Dne 1. srpna 2011 zemřela česká pěvkyně Milada Šubrtová , jedna z největších legend naší opery. Národní divadlo ztratilo svou vynikající, nezapomenutelnou pěvkyni a české pěvecké umění jednu z největších interpretačních operních i koncertních osobností. Její umění zůstalo zachováno na některých vynikajících nahrávkách, jež korunuje její nezapomenutelná Dvořákova Rusalka. Podstatnou vlastností jejího tvůrčího umění byla totiž schopnost vdechnout svým jevištním postavám i koncertním výkonům pečeť originálního, výsostně osobitého podání a vtisknout jim nezaměnitelné rysy své vlastní tvořivé osobnosti. V této souvislosti nutno připomenout její vzácný, aktivně tvořivý umělecký typ, vkládající všechny umělecké prostředky do zobrazované jevištní postavy a poznamenávající ji něčím bytostně originálním, osobitě neopakovatelným, co výsledný dojem zcela reálně prostupuje rysy, jež na vytvořenou postavu, či part přenášejí přímo esprit, dech i tep srdce interpretky. Tímto interpretem v nejtvořivějším slova smyslu byla Milada Šubrtová, jejíž mnohé kreace vykazovaly zajímavější a umělecky osobitější kvality nežli mnohé jiné. Navíc v mnoha jejích výkonech figurovalo cosi, co se vzpírá racionální analýze, bylo slovy nepostižitelné, poněvadž to při výkonech vyvěralo přímo z hlubin nitra umělkyně a uchvacovalo posluchače nezapomenutelným způsobem. Přitom byl fascinující sám hlas této pěvkyně, jímavý, oduševnělý i průzračně jiskřivý soprán nezapomenutelné barvy, mimořádného rozsahu a pružnosti, nadaný ovšem velkou niterností a zrcadlící zvláště přesvědčivě citová hnutí, vnitřní dramatismus i niterné bohatství vytvářených postav. Zvláštním způsobem jímavý podtón, plný roztoužení i jakési teskné citovosti, přibližoval výkony této pěvkyně jakoby přímo srdcím jejích posluchačů, z nichž mnozí v ní spatřovali celoživotně jednu z největších pěveckých osobností našeho hudebního jeviště. Bylo štěstím, že ve vzácném souladu se v případě paní Šubrtové spojovaly všechny předpoklady k velké pěvecké a operní dráze: hlas absolutně nezaměnitelného témbru, půvabný a jímavý zjev, technicky dokonalý, vysoce muzikální a dramaticky cítěný projev, podporovaný plastickou, setrvale cizelovanou, maximální srozumitelností zpívaného slova i neafektovaným a oduševnělým hereckým podáním.
Prošla výborným pěveckým školením u tenoristy Zdeňka Knittla, kterému kdysi předzpívala, tehdy ovšem bez jakýchkoliv ambicí k profesionální dráze. Na divadlo vůbec původně nemyslila, ráda kreslila (a to i zdařilé portréty) a chtěla se stát učitelkou. Když si v 19 letech zazpívala v operetě, poslechla svého výborného učitele a obrátila se ke zpěvu zcela. Šťastnou náhodou dostala nabídku z Velké opery 5. května, kam ji angažovali, a to hned pro několik oborů najednou. Zpívala tu Mařenku, Ludiši, Siebela, Musettu, Čo-Čo-San a pak i celou trojroli v Hoffmannových povídkách – Olympii, Giuliettu i Antonii, vedle nich i Gildu a Violetu. V roce 1948 přešla pěvkyně do souboru Národního divadla, kde na sebe upozornila zdařilým přechodem k těžšímu hlasovému oboru, jak posléze dokázala i její slavná Taťána z Čajkovského Eugena Oněgina . Ale obor dramatické koloratury hleděla stále pěstovat, třebaže jí v roce 1953 byla přidělena oborově tak protilehlá úloha, jakou byla Krasava ve Smetanově Libuši , vnitřně dramatičtější než Libuše sama, žádající doslova vše. Paní Šubrtová ji zpívala mnohokrát vedle nezapomenutelné Libuše Marie Podvalové a budiž řečeno, že jí dala vše, co mohla, a stala se její nepřekonatelnou interpretkou. Pak přišla Rusalka . Ne snad, že by ji pěvkyně nezpívala už předtím, ale tehdy došlo k prvé tvůrčí spolupráci se Zdeňkem Chalabalou. Rusalka Milady Šubrtové nastudovaná pod jeho vedením platí od těch dob za pojem a stala se výkonem plným lyrického roztoužení, vášnivě teskné lásky i tragického smutku, vystižených tak fascinujícím způsobem, že snad ani nemůže být překonána a zůstává dalším generacím vzorem na dlouho do budoucna. A byla to tato role, která příznačně – vedle Taťány z Čajkovského Oněgina – vykazuje největší počet vystoupení paní Šubrtové na operním jevišti. Zpívala ji nejméně 240x, což samo o sobě je výkon fascinující, mimořádný a ojedinělý. Ze všech představitelek Rusalky, které jsme viděli a zažili v Národním divadle i mimo ně, disponovala paní Šubrtová zcela bezkonkurenční, nejen tehdy, ale stále, ideální představitelskou formou, nádherou hlasu i úchvatným přednesovým ztvárněním slavné role. Proto je královským darem národní hudební veřejnosti i kompletní nahrávka opery, kterou v roce 1961 uskutečnil ve studiu Supraphonu Zdeněk Chalabala s pěvci Národního divadla, mezi nimiž tvoří výkon paní Šubrtové v hlavní roli absolutní vrchol krásy a uměleckého podání. 
