Možná, že kdysi byla hudební kritika na vyšší úrovni. Možná proto, že ji vyhledávalo nesrovnatelně větší množství čtenářů. Před takovými 150 lety, kdy byl tisk prakticky jediným „masovým médiem“, se možná i „kulturnímu zpravodajství“ dařilo nesrovnatelně lépe. A snad i proto byli kritici odvážnější, ostřejší, jízlivější i náročnější. Kritika byla mnohdy jedním z mála způsobů, jak přinést kulturní přehled z center dění na venkov nebo za hranice. Prostředkování hudby slovem bylo fenoménem sui generis. Když se v Paříži v 70. letech 18. století hádali „gluckisté“ a „piccinisté“ o podobu opery nebo přibližně o sto let později u nás „smetanovci“ a „pivodovci“ o podobu národní hudby, vyřizovali si pánové účty přes noviny a časopisy a jejich kauzy vzrušovaly kdekoho (ještěže my dnes máme alespoň tu Národní knihovnu!). Proto si dovolíme nabídnout vám, milí čtenáři, malou exkurzi do těchto uplynulých časů. Rády se za vás ponoříme do vrstev prachu, které řadu zajímavých a výtečných kritik pokrývají, a v nové „očištěné“ podobě vám je předložíme na stránkách Harmonie. V cyklu, který pro vás připravují muzikoložky Vlasta Reittererová, Dita Kopáčová Hradecká a Eva Hazdrová Kopecká (navzdory jménům opravdu jen tři), vám dáme možnost nahlédnout do nejrůznějších novin či časopisů a zjistit kde, kdy, proč, jak a o čem se psaly hudební kritiky.
V každém čísle Harmonie vám nabídneme jednak Zaprášenou kritiku (s případnými doplňujícími informacemi), ale také sloupek Psalo se… , v němž se podíváme do hudebního časopisu a vybereme krátké glosy, zprávy a komentáře, abychom si udělali obrázek o tom, co hýbalo hudebním světem v té či oné době. Věříme totiž, že vás, hudbymilovné čtenáře, mohou i po letech tyto řádky zaujmout a oslovit.
Cyklus otevíráme tak trochu netradičně: v příspěvku, který připravila Vlasta Reittererová, totiž nejde o běžný typ hudební recenze – kritiky umělce, skladby či provedení, nýbrž o kritikovo zamyšlení… nad kritikou! Vtipně, trefně, výstižně, zkrátka po „shawovsku“.
EHK
Co mají společného jakási paní Warrenová, Líza Doolitlová, Androkles, Svatá Jana a hudební kritika? Postavy z her George Bernarda Shawa (1856?-?1950) zná každý, kdo se alespoň trochu zajímá o divadlo. Jejich autor se však řadu let věnoval také umělecké kritice – literární, výtvarné, činoherní i hudební. Už název časopisu, v němž zveřejňoval své první články o hudbě, napovídá, jakého charakteru asi Shawovy stati byly: časopis se jmenoval The Hornet – tedy Sršeň . Psal také do listů The World (Svět) , irského časopisu The Star (Hvězda) , Saturday Revue (Sobotní revue) a jiných. Hudební vzdělání neměl. Vztah k hudbě v něm pěstovala matka, která láskou ke zpěvu kompenzovala nevydařené manželství a nakonec zpěv i vyučovala. Její syn se vzdělával sám, a pokud jde o hudbu, byl zprostředkovaně jeho „učitelem“ především Richard Wagner. Šestadvacetiletý Shaw vysedával dlouhé hodiny v londýnském Britském muzeu (rodné Irsko po rozchodu rodičů opustil a dlouhá léta je nenavštívil) a studoval Wagnerovy partitury – vedle četby Marxova Kapitálu to tehdy bylo jeho hlavní intelektuální zaměstnání. Z myšlenek socialismu se mu leccos zamlouvalo (například kolektivní vlastnictví), zásadně však odmítal revoluční převraty. Wagnerovo dílo představovalo pro „Džíbíes“ vzor dokonalosti a v době, kdy nad výtvory německého Mistra mnozí kroutili hlavou jako nad obtížně stravitelným soustem, Shaw prohlašoval, že Wagner je „snadný“ -, dokonce především „pro samorostlého hudebníka, který nemá akademického vzdělání.“ Wagner totiž postrádá vše, co jinak nacházíme v hudebních rozborech: „hlavní a vedlejší témata, provedení, reprízy a kody, fugy s protivětami, těsnami a prodlevami, passacaglie s ostinátním basem, kánony na spodní kvintě a jiné vymyšlenosti“. Wagner nežádá od svých posluchačů nic víc, než aby byli „přístupni dojmu z hudby“, není třeba se starat o to, zda byla disonance připravena a správně rozvedena, zda se zde nehřeší proti pravidlům modulace, zda se skladatel drží toho, co nařizují zákony instrumentace ap. Shawovy bonmoty – ať už autentické či mu jen připisované – jsou ukázkou typického suchého anglického humoru s ironickým přídechem, k němuž patří i rafinovaně inteligentní schopnost sebeironie, sloužící jako zbraň útočná i obranná. A takto dokázal Shaw ironizovat sám sebe jako hudebního kritika, aby se tím zároveň vysmál všem, jimž schází to základní – schopnost vnímání.
