Co je v baletu současné? Na tuto otázku se vedly kuloárové diskuse po Celostátní soutěžní přehlídce současné taneční tvorby 2011. Názornou odpověď dávají konkrétní díla baletních souborů a ohlas, jaký vyvolávají u svých diváků. Malý zájem médií o popularizaci baletní tvorby zdaleka neodpovídá společenské oblibě, jíž se balet těší v regionech. A to i tam, kde zřizovatelé uvažují o tom, jak na divadle ušetřit.
Severočeské divadlo opery a baletu Ústí nad Labem
Není to tak dávno, co čtenáři Ústeckého Metropolu hlasovali o „Osobnosti roku Ústeckého kraje 2011“. Vítězem ankety v kategorii kultura se stal baletní umělec Vladimír Gončarov, sólista Severočeského divadla opery a baletu v Ústí nad Labem. Počtem hlasů předstihl osobnosti jiných uměleckých (nedivadelních) oborů, které anketa nabízela. Ze čtenářské ankety v místním tisku je zřejmé, že divadlo je v Ústeckém kraji uznávanou kulturní institucí. Pokud by diváci na představení baletu pravidelně nechodili, o umění jeho sólisty by neměli tušení.
Divadlo má své stálé obecenstvo nejen v Ústí nad Labem, ale v celém regionu. Svá představení uvádí v Teplicích, Mostě, Děčíně, Jablonci nad Nisou, Mladé Boleslavi, Karlových Varech, Hradci Králové, Pardubicích, na Moravě i v Německu. Prokofjevův balet Romeo a Julie v klasické verzi hostujícího Daniela Wiesnera se pro velký úspěch hrál v sérii představení i na scéně Státní opery v Praze.
Když se před rokem a pár měsíci uvažovalo o zrušení uměleckých souborů ústeckého divadla z důvodu finančních úspor, jejich existenci podpořilo v internetové diskusi více než dvacet pět tisíc diváků. Protestovali proti záměru zrušit živé divadlo a ponechat jen prázdnou budovu bez opery a baletu.
Baletní představení na ústecké scéně mají mnohaletou kontinuitu. V německém divadle, otevřeném v roce 1909, byl baletní soubor ve službách operních a zejména operetních představení. Po druhé světové válce dali repertoárový základ českému baletu první absolventi pražské Taneční konzervatoře, kteří tehdy, doslova „v budovatelském nadšení“ po odsunu Němců, odešli do pohraničí tvořit současný balet. Následovali je další osobnosti, jména uměleckých šéfů jako Laurette Hrdinová, Pavel Šmok, Robert Braun, Viktor Malcev, Hana Machová, Jiří Blažek připomínají umělecké koncepce baletu jako žánru, který spojuje tanec, vážnou hudbu, drama a výtvarné umění v nové divadelní syntéze.
Vladimír Nečas , umělecký šéf baletního souboru od 1. 1. 2000, rozvíjí koncepci baletního divadla promyšlenou dramaturgií, v níž kombinuje hlediska umělecké náročnosti klasického baletního odkazu se zájmem o aktuální tematiku, ztvárněnou prostředky tanečního divadla. Výběr jeho repertoáru je ovlivněn početním stavem souboru a finančními možnostmi. Zatímco v roce 2000 měl baletní soubor dvacet čtyři tanečníků, v současnosti musí pracovat v počtu sedmnácti. Mezi šesti sólisty jsou zahraniční tanečníci, absolventi renomovaných škol „ruského baletu“, ale sólové role (a ne malé) musí tančit občas všichni.
Sociální a etnickou problematiku ústeckého regionu reflektovala inscenace Cikánské kořeny , oceněná v přehlídce před třemi lety. Jiné regionální téma přináší Café Aussig autorky Aleny Peškové (scéna R. Pešek ; kostýmy: K. Hadravová ; hudební doprovod z nahrávky). Taneční divadlo o dvou dějstvích převádí námět divadelní hry Jean-Claudea Penchenata Le Bal (Tančírna ) z Paříže do kavárny v Ústí nad Labem. S kritickým nadhledem (i humorem) vypovídá o historických událostech několika minulých desetiletí a prezentuje je v jejich postupném sledu až do současnosti. Zachycuje podstatné proměny politiky a životního stylu, vykresluje charaktery lidí a jejich reakce na vývoj doby. Adekvátními vyjadřovacími prostředky soudobého tanečního divadla komentuje události, které formují náš život. Vnitřní struktura jednotlivých obrazů celovečerního představení vychází z osnovy skutečných historických událostí, ty určují výběr a sled použité hudby. (V hudební koláži je použito dvacet tři skladeb autorů z různých časových údobí.) Vybrané události působí věrohodně a jejich sled má vnitřní logiku, která tvoří nosnou osu hudební koláže. Míra dramatického účinu jednotlivých scén závisí na interpretační úrovni představitelů jednotlivých rolí.
Z jiného uměleckého soudku je poslední premiéra z dílny šéfa baletu Vladimíra Nečase, libretisty, choreografa a režiséra inscenace. Balet na téma Láska a vášeň s podtitulem Epizoda ze života umělcova uvádí na divadelní scénu Fantastickou symfonii a Římský karneval Hectora Berlioze v hudebním nastudování ředitele Severočeského divadla opery a baletu, dirigenta Miloše Formáčka (scéna S. Müller , kostýmy J. Jelínek ; premiéry 24. 2. a 28. 2. 2012.) 
