Koncert České filharmonie , který v Rudolfinu (22. 4.) řídil Jukka-Pekka Saraste , patřil k těm, jež jsou celé sestaveny z hudby dvacátého století, tedy z hudby pro mnohé prý „těžké“, a přitom vyvolávají silnou až nadšenou odezvu. Zasloužila se o to především finální skladba – kompletní baletní hudba Pták Ohnivák od Igora Stravinského. Dirigent posluchače i hráče bezpečně provedl spletí barev a rytmů a po delších plochách méně výrazné hudby nechal k závěru rozehrát orchestr v plnosti efektní instrumentace. Nemalý ohlas však měl i Daniel Veis jako sólista 1. violoncellového koncertu Bohuslava Martinů. Přepracovávaná skladba oscilující mezi efektní hybností a zpěvností, mezi tvorbou svého autora ze 30. let a jeho charakteristickým zvukem z 50. let, nemůže neoslovit zejména střední větou s tématem v nádherných harmoniích. Sólista nabídl v poctivé a zažité interpretaci díla jak brilanci, tak znělost i vroucnost. Setkání s ranou tvorbou Oliviera Messiaena v úvodu večera bylo velmi podnětné – bylo zajímavé sledovat, co z jeho typického hudebního vyjadřování již je ve skladbě Les Offrandes oubliées (Zapomenuté dary oběti) přítomno: je to jak silně katolický námět, ideové zakotvení a idealistické vyznění, tak zbožná vroucnost charakteristicky projasněné, až sladké hudby nalezené pro vděk a naději. Kompozice je dvojlomně kontrastní – nejprve se dobírá tvrdé, zvukově příkré naléhavosti a závažnosti, aby pak nakonec v ostrém střihu tím spíše vyniklo pozitivní východisko. Zajímavý program, stejně dobré provedení.