Třebaže mohlo mít Národní divadlo v pěvkyni skutečně vzácný typ dramatické koloraturky, která stejně virtuózně podávala Donu Annu v Mozartově Donu Giovannim jako Ludmilu v Glinkově Ruslanu , obě nastudované opět pod vedením Chalabalovým, či Verdiho Violetu Valéry v Traviatě , začalo ji vedení opery obsazovat do různých oborů, stylů i žánrů, v nichž bylo možno využít mimořádné tvárnosti umělkyně i její neobyčejné muzikality se schopností přizpůsobivosti často diametrálně odlišným operním slohům a stylům. Tak mohla vyzrát k typu univerzální pěvkyně, jíž nezůstalo uzavřeno téměř žádné významné dílo operního repertoáru. Pěvecké výkony paní Šubrtové byly obdivovány nejen pro mimořádný hlas a ryze pěvecké kvality, silný emocionální prožitek, který syntetizoval typ bel canta s uměním výrazové pěvecké exprese, ale i pro vyzrálé a z psychologických kontextů postav vystavěné herecké ztvárnění jejích jevištních postav.
Vedle Rusalky stojí dlouhá řada dalších stěžejních rolí, z nichž nahrávky zachytily vedle několika kompletů i řadu dílčích záznamů. Kvintesencí pěvecké nádhery a dokonalosti budiž zde uvedena alespoň nahrávka árie Charpentierovy Louisy, která patří k mimořádným gramofonovým bestsellerům a obstojí v nejvyšší konkurenci světového kontextu. Ani Marii Callas, ani Montserrat Caballé se nepodařilo nazpívat tuto přetěžkou árii s tak odzbrojující přesvědčivostí a pěveckou krásou jako naší Miladě Šubrtové. Z dlouhé galerie velkých rolí připomeňme Abigail v Nabuccovi , královnu Alžbětu v Donu Carlosu , Sieglindu ve Valkýře , Paminu v Kouzelné flétně , Lady Macbeth v Macbethu , Constanci v Únosu ze serailu , Fiordiligi z Così fan tutte , velkolepou Violettu Valéry, jímavou Mimi z Bohémy , tragickou Pucciniho Toscu a Madame Butterfly, Turandot, Santuzzu ze Sedláka kavalíra , Markétku z Fausta , Elsu z Lohengrina , Agátu z Čarostřelce , Lízu z Pikové dámy , nezapomenutelnou a nejlepší českou Taťánu z Eugena Oněgina, titulní úlohu Pauerovy Zuzany Vojířové , Miladu ze Smetanova Dalibora , Fibichovu Šárku , Smetanovu Vendulku a zejména Smetanovu Libuši, kterou po velké Marii Podvalové uměla vytvořit jako jediná z jejích následovnic zcela osobitě a přitom velmi působivě stejně jako Janáčkovu Emilii Marty ve Věci Makropulos . Třebaže vzdor lákavým a četným zahraničním nabídkám zůstala paní Šubrtová Národnímu divadlu věrná 44 let, mohlo její umění ocenit i publikum světových divadel a koncertních síní. 
Milada Šubrtová rozdávala své umění štědře všude, kde vystoupila: v dalekém Novosibirsku zpívala Taťánu a ještě po letech s dojetím vzpomínala na toto představení, kde její výkon uchvátil přítomné publikum tak, že vděčná a dojatá objetí nebrala po představení doslova konce. Byla i žádanou osobností koncertních pódií a provedla řady nejobtížnějších koncertních a oratorních děl doma i v zahraničí. Ale i prosté písni uměla dodat pečeť velkého uměleckého ztvárnění a smyslu pro vokální styl, jak nás o tom přesvědčuje i jímavá Rybova vánoční pastorela Rozmilý slavíčku , o níž londýnský list The Gramophone napsal, že „zdravý a naprosto přirozený způsob, jímž Šubrtová tuto pastorelu zpívá, by měl býti návodem, jak by se mělo efektivně, přirozeně a dokonale vyučovat zpěvu“. Velikou láskou umělkyně byla i klasická opereta, k níž se dostala zejména v rozhlasovém studiu: její nahrávky Veselé vdovy , Země úsměvů , Cikánského barona , Orfea v podsvětí , Madame Favart , Cikánské lásky , Ptáčníka Paganiniho , Krásné Heleny, Netopýra a řady dalších jsou vzorovými ukázkami, jak k interpretaci tohoto neméně obtížného žánru přistupovat.
Byli jsme šťastni, že jsme mohli mnohé z výkonů paní Šubrtové vidět a spoluprožít, poněvadž patřila nesporně k těm velkým osobnostem pěveckého umění, o nichž lze slovy básníkovými říci, že svým uměním obohacují náš život a že se při poslechu jejich oduševnělého a citově bohatého zpěvu stáváme lepšími. Milada Šubrtová (její urna, i urna jejího manžela, významného dirigenta Národního divadla Jana Husa Tichého, budou uloženy do hrobu rodičů na hřbitově v Chříči u Kralovic) byla pěvkyní mimořádné vokální erudice a zanechala po sobě trvalou stopu i úctyplnou vzpomínku jako skutečná a milovaná národní pěvkyně, věrná Češka a jeden z nejkrásnějších hlasů Národního divadla.
