Ve stínu výročí královnina nástupu na trůn a olympijských her v Londýně stojí další letošní výročí: zlaté jubileum katedrály sv. Michaela v Coventry a zároveň Válečného requiem Benjamina Brittena. Když se řekne Coventry, vybaví se nám válečné bombardování a moderní architektura. Toto město se ve 20. století stalo významným střediskem průmyslu. Ten se mu stal za druhé světové války osudným…
Coventry a Blitz
Dnes deváté největší anglické město Coventry v hrabství West Midlands leží přibližně 100 mil od Londýna. Je dávným sídlem, jehož kořeny sahají do raného středověku. Váže se k němu i známá legenda o lady Godivě z 11. století, která se proháněla jeho ulicemi na koni nahá, aby vykoupila obyvatele před vysokými daněmi uvalenými jejím hraběcím manželem. Po staletí patřilo Coventry k nejvýznamnějším městům Anglie. V 19. století se stalo průmyslovým centrem, zaměřeným zejména na výrobu bicyklů, o století později střediskem výroby motorů a za druhé světové války zbrojní výroby. Během ní bylo několikrát zasaženo ničivými nálety. Nejhrůznější z nich proběhl pod názvem Sonáta Měsíční svit v noci ze 14. na 15. listopad 1940. Pětistovka letadel německé luftwaffe byla vyslána do střední Anglie, aby více než deset hodin město zasypávala bombami. Tento Blitz (blesk), jak se akce označuje, zničil přímými zásahy a následnými požáry tři čtvrtiny továren a většinu městského jádra včetně středověké katedrály. Hned následující den se do Coventry vypravil král Jiří VI., aby se podíval na hrůzné následky náletu.
Nová katedrála
Během tisíciletých dějin mělo Coventry tři katedrály. První existovala na počátku 12. století a o čtyři století později za Jindřicha VIII. byla zbourána. Když se roku 1918 Coventry opět stalo diecézí, farní kostel sv. Michaela z přelomu 14. a 15. století, jeden z největších v Anglii, byl jmenován katedrálou. Tato „stará katedrála“ se pyšnila nejvyšší věží ve městě a třetí nejvyšší v zemi. Po osudném německém náletu z ní zůstaly stát jen obvodové zdi a věž. Hned po válce se uvažovalo o postavení nové katedrály. S ohledem na tragickou minulost byl požadavek, aby symbolizovala smíření a aby vyrostla vedle zbytků starého chrámu. Z něj byla ponechána věž a obvodové zdi, které tvoří vstup do nové katedrály. Základní kámen byl položen roku 1956 za přítomnosti třicetileté královny Alžběty II., která tehdy byla na trůnu pouhé čtyři roky. Katedrála se stavěla šest let a vysvěcena byla rovněž za přítomnosti panovnice 25. května 1962, tedy dvaadvacet let po hrůzném náletu. Podíleli se na ní přední umělci té doby. Vítězem architektonické soutěže se stal Basil Spence (1907–1976), který byl za svůj návrh ještě během stavby povýšen do šlechtického stavu. Jacob Epstein (1880–1959), Američan usazený v Británii, vytvořil bronzovou sochu Sv. Michaela srážejícího démona hned u vchodu do chrámu, jedno ze svých posledních a nejlepších děl. Za oltářem upoutá tapisérie mimořádných rozměrů Kristus ve slávě podle návrhu Grahama Sutherlanda (1903–1980), která vznikala deset let. Katedrála se hned zařadila mezi nejvýznačnější stavby architektury 20. století a vyniká řadou pozoruhodných prvků, jako je třeba Kaple jednoty s barevnými okny. Při svém moderním pojetí je katedrála nesmírně působivá a krásná právě ústrojným zakomponováním středověkých zbytků do soudobého celku.
