V období dospívání jsem hltal kilogramy knih různé úrovně. Kromě románů červené knihovny první republiky, Dumase, Verna a životopisů Ondříčka a Kubelíka jsem se občas vracel i k Chestertonovým Ohromným maličkostem , k Duhamelově Hudbě utěšitelce , Schulzově Srdci a kameni , Schweitzerově Bachovi . A právě Chesterton mě svým důrazem na zdánlivé maličkosti inspiroval k tomuto sloupku. V září jsem se stal svědkem jednoho z koncertů série Hudby v synagogách plzeňského regionu . Benefiční cíl celého snažení – shromažďování financí na opravu Staré synagogy v Plzni – je sice záslužný, ale ještě významnější je, že hudba oživuje prostory, které by jinak hudební múzy asi nepolíbily, a oslovuje řadu prostých lidí v tomto regionu. Smutné dědictví nám odkázala minulost, na kterou věru nemůžeme být hrdi. Ze 110 zaniklých židovských obcí západočeského příhraničí jich po vládě nacistů a potom komunistů zůstalo jen několik. Komu co řeknou jména obcí Kasejovice, Kdyně, Radnice nebo Dobrá Voda u Hartmanic? A právě prostory spojené s životem židovské obce festival oživuje a připomíná jejich minulost, jež se ale vždy proplétala s životem křesťanské majority. Když jsem přijel do Dobré Vody, za totality přísně střeženého vojenského újezdu, jenž proslul ostrou střelbou a rachotem tanků a bojových vozidel pěchoty, tak jsem nevycházel z údivu. Několika domům s třinácti stálými obyvateli vévodí perfektně udržované muzeum rabína dr. Šimona Adlera, do kterého se sjelo v podvečer na koncert harfistky Jany Bouškové a flétnisty Romana Novotného několik desítek lidí z širého kraje, a kostel, jenž je jako jediný na světě zasvěcený sv. Vintířovi, což byl poustevník žijící na počátku 11. století na nedalekém vrchu Březníku. Kostelík skrývá skvostný skleněný oltář a ze stejného materiálu vytvořenou reliéfní křížovou cestu. Díky Česko-německému fondu budoucnosti postupně mizí dědictví vlády zelených mozků, které zde skladovaly zbraně a terče, zničily kruchtu a z varhanních píšťal vznikaly výfuky. Ještě smutnější jsem byl ale ze zpustlého hřbitova za kostelem. Běh času se zde zastavil v roce 1945 po odsunu našich německých spoluobčanů. V záplavě plevele vykukují poničené desky a jména se míhají jako děravý filmový pás – Familie Haas, Familie Schätz, Familie Zettl aus Hurka, Maria und Josef Straub, Bobina Altmann… Je zde skutečně mrtvolné ticho. Dobrá voda je krásný kout naší země, a to i bez hudby, a má výhled do kraje, jaký se hned tak nevidí.
Oživovat takovéto tečky na mapě je něco, co kráčí ve šlépějích „zapadlých vlastenců“ 18. a 19. století. Pro záchranu kulturnosti českého národa totiž nestačí otevřená srdce politiků, což se jeví často jako pouhé zbožné přání, ale také nadšení stovek lidí. Máme sice řadu regionálních festivalů typu Synagogy, Česká Lípa, Vlachovo Březí, Opava, Šumperk, Uničov, stále ještě existují kruhy přátel hudby, ale jak dlouho to ještě vydrží… Kolik je v tomto státě hudebně osvícených regionálních a centrálních politiků, úředníků, mecenášů, profesionálních hudebníků, učitelů, kteří by se ujali role nebo podporovali buditelství ve smyslu budit = probouzet cit pro krásu? Musím se přiznat, že jsem při poslechu harfy paní Bouškové na to stále myslel. Proto každému, kdo organizuje nebo přináší dobrou hudbu lidem na vesnicích a městečkách vzdávám chválu.
