Vsevolodovi Petroviči Zaderackému bylo pětatřicet, když se poprvé ocitl v sovětském lágru. Nikdo nevěděl proč. Psal se rok 1926 a zničeny byly Zaderackého skladby i literární tvorba. Zmizet měla každá připomínka jeho tváře, každý otisk jeho duše. Po dvou letech byl propuštěn – jako člověk téměř bez práv. Přesto prožil několik let relativního štěstí. Na hudební akademii města Jaroslavl učil harmonii, orchestraci, dějiny hudby, komorní hru, dirigování. Pak přišla doba „velkého teroru“ – další vlna vypořádávání se s nepřáteli sovětského režimu v letech 1937 – 1938. Zaderackij byl znovu zatčen a deportován do pracovního tábora na Sibiř. Zdůvodnění rozsudku? Kontrarevoluce a šíření fašistické hudby. Stačilo málo: u Zaderackého doma se našly plakáty koncertů, mimo jiné se skladbami Richarda Wagnera a Richarda Strausse. Jen náhodou nebyl Zaderackij popraven a zázrakem opustil vězení už v roce 1939. Žil ještě čtrnáct let. Žádná z jeho skladeb nebyla v SSSR nikdy vydána, žádná ze sovětských knih neobsahovala jeho jméno.
Příběh Vsevoloda Zaderackého je jen jedním z milionů. Počet lidí, kteří prošli 476 táborovými komplexy gulagu (v ruštině jde o zkratku pro Hlavní správu nápravně pracovních táborů), se odhaduje na 13 000 000! Přičemž minimálně 2 614 978 věznění nepřežilo. O politických represích a hrůzných činech v bývalém Sovětském svazu se už skoro dvě desetiletí intenzivně bádá. Často jde o výzkumy na vlastní pěst, náklady i riziko, ruské archivy se totiž ne vždy otevírají rády. Svoje o tom vědí i účastníci mezinárodní muzikologické konference „Skladatelé v gulagu“, která se 16. – 19. června 2010 odehrála v německém Göttingenu. Šlo o vůbec první setkání lidí, kteří se tímto tématem zabývají. Dvacítka osobností přijela z Ruska, Estonska, Spojených států amerických a samozřejmě z Německa. Mimochodem mezi nimi bylo dost Rusů, kteří v 80. letech opustili SSSR a zakotvili na německých univerzitách.
Za jazz na Sibiř
První mapování terénu, dalo by se napsat o konferenci v dolnosaském Göttingenu. Řeč byla o jednotlivých skladatelích, kteří se v lágrech ocitli a jejichž životní příběhy lze rekonstruovat. To je možné zatím jen v několika málo případech, protože materiály téměř nejsou anebo jsou obtížně dostupné. Otázek, které čekají na své zpracování, je přitom víc než dost: jak se vyvíjely represivní mechanismy v sovětské hudební kultuře ve 20. a 30. letech, jaké zprávy měli o osudech vězněných hudebních tvůrců lidé v západní Evropě anebo jak byl postižen jazz? Represe se totiž netýkaly jenom skladatelů vážné hudby, ale i jazzových tvůrců, kteří propadli – dobovou terminologií řečeno – „měšťáckému umění“, z čehož plynulo jedno z nejvážnějších provinění: „ideologická sabotáž“.
To byl například osud Adolfa Ignaceviče Rosnera (1910 – 1976), kterému se někdy říkává „Bílý Louis Armstrong“. Jeho hudební vystoupení vysílal během druhé světové války rozhlas po celém SSSR a po pochvale od Stalina stanul Rosner dokonce v čele Sovětského státního jazzového orchestru. Po válce začal Stalin nevražit na všechno „nesovětské“, což pro Rosnera – ve spojení se sílícím antisemitismem – znamenalo tvrdý ortel: 10 let na Sibiři. Po Stalinově smrti byl sice propuštěn a směl koncertovat, ovšem jen v odlehlých oblastech a malých sálech. Oficiálně už neexistoval.
Dvořák v gulagu
Hudbu bylo možno potkat i v samotných gulazích. Hlavně ve 20. letech, kdy oficiální propaganda vyhlašovala, že se z vězňů mají stát „lepší lidé“ (než byli označeni jako „nepřevychovatelní“, které lze použít jen jako pracovní sílu). A tak vyčerpaní a hladoví lidé v rámci ideologické převýchovy pochodovali po táborech a zpívali písně o Leninovi a Stalinovi. V některých táborech mohly také vzniknout malé orchestry, většinou pro obveselení dozorců a vedení tábora, někdy jako alibi před okolním světem, jak to známe z nacistických koncentračních táborů. Repertoár závisel na tom, co si který z vězňů-hudebníků pamatoval. Hrát se ovšem směla jenom prověřená hudba: Dvořák, Grieg, Čajkovskij… Vše nové bylo automaticky podezíráno a přísně kontrolováno. Ostatně kdo by měl v podmínkách sovětského pracovního tábora vůbec sílu na vlastní tvorbu? A i kdyby měl, těžko by sehnal tužku a papír.
Kdo byl horší?
Jeden z göttingenských pořadatelů, Andreas Waczkat, se v závěrečné diskusi vyslovil k tématu, které na konferenci sem tam problesklo: srovnání Stalinových gulagů a Hitlerových koncentráků, potažmo obou totalitních režimů, které zásadně poznamenaly tvář 20. století. Na veřejnosti často diskutovanou otázku, jestli byl horší nacismus, nebo komunismus, označil rovnou za nevkusnou, především tváří v tvář obětem těchto režimů. Oba systémy přece cíleně ničily lidské životy a s miliony nadaných lidí, kteří měli jiný názor, nakládaly vysloveně likvidačním způsobem, s nevídaným terorem a cynismem! – Takovouto jednoznačnost lze přát i českému vyrovnávání se s minulostí. Nejen na konferencích.
