S René Boscem jsem se setkala během mezinárodní přehlídky soudobé hudby Pražské premiéry 2008, jejichž letošní dramaturgie byla připravena v intenzivní spolupráci s francouzským veřejnoprávním rozhlasem Radio France. Letos představilo na Pražských premiérách celkem šest francouzských skladatelů svá díla, která vznikla na objednávku Radio France a původně měla být ve světové premiéře uvedena na letošním festivalu Presence – prestižní přehlídce soudobé tvorby ve Francii. Nakonec jsme tyto skladby slyšeli ve světové premiéře v Praze. Právě René Bosc, dirigent, skladatel, umělecký ředitel festivalu Presence a delegát francouzského rozhlasu Radio France pro oblast produkce soudobé hudby, zadává pro Radio France u soudobých skladatelů nové objednávky. Na Pražských premiérách 2008 byl jedním z nejváženějších hostů jako osobnost, která má v oblasti evropské soudobé tvorby velmi významné slovo.
Jak jste se s přehlídkou Pražské premiéry poprvé seznámil? To je jednoduché. Václav Riedlbauch přijel do Paříže na náš festival Presence a zúčastnil se jako posluchač festivalových koncertů. Ale původní kontakt byl díky Jindřichu Feldovi. Radio France objednalo u pana Felda dílo, které nakonec za neuvěřitelných okolností nebylo uvedeno. Pan Feld skladbu ještě zkoušel na generální zkoušce, ale večer už byl orchestr bohužel ve stávce kvůli svým interním požadavkům. Byli jsme všichni velmi zděšeni a bylo nám to velmi nepříjemné. Václav Riedlbauch nám tehdy nabídl, že dílo uvede v Praze na Pražských premiérách a navázali jsme naše první kontakty. Byli jsme velmi rádi, že tato nabídka přišla, protože při vytíženosti našich orchestrů nebylo jednoduché uvést toto dílo znovu na program. Tehdy se Václav Riedlbauch s určitým smyslem pro humor zeptal „máme uvést ještě něco dalšího“? Rozjel jsem se tedy v loňském roce do Prahy, abych viděl, jak zde Pražské premiéry probíhají. A nápad vytvořit kooprodukci v letoším roce byl na světě.
Jistě z hlediska své funkce často cestujete a navštěvujete festivaly soudobé hudby v různých zemích světa. V čem vás Pražské premiéry zaujaly? Je pravda, že často navštěvuji mnoho festivalů soudobé hudby. I ty nejslavnější festivaly soudobé hudby nabízejí většinou pouze jeden až dva orchestrální koncerty, drtivou většinu tvoří koncerty komorní hudby. Ale festival postavený výhradně na orchestrálních skladbách, kde navíc vystupují všechny národní orchestry, je skutečnou raritou. Z tohoto hlediska jsou Pražské premiéry v mezinárodním měřítku opravdu výjimečné. O zaměření na soudobé orchestrální skladby se snažím také já na festivalu Presence, který připravuji a organizuji v Paříži.
Co vás přivedlo k myšlence zaměřit tento festival rovněž především na orchestry? Festival Presence je organizovaný francouzským rozhlasem Radio France. A jak známo, Radio France má dva orchestry – l‘Orchestre Philharmonique de Radio France, jehož šéfdirigentem je Myung-Whun Chung, a l‘Orchestre National de France, jehož nový šétfdirigent Daniel Gatti nastupuje v červnu po Kurtu Mazurovi. Máme samozřejmě také velmi kvalitní rozhlasový sbor včetně sboru dětského. To již představuje skutečnou „orchestrální sílu“ a to je také důvod, proč je festival Presence ve svém základu zaměřen především na orchestrální koncerty našich rozhlasových těles. Ovšem tady v Čechách Václav Riedlbauch vybudoval svůj festival s jinou základní ideou. Ačkoliv je sám ředitelem České filharmonie, v Pražských premiérách dal prostor všem českým orchestrům. Když jsem v loňském roce přijel, během jednoho týdne jsem mohl slyšet téměř všechny významné české orchestry interpretovat soudobou hudbu. To je opravdu mimořádné. Měl jsem tak příležitost během krátkého časového úseku poznat skvělé české orchestry z různých regionů – Severočeskou filharmonii Teplice, Filharmonii Brno a mnoho dalších. Přiznám se, že když jsem poprvé přijel do České republiky, znal jsem pouze Českou filharmonii a Symfonický orchestr Českého rozhlasu. Je ale pravda, že tento skvělý nápad může Václav Riedlbauch realizovat mimo jiné díky výhodnému geografickému umístění České republiky a její velikosti. Vzdálenosti mezi městy nejsou velké. Orchestry si mohou dovolit přijet během jediného dne do Prahy a po koncertě zase odjet. To je z hlediska produkce a organizace velmi důležité. Například právě ve Francii je toto téměř nemožné. Pokud chci do Paříže pozvat orchestry například z Toulouse nebo Lyonu, jsou nutné letenky a to je velmi drahé. To jsou skutečné produkční a finanční problémy festivalu, které velmi dobře znám.