Benjamin Britten
Skladatel, který se narodil symbolicky na svátek patronky hudebníků svaté Cecílie roku 1913, nebyl v době Blitzu v Británii. Za rostoucího mezinárodního napětí a ekonomické deprese a hlavně po vzoru svých přátel odcestoval v květnu 1939 se svým životním partnerem tenoristou Peterem Pearsem do USA, kde pak prožil tři roky. Tam se uskutečnila premiéra jeho houslového koncertu (1940) a skladby nazvané Sinfonia da Requiem (1941). Samozřejmě taky komponoval, ale jeho tvorba z této doby reflektuje jeho emocionální zmatek a hledání sebe sama i anglických hudebních tradic. Do Evropy se vrátil na jaře 1942, cestou na lodi ještě složil Hymnus ke sv. Cecílii a Obřad koled . Pod podmínkou, že bude vystupovat na koncertech, byl zbaven vojenské povinnosti a věnoval se hudbě. Usadil se v Aldeburghu v hrabství Suffolk na východním pobřeží Anglie. Později – v roce 1948 – tam založil světoznámý, dodnes existující festival.
Jako uznávaný tvůrce měl Britten v padesátých letech za sebou skladby téměř všech hudebních druhů s jedinou výjimkou – tou bylo oratorium. V úvahách o tak rozsáhlém díle začal hledat vhodný text, ale nakonec zůstalo u pouhé myšlenky. Tím pravým podnětem se mu stala objednávka z Coventry, jíž bylo osloveno několik předních skladatelů; z jejich skladeb pak byl k vysvěcení obnovené katedrály uspořádán celý festival. Opera o trojském panovníkovi Král Priamos od Michaela Tippetta zazněla v podání Královské opery 29. května 1962, den poté bylo provedeno Brittenovo Válečné requiem .
„Vše, co dnes může básník udělat, je varovat“
Britten byl požádán o kompozici velkého sborového díla a komponoval ho během roku 1961. Inspirovalo ho složit současnou hudbu pro současnou stavbu. Navíc byl bytostným pacifistou, takže ho historie Coventry velmi zaujala. Nechtěl oslavovat Brity a Británii, ale rozhodl se vytvořit protiválečné dílo, které věnoval památce čtyř přátel padlých ve válce. Už dříve zamýšlel zhudebnit (jako písňový cyklus) verše Wilfreda Owena (1893–1918), vojáka a básníka, který své verše psal přímo na bojištích první světové války a přišel jako pětadvacetiletý o život v severní Francii přesně týden před podepsáním příměří. Ve svých básních líčil děsivé zážitky z bojů a je proto pokládán za jednoho z nejvýznamnějších válečných básníků.
Britten vložil devět Owenových básní do latinského liturgického textu mše za zemřelé. Zařazení veršů do mešního ritu jednak zesiluje líčení každodenních vojákových zkušeností, jednak rozšiřuje dávný latinský text o jedinečnou lidskou dimenzi. Válečné requiem tak má vlastně dvě prolínající se obsahové roviny – náboženskou a světskou. Představuje monumentální fresku, která tvoří dramatický a expresívní celek s katarzním vyzněním. Ostatně po doznění díla na premiéře nastalo ticho, než začal potlesk. Na partituru poznamenal Britten Owenovy verše, mimo jiné: Vše, co může básník udělat dnes, je varovat.
Válečné requiem
Dílo sleduje půdorys zádušní mše, je rozčleněno do šesti částí, nejde ovšem o requiem, ale o oratorium. Britten navázal na anglickou oratorní tradici. Využil ohromného aparátu: tři pěvečtí sólisté (soprán, tenor, baryton), smíšený a chlapecký sbor, symfonický orchestr (s bohatě obsazenými bicími nástroji), komorní soubor, varhany. Z tohoto obsazení vytvořil tři skupiny, které se uplatňují každá jiným hudebním jazykem a jsou umístěny v prostoru. V průběhu skladby se střídají a prolínají, v poslední části se spojí. Soprán a sbor jsou provázeny symfonickým orchestrem a stejně jako chlapecký sbor se smyčci a varhanami interpretují latinský bohoslužebný text. Tenor a baryton za doprovodu komorního ansámblu zpívají texty Wilfreda Owena.