VR
George Bernard Shaw:
Kritikova sebeobhajoba
Nevím, zda má cenu se o tom zmiňovat, ale hudba v Londýně je na vymření. Pondělní lidové orchestrální a pěvecké koncerty pokračují jen ze setrvačnosti; koncerty v Křišťálovém paláci zase příští neděli začnou, protože byly minulého roku neprozřetelně slíbeny; v Albert Hall budou v obvyklých odstupech prezentována oratoria; Sarasate odjíždí a Joachim přijede, a orchestr pana Henschelta můžeme jako obvykle slyšet dvakrát měsíčně. Pravda, začátek února není právě vrchol sezony, a producenti lehčích oper uvedli své novinky mnohem dříve než je obvyklé.
Ale přes to všechno se nedá popřít, že momentálně máme pusto, a už jsem příležitostně myslel na to, že založím hnutí nezaměstnaných vlastníků 
čestných vstupenek a požádám vládu, aby neprodleně nastartovala sérii podpůrných koncertů, na nichž by mohla tato nešťastná stvoření trávit svá odpoledne a večery. Zvláštní místo v programu tohoto hnutí by musel mít požadavek kritiků na odstranění práce v akordu: také kritik chce koneckonců žít, a nebudou-li pořadatelé pořádat orchestrální koncerty a recitály, pak budou kritici nuceni je zavést sami. Nakonec k něčemu takovému dojde.
Nedá se koneckonců pořád opakovat, co již bylo tisíckrát řečeno, totiž jak jakýsi kvartet hrál při pondělním koncertě Haydnův Kvartet č. 12 G dur z op. 756, nebo jaký byl Mr. Santley jako Eliáš. V zoufalství se obracím k hudebním časopisům a má naděje roste, když čtu slova jako „Pomýlené provedení ignoranta“. Tentokrát se však skutečně nejedná o G. B. S.; podle všeho někdo jiný pronesl poznámku, jež samozřejmě stačila, aby otřásla iluzorními základy, na nichž je vybudováno „umění“ obvyklé profesní sorty. Obyvatelé této moderní budovy neustále ujišťují, že si nestydatě přisvojuji autoritu v hudebních otázkách, zatímco já, vzdor své ďábelské vychytralosti, prozrazuji v každé druhé větě svou nevědomost. Rád přiznávám, že nevím ani polovinu toho, jak by se podle mých článků zdálo; ale mezi slepými je jednooký králem.
Když jsem se nedávno večer díval do výlohy na Oxford Street, oslovil mě skromně jakýsi pán; velmi pěkně a způsobně mi dlouho lichotil, a když jsem byl docela ochoten s ním uzavřít známost, přešel se zjevným chvěním a váhavě, avšak s nemenší zvědavostí, k tématu těchto řádek. Konečně dospěl k vlastní záležitosti a položil mi zoufalou otázku: „Odpusťte, Mr. G. B. S., ale rozumíte vůbec hudbě? Jde totiž o to, že já to nemohu sám posoudit, ale pan Dr. Tenaten říká, že tomu nerozumíte, a – hm – Dr. Tenaten je autorita, takže teď vůbec nevím, co si mám myslet.“ Ta otázka mě uvedla do rozpaků, už jsem se totiž ze zkušenosti naučil, že jsou mé spisy o hudbě a hudebnících ceněny proto, že je mnozí z mých největších obdivovatelů považují za obrovský šprým, spočívající v tom, že nemám o hudbě potuchy a že jsou mé kritické schopnosti jenom velmi mazaná hra, která slouží k uspokojení mé záliby ve skrývačkách a paradoxech.