Hudební kompozice, inspirovaná skladatelovou láskou k anglické herečce Harriet Smithson, podněcuje posluchačovu fantazii. Hudební idée fixe, která prostupuje celou symfonií jako personifikace skladatelovy věčné múzy, je v baletu ztvárněna do vizuální podoby v trojúhelníku postav Skladatel – Múza – Harriet. Umělcova posedlost hudební tvorbou, spjatá s ideou věčné lásky, dává osnovu pro baletní inscenaci, jejíž vnitřní formu modeluje struktura Berliozovy hudby. Vladimír Nečas, emeritní sólista baletu Národního divadla v Praze (1976––1996), vizualizoval Berliozovu hudbu s citlivou muzikálností a jako choreograf uplatnil v tanečních textech smysl pro výrazovost klasického tance a expresivitu sólistů. K titulům baletní klasiky, které zde již v průběhu jedenácti let realizoval (Bachčisarajská fontána, Coppélia, Spící krasavice, Louskáček, Labutí jezero, Popelka, Don Quijote, Gajané ), připojil žánr baletní neoklasiky. Vytvořil dílo ryze múzické, o němž by George Balanchine řekl: „Nechť diváci poslouchají hudbu a souzní s jejím vizuálním umocněním. Pokud se jim nelíbí, mohou zavřít oči a vnímat jen hudbu.“ V tomto případě oči zavírat nemusejí. Balet o velkých emocích dává příležitost sólistům k obsahově zdůvodněným výrazovým tanečním kreacím. (Hlavní roli Berlioze alternují Vladimír Gončarov a Roberts Skujenieks .)
Národní divadlo moravskoslezské Ostrava
Jak chápe svou současnost Národní divadlo moravskoslezské? Jeho nedávné operní inscenace patří mezi nejlepší v České republice. O rovnoprávné místo vedle opery, činohry a muzikálu zde usiluje i třicetičlenný baletní soubor, který kromě své účasti v operních a muzikálových inscenacích přináší v každé sezoně dvě baletní premiéry. V programové koncepci navazuje na baletní tradici z dob Emericha Gabzdyla, kdy ostravský balet stál v umělecké hierarchii na předním místě s baletními soubory v Praze a Brně. Ovšem v době Gabzdylově (1938–1970) byl soubor mnohem početnější a mohl tak snadněji spojovat nároky umělecké tvorby s výchovným působením na širokou obec společensky diferencovaných ostravských diváků. Gabzdylův svět patřil tanci, který v různých žánrech prostupuje všechny divadelní formy od činohry přes operetu, operu až k velkým dílům světové baletní klasiky.
Igor Vejsada , umělecký šéf baletu od roku 1996 (rovněž choreograf oper, operet a činoher ostravského divadla), klade důraz na široké žánrové rozpětí baletního repertoáru. Vedle baletní klasiky na scéně Divadla Antonína Dvořáka, uváděné v odpovídajícím stylu (Giselle, Spící krasavice, Louskáček, Labutí jezero, Dáma s kaméliemi ), zařazuje novinky současných tanečních žánrů v Divadle Jiřího Myrona a baletní soubor příležitostně prezentuje i mimo prostory divadla. Jeho dramaturgie je kompatibilní s uměleckými koncepcemi zahraničních baletních scén, v nichž působil jako baletní sólista i choreograf.
Pro novou tvorbu hledá Vejsada témata, která reflektují pocity a problémy současnosti a z hudebního hlediska souzní s dynamikou hudebních zážitků dnes již proslulého multižánrového hudebního festivalu Colours of Ostrava (U2 – You Too – Ty taky? ). Pro inscenaci Zázrak v tichu se spojil se zahraničními choreografy Philippem Talardem a Ericem Trottierem. Hudební koláž André Mergenthalera ze skladeb Franze Liszta, Richarda Wagnera a Gustava Mahlera vytvořila základ pro taneční představení s podtextem: Překročte hranice mezi tím, co bylo, co je a co by mohlo být! Choreografický text vytvořili tři autoři na důkaz uměleckého a lidského propojení, které nalézají rovněž mezi citovanými hudebními skladateli. Filozofické ambice objasňuje Philippe Talard v tištěném programu: „Zázrak v tichu je studií efemérních pohybů a zvuků, které se mohou pozastavit ve chvíli věčnosti – v mystickém okamžiku ticha mezi dvěma zvuky, dvěma životy, mezi realitou a virtualitou.“
Tvůrci (scéna a kostýmy: Ph. Talard, jevištní projekce: B. Baltzer , M. Popelář ) v něm na ostravskou baletní scénu přinesli postupy, které jsou na západ od našich hranic uplatňovány v oblasti taneční moderny již po mnoho let. Tanec neobvyklých tvarů v provedení sólistů a různě početných skupin, v tajemně zabarveném pološeru, mezi scénickými artefakty a v bazéncích s vodou, na trávníku a v různě tvarovaných kovových konstrukcích u nás není běžně k vidění. Z ohlasu představení je zřejmé, jak mnoho záleží na osobním rozpoložení diváka, aby toto „mysterium divadla, které spočívá v dialogu mezi umělci a publikem“ přijal s pochopením.
Spolupráce na inscenaci Zázrak v tichu se stala odrazovým můstkem pro autorský projekt Padající andělé (premiéra 22. 3. a 24. 3. 2012), v níž balet zamířil do sféry zcela odlišné – do věznice v Heřmanicích za odsouzenými. Choreograf Philippe Tallard a skladatel Armand Amar obracejí pozornost k osudovému určení těch, kteří se ocitli mimo zákon handicapem svého dětství, opuštěni a bez rodičů. Multižánrová inscenace s tanečníky, zpěváky, cirkusovými umělci, herci a odsouzenými přináší výzvu k zamyšlení nad nejistotami naší současnosti a podněcuje k dialogu, a to nejen mezi umělci a publikem.
