Začala postní doba a do příštích Vánoc zbývá projít ještě celým koloběhem roku. Přesto byl hlavním tématem následujícího rozhovoru Jakub Jan Ryba. Ještě před dvěma lety málokdo tušil, že nejvánočnější český skladatel zkomponoval deset let před svou smrtí i velikonoční opus, který se teď snad díky nové nahrávce dirigenta Zdeňka Klaudy a jeho ansámblu L‘Armonia Terrena dostane mezi širší publikum.
Jak jste se k Rybovu Stabat mater dostal? Našla si ta skladba vás, nebo vy ji? Cesta k ní byla naprosto náhodná. Noty se ke mně dostaly klikatou cestou od mého kamaráda Jakuba Hrubého. On sám účinkoval v provedení, které řídil Tomáš Čechal. Ten noty objevil přímo v Mladkově při jedné ze svých návštěv. Osobně se pustil do jejich spartace a následně Stabat mater uvedl s Emauzským komorním orchestrem na Velikonoce 2015.
Když jste si ji poprvé přehrál, přesvědčila vás okamžitě? Jakmile jsem měl v ruce noty, sedl jsem ke klavíru a zahrál si celou věc od začátku do konce. Hned mi bylo jasné, že se jedná o zcela mimořádné dílo, které bych velmi rád nahrál. Tento nápad jsem nabídl k realizaci vydavatelství Nibiru. Jeho majitel Tomáš Janeček je přesvědčený, že má smysl vydávat pouze nové věci, které ještě nahrané nebyly, což nám v tomto případě pomohlo. Ostatně to nebyla naše první spolupráce. U jeho vydavatelství jsme v roce 2014 natočili album Decade se Simonou Šaturovou. Věděl jsem, že projekt bude v dobrých rukou.
Čím vás Stabat mater tak nadchlo? Rybovo Stabat je naprosto mimořádně komponované. Nejedná se ani tak o orchestrální sazbu, jako spíš o velké „komorní“ dílo, kde je každý hlas vypracován s velkou péčí o detail. Orchestrální „rutina“ by nebyla dobrým partnerem mimořádné křehkosti této hudby. Ryba často přiřadí skupině nástrojů vysloveně koncertantní part, zatímco ostatní ustoupí do pozadí nebo vytvoří harmonickou podporu. Stále je to dialog několika hlasů, které jsou vedeny rovnocenným způsobem s vokální linkou.
To by se nedalo říct o jiných skladbách té doby? Nejsem si vědom, že by existovalo nějaké jiné Stabat mater stejného rozsahu, které by bylo komponované obdobnou technikou. Z velkých skladatelů tento kompoziční systém dovedl k mistrovství Joseph Haydn. Dále se mi vybavuje třeba překrásné Et incarnatus est z Mozartovy Velké mše c moll, které je psané také tímto komorním způsobem. Ale Ryba to dělá po svém. Kombinace rafinovanosti a jisté „prostoty“ tvoří unikátní celek. A přitom se bavíme jenom o té materii, o technice skladatele. Myslím, že Ryba potřeboval text a pak mohl rozvinout to, co mu bylo múzami dáno do vínku, to jest schopnost text opravdu do hloubky pochopit, procítit a hudebně přesvědčivě vyjádřit jeho význam v emocionální rovině. Ne nadarmo je Česká mše vánoční tak oblíbená. Splňuje totiž přesně to, co vánoční skladba má mít. Je krásná, zpěvná, dramaturgicky velmi chytře rozvržená a dokonale hudebně vykresluje námět. To samé lze v principu říci i o Stabat mater. Námět je ale diametrálně rozdílný, což se promítá do hudby a Rybův jindy nekonfliktní, přívětivý hudební jazyk se proměňuje tak, aby mohl vystihnout utrpení a mystérium toho textu. Rybovy schopnosti a talent v tomto směru byly tak pozoruhodné, že nám nezbývá než litovat, že nikdy nenapsal žádnou operu.
Ryba složil další dvě Stabat mater na český text. Jak si vykládáte, že tohle latinské Stabat tak vyčnívá z jeho tvorby? A považujete je za jeho nejvyspělejší dílo? Jednoznačně je to jeho nejlepší kompozice, kterou pravděpodobně nikdy nepřekonal. S jistotou to však nemůžeme říci, protože z jeho původně přibližně 1500 opusů se dodnes dochovaly necelé tři stovky, ačkoliv Němeček ve svém katalogu uvádí přibližně 550 incipitů. V každém případě rybovské bádání není ještě u konce a je pravděpodobné, že se i nadále budou na území Čech objevovat další z jeho kompozic. Česká Stabat mater jsou ranější díla a znám je jen z poslechu, nestudoval jsem je detailně. Je důležité si uvědomit, že tehdy se nepsalo do šuplíku, ale vždy pro konkrétní uvedení. Latinské Stabat mater si objednal hlavní plzeňský kůr, což pro něj bylo, asi jako když dnes dostane Mirek Srnka objednávku z mnichovské Státní opery. Znamená to splnění snu. Jak nakonec premiéra dopadla, samozřejmě nevíme, i když by mě to samotného zajímalo. Excelentní orchestr, který měl k dispozici Haydn u Esterházyho, by se jistě tohoto díla zhostil velmi dobře přesto, že jde o hudbu nepředvídatelnou. Otázkou však zůstává, jakou kvalitu měl v té době orchestr na plzeňském kůru.
Někdy je ta hudba až divadelně dramatická. Ano, také to tak vnímám. Má samozřejmě svá rybovská specifika, ale po většinu trvání té skladby bych vůbec nedokázal odhadnout, co je to za hudbu. Italská, francouzská či německá hudba se pozná, ale v tomhle případě se vlivy mísí.
Určitě vás napadlo, že příběh zneuznaného Ryby bude fungovat i marketingově… Já už si moc netroufám odhadovat, co bude a co nebude fungovat. Vzpomínám si, že Tomáš Janeček na prvním jednání říkal: „No dobře, já vám věřím, že to stojí za nahrání. Ale přece jenom Ryba… Jste si jistý?“ Takže na začátku jsme se spíše obávali, že budou všichni očekávat nějakou roztomilost v C dur a z toho důvodu si desku buď nekoupí, nebo koupí a naopak budou zklamaní, že nedostali takového Rybu, jakého chtěli. Závažnou polohu jeho tvorby zatím moc neznáme. A nevíme jestli proto, že se další taková díla nedochovala, a nebo jestli to je opravdu výsledek mimořádného vzepětí jeho tvůrčích sil. Skladbu napsal během šesti neděl, které strávil v horečkách a ve stavu psychického oslabení…
Toto je zkrácená verze, kompletní článek v HARMONII 3/2017 (koupit)
