. Sami však nemohli nic soustředěného podnikat a chyběla jim možnost projevu iniciativy v klubovém a spolkovém životě, na kterou si zvykli ve Skautu a podobných organizacích. Ředitel bruselské filharmonie pan Marcel Cuvelier přišel tehdy s nápadem, pokusit se spojit znovu mládež na takové základně, kterou by nebylo možno označit za politickou a zakázat. Vypsal abonentní cyklus několika symfonických a komorních koncertů, určených mladým posluchačům, pozval si pár mladých lidí z Bruselu k sobě a řekl jim, že budou dělat Hudební mládež. To jest společenství mladých posluchačů hudby, kteří si svoje koncerty spoluorganizují sami, seženou si posluchače, pomohou v propagaci, budou se scházet na společných schůzkách, debatovat o hudbě a o všem možném. Bude to jejich organizace, do které jim dospělí nebudou moc mluvit, ale budou jim pomáhat penězi, organizačními prostředky a někdy i radou. Chlapci a děvčata se rozešli do škol (ve školách jsou ostatně dodnes hlavní centra Hudební mládeže na celém světě) a tak trochu s pocitem, že dělají něco ilegálního, se jim bez velké propagace – vlastně velkou propagací, ale šeptanou – podařilo za krátký čas dát dohromady několik tisíc posluchačů. Na konci války měla belgická HM asi 10 000 členů a začalo se o ní mluvit v okolních zemích.
Válka skončila, obnovily se některé staré a vznikla řada nových organizací mládeže na celém světě. Myšlenka HM se ukázala jednou z nejlepších, moderních a prostých. Hudba má ve své podstatě silně internacionální charakter a může i pomáhat k dorozumění mezi lidmi různých národů a přesvědčení (ostatně se to můžeme každoročně dočítat při Pražském jaru i u nás). Postupem času se z HM stala obrovská mezinárodní organizace, začleněná do UNESCA. Dnes má statisíce členů v Evropě i Americe, uspořádala nepřehledný počet koncertů a na jejích koncertech se vystřídali největší současní umělci.
U nás na tuto myšlenku upozornil Václav Talich, který už po první světové válce organizoval koncerty České filharmonie pro mládež. Z jeho iniciativy byla Hudební mládež založena i u nás při Českém komorním orchestru na jaře 1948. Měla po 14 dnech propagace 1 100 členů a trvala 3 měsíce. Pak se Český komorní orchestr rozpadl (z jiných důvodů). Po deseti letech se podařilo obnovit myšlenku Hudební mládeže u Městského domu osvěty v Praze. Opět velký počáteční úspěch. Utvořila se řada podobných organizací mimo Prahu, chybělo však jednotné vedení, práce se drobila, jednotlivci si ji ulehčovali a dnes po takřka dalších 10 letech stojíme před nutností začínat vlastně skoro všude znovu.
Na jakých základech? Mezinárodní stanovy Hudební mládeže mají několik jednoduchých zásad. Má být dodržena možnost iniciativy pro mladé lidi, nemá jim být vnucována předem představa světa – cílem umění je mimo jiné i schopnost naučit se samostatně myslet a vnímat – má jim být podána pomocná ruka, umožněno dorozumění, a to i mezinárodní.
Prakticky to znamená nalézt pokud možno v každém místě alespoň jednoho člověka (dva jsou lepší, ale jeden stačí), jehož vztah k hudbě není pasivní a kariéristický a který bude mít dost sil, aby přemohl počáteční neúspěch. Neúspěch totiž určitě bude, protože je u nás pořád málo lidí, kteří jsou schopni pochopit, že se musí dát mladým lidem určitá volnost, že je jim nutno důvěřovat, a to zejména tehdy, když si například chtějí pořádat koncert nebo poslouchat desky. Ve spolupráci s místními pořadatelskými a osvětovými institucemi, které mají peníze (i když tvrdí, že to není pravda), je pak možno domluvit organizování malého cyklu koncertů, nebo besed, nebo klubových večerů, setkání u gramofonu, radiových pořadů atd. Základem členů Hudební mládeže jsou vždy hlavně na školách iniciativní jednotlivci. Podaří-li se takovému chlapci nebo děvčeti sehnat alespoň 10 dalších členů, má pak svoje členství a přístup na všechny akce zadarmo a je jmenován delegátem (těch ostatních, které zastupuje při jednání s pořadateli). Takto, zcela svobodně a živelně (není nic lepšího) vzniklá skupina spolupracuje pochopitelně s ČSM, ROH atd. a podá přihlášku do Prahy na ústředí HM v Domě umělců. Zapomněl jsem totiž napsat, že mezi tím, co tento článek dostala tiskárna, bylo ústřední řízení HM svěřeno nejslavnějšímu našemu orchestru – České filharmonii, na Slovensku pak Slovenské filharmonii. Tím se také vyřešil dlouhodobý problém jednotného vedení této organizace a byla zaručena maximální umělecká úroveň koncertů. To je totiž jeden z velkých problémů. Mladí lidé jsou nejnáročnějšími posluchači a chtějí slyšet nejlepší výkony. Mají na to právo. A naopak nikdo nemá právo na nich zkoušet začátečníky nebo amatéry.
Hudební mládež ovšem není možno zaměňovat s výchovnými koncerty, které jsou pro školy pořádány většinou v rámci vyučování a jejichž návštěva je povinná. Nezapomeňme, že první zásadou HM je dobrovolnost.
V roce 1967 vstupuje tedy i československá HM do nové, definitivnější podoby. Jak bude vypadat její další život, o tom rozhodnou především mladí sami. Musíme jim však hodně pomáhat, ukázat jim, že hudba je něco, bez čeho by nemohli být, něco, čemu je možno rozumět bez poučování, něco, co přináší člověku radost a klid. Bude-li nás jen trochu víc než před lety, budeme mít možnost zařazení do mezinárodní organizace HM a to znamená cesty do zahraničí na výměnné zájezdy umělců, ale i posluchačů, cesty zahraničních umělců k nám, spojení s celým světem. Znamená to třeba taky (někdy v budoucnosti) společné prázdninové tábory, jako jsou desítky podobných táborů v Evropě, Americe a zejména Kanadě a řadu podobných věcí.
Nakonec několik slov o podmínkách. Členem HM se může stát každý do 30 let. Organizovat HM je možno kdekoliv (nejlépe ve škole), ve spolupráci s pořadateli, kterým je třeba jen umět vyložit, že investice do mladých lidí se vyplácí. Informace a všechny další podrobnosti jsou k dispozici v ústředí HM v Domě umělců v Praze 1, kde je dokonce k dispozici i telefon 63854 – 8.
A už úplně nakonec to, co každý ví. Mýt se a zdravit nás naučili doma. Číst a psát ve škole. A vnímat kumšt a tím i trochu líp rozumět světu a životu nás obvykle naučil někdo, kdo sám hořel. Velkým a jasným plamenem. Často to byl učitel.