Z tohoto hlediska jsou všechny mé články skvělé žertovné kousky, občas rozvedené v dokonalou taškařici, v níž já hraji Kašpárka a pan Dr. Tenaten Škrholu. Nejprve mi to nebylo jasné; nemohl jsem pochopit, proč lidé, v jejichž domech jsem dal bezelstně k dobru třeba jen jiskřičku diletantských vědomostí, nasadili výraz obrovského zklamání a jejich zájem o mě se začal vytrácet. Nakonec jsem zaslechl naivní zvolání: „Ach, vy tomu tedy přece jen rozumíte!“ a dávám si tedy od té doby bedlivý pozor, abych své znalosti nestavěl na odiv. Podá-li mi někdo notový papír a ptá se mne na mé mínění, dbám na to, abych jej držel vzhůru nohama a znaleckým okem jej studuji. Pozve-li mne někdo, abych vyzkoušel jeho nový klavír, snažím se jej otevřít na špatné straně, a sdělí-li mi dcera domu, že hraje na violoncello, zeptám se s nevinnou tváří, jestli ji zpočátku nátrubek netlačil příliš do rtů. Toto jednání vyvolává neobyčejné zadostiučinění, z nějž já sám mám víc, než si kdo myslí. Ale koneckonců, lidé, které se daří mi takto napálit, jsou jen amatéři.
Abych své předstírání falešných skutečností uvedl mimo veškerou pochybnost, musím být prověřen našimi doktory a profesory hudby, pány, kteří dokáží správně i v pětihlase zapsat „Nunc dimittis“ („Nyní propouštíš v pokoji svého služebníka,“ chvála Simeonova, Evangelium sv. Lukáše 2, 29, zhudebněno řadou skladatelů, pozn. aut.) , rozpoznat ve fuze rozdíl mezi tonální a reálnou odpovědí, kteří mi dokáží říci, kolik bylo Monteverdimu o jeho třicátých narozeninách, mají utvořen správný úsudek o septimové disonanci střídavé dominanty a věrně a poslušně věří, že „si kontra fa diabolus est“ („Si – fa“, interval zmenšené kvinty respektive „fa – si“, zvětšené kvarty, triton, ve středověku považovaný za „diabolus in musica“ – ďábelský interval) . Ale stačí, abych se jim představil v roli člověka, který si tyhle nudné hračičky osvojil, aniž by při tom objevil nejvzdálenější souvislost mezi nimi a hudebním uměním – pro ně projev zcela nepochopitelné duševní zaostalosti -, a už volají: „Vy neuvěřitelný hlupáku, jenž nechápete, k jakému účelu nám byla hudba dána“ (Citát ze Shakespearova „Zkrocení zlé ženy“) , a bez prodlení mi vydají žádané osvědčení. A tak se mi podaří se z toho vykroutit a neupadnout v podezření, že jsem čestný muž.
Protože by nás však tahle hra na schovávanou daleko nepřivedla, chtěl bych si dovolit domněnku, že v odborných úsudcích, které kdy padly o Händelovi, Mozartovi, Beethovenovi, Wagnerovi a last not least o mně, pokaždé s tím výsledkem, že jsme byli odsouzeni jako ignoranti a šarlatáni, nemusí všechno souhlasit. Jak se pak stane, že kromě profesionálních hudebníků nikdo nerozumí tomu, co píše o hudbě Dr. Tenaten, zatímco obyčejný člověk, uměnímilovný a muzikální, dokáže rozumět spisům Mendelssohnovým, Wagnerovým, Lisztovým, Berliozovým a dalších skladatelů?