Jaký je váš umělecký dojem z celé přehlídky? Pro mne je velmi důležité, že francouzský rozhlas umožnil, aby na letošní přehlídce Pražské premiéry celkem šest francouzských skladatelů uvedlo ve světové premiéře svá díla, která původně vznikla na objednávku právě pro letošní festival Presence. Ujišťuji vás, že když jsme skladatelům tuto příležitost nabídli, všichni byli naprosto nadšeni, že jejich díla budou nejprve provedena v Praze. Jednalo se o skladby vzniklé původně pro orchestry francouzského rozhlasu a tyto objednávky Radio France skladatelům samozřejmě hradí. Navíc je velmi zajímavé, že mezi vybranými skladateli je také Kryštof Mařatka – český skladatel žijící v Paříži.
Jakým způsobem vybíráte skladatele, u kterých zadáváte na objednávku díla pro váš festival Presence? Vybírám je já osobně, je to přímo v mé kompetenci. Ve francouzském rozhlase procházel výběr soudobých skladatelů mnoha různými obdobími. Po dlouhou dobu například existovala asi patnáctičlenná komise, která o výběru objednávek rozhodovala. Samozřejmě je důležité, abyste byli z hlediska produkce a zadávání demokratičtí, ale ani sebelepší komise to stejně nikdy nedokáže. Ve větší skupině z hlediska celku vlastně nevíte, co chcete.Pokud tuto práci dělám sám, je to samozřejmě obrovská odpovědnost. Snažím se vybírat skladatele rozličných skladatelských stylů a hudebních estetik. To je můj základní způsob práce. Neřídím se vlastním hodnocením. Rozhodně je mou povinností také objednávat u skladatelů, kteří mně osobně vůbec nejsou blízcí.
Jak rozlišujete hudbu, která se nelíbí pouze vám osobně, a hudbu, kterou považujete za špatnou? Jsem sice francouzským rozhlasem zaměstnán jako odborník na soudobou hudbu a mám v této souvislosti velkou rozhodovací pravomoc, ale zcela upřímně musím říci, že není možné označit nějakou hudbu za špatnou. Zkušenosti se soudobou hudbou jsem měl samozřejmě velmi dlouho ještě před mým příchodem do francouzského rozhlasu přibližně před patnácti lety a tuto funkci zastávám již asi deset let. Soudobá hudba je mi velmi blízká a po letech strávených v této oblasti se snad mohu právem domnívat, že jí do určité míry rozumím. Ale můj vkus a úsudek není samozřejmě absolutní. Pokud jsem na této pozici již tak dlouho, není to proto, že by můj výběr byl nejlepší, ale protože skladby skutečně zodpovědně vybírám pro velmi početné různorodé publikum mnoha rozličných soudobých hudebních stylů, které ve Francii máme.
Bohužel v České republice je většinou problém s návštěvností koncertů a festivalů soudobé hudby, zatímco ve Francii je naopak v této oblasti velké posluchačské zázemí. Už z historického hlediska byla soudobá tvorba ve Francii vždy velmi důležitá. V průběhu celé historie byla v každém období považována za velmi hodnotný kapitál a hrála významnou úlohu. Má nenahraditelnou hodnotu rovněž z hlediska celkové kulturnosti a odkazu národa. Takže dnes i politici, kteří hudbě přímo nerozumí, chápou, že ze společenského a kulturního hlediska je soudobá tvorba důležitá a velmi jí podporují. Radio France není jedinou institucí, která se soudobé hudbě ve Francii věnuje. Je to například IRCAM, L‘Ensemble Intercontemporaine, Cité de la musique a další. Někdy je potřeba také soudobou tvorbou provokovat… Často uvádím skladby, které by v ostatních institucích nebyly uvedeny na programu. Lidé potom přicházejí ze zvědavosti, přijdou diskutovat a říci, že se jim něco nelíbí. To je také součást soudobé tvorby – říci svůj názor a o dílech polemizovat, otevřít diskusi. Ovšem je pravda, že návštěvnost na našich festivalech zjevně podporuje ještě další aspekt. Jeden z rozdílů mezi pařížským festivalem Presence a Pražskými premiérami je, že soudobá díla uvádím spolu se známým repertoárem hudby 20. století. Máme celkově méně světových premiér. Místo skladeb pěti až šesti soudobých skladatelů uváděných během jednoho večera tady v Praze, máme na programu maximálně tři světové premiéry ve spojení například s hudbou Stravinského nebo Janáčka. Ale návštěvnosti jistě pomáhá ještě jedna věc. Náš festival je pro posluchače zcela zdarma. Neprodáváme lístky. Pokud ale budu upřímný, úplně zdarma není. Festival je organizován francouzským rozhlasem, který je placen přímo ze státních daní. Takže vlastně si takto posluchači ze svých daní festival již předem zaplatili.