Skladba zblízka
Benjamin Britten, skvělý pianista a dirigent, se stal jedním z nejvýznamnějších britských skladatelů všech dob. Vynikal jako tvůrce vokální hudby, zejména oper, písní a sborových skladeb. Neexperimentoval, nebyl radikální, jako neoklasik měl úctu k tradici. Ačkoli byl moderním skladatelem, jeho skladby – včetně Válečného requiem – získaly velký ohlas už za jeho života.
Válečné requiem začíná v ponuré d moll za zvonění zvonu, v tichém zpěvu sboru. Poprvé se objevuje také triton c – fis , který je jednotícím motivem prostupujícím celým dílem. Chlapecký jednohlas Te decet připomíná andělské hlasy. Smuteční ladění vystřídá tenorové sólo s nejznámější Owenovou básní Hymnus pro jinocha, odsouzeného k záhubě. Nejdelší částí je Dies irae, kde se objevuje další významný motiv díla – žesťové fanfáry. Dramatická sekvence líčí Poslední soud za žesťového zvuku, pak nastupuje smíšený sbor. Prochází různými polohami od dramatického vzrušení přes ztišení bitevního pole, posměšný, leč mrazivý výraz až po zlobu a bezvýchodný smutek. Do této části Britten vložil čtyři Owenovy básně. Sólový baryton evokuje atmosféru podvečera, kdy zpěv polnic ukonejšil muže k těžkému spánku. Tenor a baryton zpívají o blízkosti smrti, kamarádky, která je denně s vojáky. Rozhněvané barytonové sólo proklíná zpupnost jako příčinu zmaru. Tenor marně lká nad mrtvým druhem. Offertorium , převážně pro dětské hlasy, připomíná jiné dvě Brittenovy skladby: Missu brevis (1959) pro chlapecký sbor a varhany a Chvalozpěv II. Abraham a Izák (1952) pro dvojici sólistů a klavír, z něhož užil téma pro tradičně polyfonní sbor Quam olim Abrahae . Owenovy verše přinášejí podobenství o Abrahamovi a Izákovi, který však na rozdíl od Starého zákona syna obětuje a po něm polovina dětí Evropy, jedno za druhým, vražděna hyne. Oslavné Sanctus je přerušeno barytonovou otázkou, co nastane: zda život obnoví ta těla, zda zapudí všechnu smrt a všechny slzy ztiší, zda vlije pramen mládí. Krátké Agnus Dei přináší v tenoru Owenovu odpověď: Kdo však lásku volí větší, život dá bez nenávisti. Šestou částí je responsorium Libera me , včetně útěšné antifony In paradisum , které nejsou přímou součástí requiem. Z Owenovy básně Podivné setkání zpívá baryton o vojákovi, který se v podsvětí setká s nepřítelem, jehož zabil den předtím. Dílo končí ve ztišení.
Premiéra a další provedení
Britten zamýšlel dílo přímo pro konkrétní vynikající umělce: sopránový part pro Galinu Višněvskou, manželku svého kolegy a přítele cellisty Mstislava Rostropoviče, tenorový pro Petera Pearse, svého přítele a spolupracovníka, a barytonový pro Němce Dietricha Fischera Dieskaua. Premiéra měla symbolicky představovat jednotu celé Evropy. V tomto obsazení se však první provedení neuskutečnilo, sovětské úřady totiž z politických důvodů neumožnily vycestovat Višněvské do Británie. Za pouhých deset dnů nakonec sopránový part nastudovala a 30. května 1962 zpívala proslulá pěvkyně Heather Harper. Ale v zamýšleném obsazení bylo o rok později dílo za řízení samotného skladatele natočeno. Dalšími interprety tehdy byli Bach Choir, Highgate School Choir, London Symphony Orchestra a Melos Ensemble, druhým dirigentem tehdy byl David Willcocks. Během pěti měsíců se prodalo neuvěřitelných 200 000 nahrávek.