Jak se může stát, že například můj kolega W. A., když nedávno psal o novince Mr. Henryho Arthura Jonese (Henry Arthur Jones, 1851?-?1929, anglický dramatik, jeden z předchůdců společenského dramatu konce 19. století, vrcholícího v tvorbě Henrika Ibsena) , neanalyzoval přesně všechny ukázkové věty? Nechci být tak nemilosrdný a na tuto otázku teď odpovídat; ačkoli řešení znám a jsem schopen je formulovat; nechť je má trpělivost podrobena závazné zkoušce. Pro nynějšek postačí konstatování, že psaní je velmi těžké umění, že kritická činnost je velmi obtížný proces a že hudbu není bez zvláštního kritického školení snadné odlišit od vědeckých, technických a odborných předpokladů jejího provádění. A má-li kritik uspokojit množství těch, kdo o hudbě nic číst nechtějí, musí tedy připadat tomu, kdo šlape měchy, zcela scestný – protože ten chce něco číst o měších, které (jak může doložit) jsou jediným pramenem veškeré harmonie. (1893)
Psalo se
v Daliboru v roce 1875
(Redaktor Vácslav J. Novotný)
Účinkující členové „Besedy umělecké“ hodlají o letošních svátcích svatodušních (o sv. Janě) uspořádati velkolepý koncert orkestrální, v němž provedeny budou vesměs skladby nejmladších těchto našich talentů skladatelských velkým orchestrem, vedením kap. Čecha a za spoluúčinkování „Hlaholu“ i četných jiných dam i pánů. Čistý výtěžek koncertu tohoto připadne fondu ve prospěch pomníku Hálkova. Upozorňujeme již napřed zejména naše venkovské obecenstvo, jež o dnech svatojanských hodlá zavítati do Prahy, na koncert tento, v němž přesvědčí se, jak neobyčejným výsledkem potkávají se snahy mladších komponistů českých.
(A dnes? Upozorňujeme naše venkovské obecenstvo, že na nečetných koncertech soudobé hudby, na nichž své skladby prezentují mladší komponisté čeští – skladatelské talenty přelomu 20. a 21. století, je pro ně v pražských koncertních síních stále dost místa!)
Ač nyní země Japonců není více uzavřena bádání všeho druhu, přece se zdá, že z povahy obyvatelů nevymizela posud ona
nedůvěřivost, která stěžuje Europanům důkladnějších známostí si zjednati o národních zvláštnostech obyvatelů Japonska. Tím se stalo, že i veškeré známosti o hudbě Japonců až do doby nejnovější byly velmi skrovné. Důkladnější zprávy podal nám teprve v nynější době v zemi té se zdržující lékař dr. Müller, který v prázdných chvílích hudbou pilně se zabývá, a kterému byl pro jeho postavení přístup umožněn k rodinám vznešenějším, kde měl příležitost prohlídnouti si jednotlivé nástroje hudební, dle našich pojmů vesměs monotoní zvuky vydávající. On přišel též ve styk s některými vzdělanými hudebníky, kterých je ovšem velmi po skrovnu, neboť většina hudebníků podobá se našim harfistům; jsou to vesměs samoukové. K poznání tamějších poměrů hudebních přispělo nemálo, že Japonci chtěli hudbu naši seznati. Však dojem, jaký na ně učinila hra doktorova, nebyl nejlepší, při hře zůstali chladnými, a ač z úcty nechtěli hru pohaněti jemu do očí, dozvěděl se později, že jim byla jeho hra téměř nesnesitelnou, podobně jak nesnesitelnou je Beethovenova sonáta venkovanu, který ideál nalézá v taneční hudbě šumaře. Celkový úsudek o hudbě evropské zahrnuje výrok jednoho vznešeného posluchače hry dra. Müllera: „Dětem a ženám se líbí hudba Evropanů, ale vzdělaný Japonec nemůže ji vystáti.“
(A dnes? Vida, dnes už i „nevzdělaný“ Japonec ví o evropské hudbě víc než leckterý Evropan. Soudím tak mj. dle taxikáře z Kyota, který poté, co jsem mu řekla, odkud pocházím, začal nadšeně hovořit o „Dfosakovi“. Dosud totiž nevyřešil dilema, je-li „dvořákovštější“ Osmá nebo Devátá symfonie.)