Je tedy vůbec dobrý nápad, během jednoho týdne hrát pouze soudobá díla a nenechat posluchače odpočinout? Tento typ festivalu je poměrně běžný. Festivaly výhradně soudobé hudby najdete v Norsku, mnoho jich je v Německu. Pokud festival pojmete tak jako Pražské premiéry, vytvoříte v podstatě jakýsi „salón soudobé hudby“. Když bych to řekl s nadsázkou, v soudobé hudbě máme „salóny pro profesionály“ a „salóny pro běžné publikum“. Právě kvůli tomuto typu festivalů, jako jsou Pražské premiéry, se ale odborníci a specializované publikum sjíždějí a cestují. Já například pobývám v Praze, protože mě velmi zajímá možnost poslechnout si během jednoho týdne tak obrovské množství soudobé hudby z různých koutů Evropy. To je pro profesionální publikum nesmírný přínos. Upřímně, nevím jak dlouho bych musel navštěvovat různé koncerty soudobé tvorby, než by se mi podařilo udělat si takový přehled, jako během jediného týdne tady v Praze. Na druhou stranu je potřeba si přiznat, že pro publikum, které „à priori“ není soudobé hudbě nakloněno a není zvyklé jí poslouchat, může být tato dramaturgie příliš obtížná. Pro ně je to příliš. A možná se předem bojí vůbec přijít, protože jsou vůči soudobé hudbě předem zablokování a takto postavený program je neláká.
Jak dalece je ale pro dnešní profesionály v oblasti soudobé hudby důležité mít možnost konfrontace se zahraniční tvorbou? Jednoduše nemůžete v jedné zemi, sebe bohatší na kulturní dění, zůstat uzavřeni ve své ulitě. Musíte se velmi pozorně dívat, co se v soudobé tvorbě děje kolem vás. Není možné následovat výhradně jeden estetický způsob nebo pouze jeden hudební proud. To by bylo naprosto šílené. Vážím si hudby Pierra Bouleze, ale není jediná. Kromě mnoha různých hudebních proudů ve své vlastní zemi musíte navíc sledovat, co se děje v Norsku, tady v Čechách, v Německu. To, co vybudoval Václav Riedlbauch z hlediska tématických okruhů jednotlivých ročníků – „zacíleno“ na různé evropské země, je opravdu skvělý nápad. Během jednoho večera tak můžeme slyšet například díla dvou českých skladatelů v konfrontaci s hudbou jednoho španělského, francouzského nebo švýcarského skladatele. Mít možnost jejich díla a jejich způsob tvorby takto porovnat je úžasný přínos. Po několika koncertech najednou začnete pociťovat, že jako skladatel byste se mohl více inspirovat například tvorbou českých skladatelů, kterou shledávám poněkud hlubší z hlediska své výpovědi. Naopak francouzští skladatelé většinou píší skladby více projasněné a efektní, ale také více povrchnější z hlediska obsahu. To vše najednou začnete po několika koncertech slyšet. Jsou to skutečná hudební sdílení, ze kterých se všichni mohou poučit.
Zmiňujete se o českých skladatelích. Jak se na jejich tvorbu díváte? Je evidentní, že na Pražských premiérách jsou uváděna rovněž díla českých skladatelů, kteří ve své tvorbě jednoznačně vycházejí z tradice a tonality. A to je velmi dobře. Pokud zazní díla například starších skladatelů, kteří doslova řemeslně skladbu propracovávají, mají zde své místo. Je naprostý nesmysl, pokud si myslíte, že někdo má v nové hudební tvorbě „pravdu“ a udává ten správný směr… Vždyť si vezměte ten paradox – když Debussy slyšel na koncertě Mahlerovu hudbu, odešel ze sálu. Takže kdyby Debussy měl pro nějaký festival vybírat soudobé skladatele pouze z hlediska svého vlastního pocitu a podle toho, jaká díla on sám považuje za dobrou hudbu, nikdy by nevybral Mahlera. A přitom jaký byl Mahler skladatel! Byl pouze velmi tradiční. A Debussy ve své době příliš moderní. A kde je ta pravda? Oba typy skladatelů jsou velmi důležité.
Co vás na soudobé hudbě nejvíce fascinuje? Soudobá hudba dává při poslechu přesně ten pocit, který máte, když se procházíte čerstvě zasněženou krajinou a jste první, kdo tudy kráčí. V místech, kudy nikdo před vámi nechodil. To je přesně to, co vnímám, pokud poprvé slyším novou hudbu.