Film na Brittenovu hudbu
Posluchačsky úspěšné a mimořádně účinné Válečné requiem inspirovalo později – v roce 1988 – režiséra Dereka Jarmana k natočení neobvyklého filmu, který zcela bez dialogů využívá jen Owenových veršů a Brittenovy hudby (ve zmíněné nahrávce z roku 1963) a vytváří z nich samostatný příběh. Hlavní postavu starého vojáka ztvárnil (jako svou vůbec poslední roli) Laurence Olivier, Wilfreda Owena populární herec Nathaniel Parker, ošetřovatelku Tilda Swinton, německého vojáka Sean Bean, Abrahama Nigel Terry, matku Patricia Hayes, neznámého vojáka Owen Teale, dále účinkovali Jodie Graber a Spencer Leigh.
Zlaté jubileum
Za pět desetiletí své existence se katedrála sv. Michaela v Coventry stala místem náboženského, společenského a kulturního života místního, národního, ale i mezinárodního významu. Na letošní oslavy se chystala už dlouho. Zlaté jubileum je nazváno Pokoj a smíření . V jeho rámci se uskuteční celá řada koncertů, výstav a dalších slavnostních akcí. Přesně po padesáti letech se v pátek 25. května konala bohoslužba k výročí vysvěcení s kázáním arcibiskupa z Canterbury a za přítomnosti význačných hostů včetně zástupců královské rodiny. Ve středu 30. května zaznělo přímo v katedrále Brittenovo Válečné requiem ve špičkovém obsazení: pěvečtí sólisté Kristine Opolais, Mark Padmore a Thomas Quasthoff, City of Birmingham Symphony Orchestra, CBSO Chorus & Youth Chorus, dirigent Andris Nelsons.
Během své padesátileté existence katedrála sv. Michaela objednala i další skladby. V roce 1980 to bylo dílo Válka v nebesích od Neila Coxe, skladatele, sbormistra a pedagoga Lancing College v Západním Sussexu. Pro oslavy stého výročí této koleje napsal Britten kantátu Sv. Mikuláš (1948). K letošnímu zlatému jubileu složil Gloria James MacMillan (1959), významný skotský skladatel a dirigent, šéf BBC Philharmonic (2000–2009). Tyto skladby zazní na koncertě 23. června za účinkování tenoristy Iana Bostridge, varhaníka katedrály Kerryho Beaumonta, Saint Michael‘s Singers, City of Birmingham Symphony Orchestra a sboru dětí ze škol v Coventry, pod taktovkou Jamese MacMillana a Paula Leddingtona Wrighta.
Hudební život katedrály
Zlaté jubileum je pro katedrálu sv. Michaela, celé Coventry a Anglii výjimečnou událostí. Ale mimo něj je tu běžný hudební provoz, bohatý, jak se na tak významný chrám sluší. Ten samozřejmě zaměstnává sbormistry a varhaníky. Fungují zde čtyři sbory, od dětských až po Saint Michael‘s Singers. V roce 1962 byly dokončeny velké varhany od britské firmy Harrison & Harrison, které se užívají při hlavních nedělních bohoslužbách a od května do září na poledních koncertech. Varhany od firmy bratří Torkildsenů byly darem norského lidu roku 1967. V kněžišti stojí malé varhany od Petera Collinse a roku 2007 dostala katedrála ještě jedny malé varhany od soukromého dárce.
Vyhlídky
Po letech je třeba znovu konzervovat ruiny staré katedrály, v plánu je také zpřístupnění středověké krypty a restaurování darované sbírky středověkého skla. Katedrála sv. Michaela pod vedením nejmladšího z anglikánských biskupů Christophera Cockswortha (1959), za pomoci jeho spolupracovníků a spousty dobrovolníků a za podpory městské, národní a mezinárodní je místem, které se neustále rozvíjí.
Přesně v době 50. výročí premiéry Brittenova Válečného requiem vysílá Český rozhlas 3 – Vltava ve středu 30. května 20.00–21.45 pořad Akademie věnovaný tomuto dílu. Záznam BBC ze slavnostního jubilejního koncertu v Coventry přinese Český rozhlas 3 – Vltava v pondělí 4. června od 20 hodin