„Zpěvokol“, pěvecký spolek v Turč. Sv. Martině, zamýšlí vydati výbor nejlepších národních písní slovenských, čtyřhlasně upravených u některé firmy zdejší. Jest to podniknutí velmi závažné, spojené s obětavostí řídkou, již krutý boj jest podstoupiti s úřady maďarskými, kteréž každé i to nejmenší hnutí duševní ubohých bratrů našich na Slovensku spůsobem nanejvýše surovým se snaží udusiti. Rozpustiliť právě cestou úřední „Matici slovenskou“, jež byla Slovákům asi tím, čím jest nám naše „Matice česká.“
(A dnes? Ach, ty boje s úřady… a ta řídká obětavost, která je nutná u každého, kdo se rozhodne „bojovat“ dnes za kulturu. Inu, „umělcům“ s míčem, pukem či raketou se daří lépe.)
P. Pavel Křížkovský, zasloužilý moravský skladatel, byl ve valné hromadě „Umělecké besedy“ v těchto dnech na návrh hudebního odboru jmenován čestným členem naší „Umělecké besedy.“ Valná hromada jednala zajisté ve smyslu všech hudebních přátel v národě českoslovanském, vyznamenavši jednohlasně čestným členstvím umělce, jejž počítáme mezi první naše skladatele, kteří počali krásné, originální tvary národní naší písně vnášeti na půdu uměleckou a tím spůsobem první položili základy ku dalšímu pěstování samostatné hudby slovanské.
(A dnes? Na tuto zakladatelskou osobnost českého sborového zpívání tak trochu zapomínáme… k vlastní škodě. Ovšem tento osud potkal nejen řadu méně všeobecně známých jmen. Nedávno jsem v jedné televizní soutěži zaznamenala, že ze sta lidí, kteří měli jmenovat jedno dílo Bedřicha Smetany, dokázalo odpovědět pouze 12. Tři z nich odpověděli „Rusalka“.)
Repertoir operní za nynější neblahé správy se opět jednou vyznamenal při příležitosti slavnostních dnů svatojanských. Kdežto jindy hledělo ředitelstvo podati milým hostům v slavnostních těchto okamžicích nejnovější plody skladatelův domácích, aby tu jaksi před tváří národa důkaz byl podán o tom, jakým štěstím a zdarem jest provázen rozvoj krásné naší literatury hudebně dramatické, neuznal letošní ředitel opery pan J. N. Maýr potřebu toho a nechal v bázni boží i v těchto dnech dále otřepávati známé francouzské operety: „Angot“ (1872, celým názvem „La Fille de Madame Angot“, autor Charles Lecocq – pozn. aut.) a „Giroflé-Girofla“ (1874, od stejného autora) . Proč nebyla předvedena ctěným naším hostím z venkova rozkošná Dvořákova opera „Král a uhlíř“, která při svém prvním objevení na jevišti českém (1874 – premiéra 2. verze opery, pozn. aut.) tak okázale a s takým nadšením obecenstva jest přijata? Či vězí v tom zase ty prožluklé tantiemy? A to nejveselejší z celé té smutné historie jest, že se ještě neostýchají ti lidé mluviti o „horlivém pěstování umění národního!!“
(A dnes? www.narodni-divadlo.cz)
Prudký boj, jejž mezi sebou vedou přivrženci epigonův doby klassické a počtem, čím dále, tím hojnější zastancové idey pokroku, blíží se, jak se zdá, 
rychlým krokem k momentu rozhodnému, a nemůž nikoho již déle to tajno býti, na čí stranu se vítězství tou dobou kloní. Neboť, což mohou zastaralé ty náhledy Lachnera, Hillera a jiných proti mocnému proudu titanských myšlének Lisztových, Wagnerových? I u nás, bohužel, máme takovéto dvě strany; kdežto strana „konservativní“ považuje to za velikou událost, když některý ze stoupenců jejich spáše nějakou písničku frází triviálních a formy a la Abt a Gubert, a když z dopuštění božího jednou za tři neb čtyry léta napíše se opera offenbachismem neb gounodismem silně páchnoucí – podává strana pokroku takořka den co den důkazy síly své životní v zdařilých komposicích od jednoduchých písní až k velikým pracím dramatickým, od četných skladeb na poli hudby komorní až ku komplikované formě básní symfonických.
(A dnes? Quo vadis, soudobá hudbo? Odpověď, vážení, ponechávám zcela na vaší úvaze.)
Do III. ročníku týdeníku Dalibor (do čísel 17, 19 a 21) nahlížela EHK.
