Zdeněk Král je skladatel, klavírista, improvizátor, autor knih pro děti a autor filmových, scénických i rozhlasových hudeb. Snad nejtypičtější pro jeho hudbu je spojení se slovem v podobě písní a šansonů, ale také v závažnější duchovní vokální tvorbě. Jeho tvorba byla nověji oceněna cenami Classic Prague Awards za nejlepší skladbu vážné hudby za loňský rok a cenu OSA jako nejúspěšnější autor vážné hudby za rok 2018. Vzhledem k tomu, že brzy oslaví padesáté narozeniny, se nabízí příležitost zeptat se ho na podrobnosti jeho tvůrčí cesty.
Jsi čerstvým držitelem několika ocenění: Classic Prague Awards za nejlepší skladbu vážné hudby za loňský rok a OSA jako nejúspěšnější autor vážné hudby za rok 2018. To jsou ze své podstaty asi dvě zcela odlišné ceny, že? Ano. S trochou zjednodušení můžu říct, že zatímco cena OSA je za kvantitu, cena Classic Prague Awards je za kvalitu. Nicméně si vážím obou cen. Je to pro mě určitá satisfakce a také uznání. Obě ceny jsou pro mě reklamou, že něco dělám a není to zas tak úplně špatné… Na druhou stranu ty ceny nesmím přeceňovat. Ale překvapily mě milé reakce mnoha kamarádů, kteří mi tu cenu přáli. To mě moc potěšilo.
Classic Prague Awards jsi získal za své Magnificat, které vyšlo aktuálně na CD s dalšími duchovními skladbami jako jsou Missa Brevis, Ave Maria nebo Ave verum corpus. Jak ses dopracoval k duchovní hudbě? Jakou roli v tvém životě hraje víra? Já nejsem praktikující křesťan, ale jsem pokřtěný a jako malý jsem do kostela občas chodíval. Moje maminka je z velmi sakrálního prostředí malé moravské vesnice Strání, kde se kolem kostela a víry točil veškerý život. Vždy, když jsme tam na prázdniny přijeli, museli jsme v neděli ráno navštívit mši. Na mě to prostředí působilo – hlavně hudba, ale pan farář mi připadal divný a z vůně kadidla se mi dělalo nevolno. Když jsem už podruhé omdlel, nechávali mě, abych seděl na židli nahoře na kůru, kde byly dveře ven, abych mohl případně odejít… Z faráře se vyklubal spolupracovník StB, takže má intuice byla správná. Posléze jako dvacetiletý jsem zkoumal buddhismus, šamanské rituály a různé další duchovní nauky, takže v jistém ohledu mám asi tendence hledat nějakou vnitřní podstatu světa. Co se týká jmenovaných duchovní skladeb, přišla nabídka od pana Karla Klimeše, abych mu napsal mši. Vznikla Missa brevis, která se, v provedení Musica da camera Brno pod vedením Martina Franzeho, stala tak trochu hitem, takže další skladby duchovního charakteru vznikly spíše jako doplnění celého koncertu a posléze cédéčka. O jejich duchovním rozměru mohu mluvit, ale myslím, že o něm ony samy řeknou mnohem víc…
„Je pravda, že jsem schopen za den napsat smyčcový kvartet, ale nejsem si jist, jestli by se do toho času neměla započítat i životní zkušenost a emoce a přemýšlení, které tomu dni, kdy se ta hudba přesune jen z hlavy na papír, předcházelo.“
Snad se příliš nespletu, když řeknu, že těžištěm tvé tvorby jsou písně a šansony. Potvrzuje to i tvá přítomnost ve finále mezinárodní kompoziční soutěže Songwriting Contest v Londýně v letech 2017 a 2018. Dlouhou dobu jsi také spolupracoval s HaDivadlem v době, kdy v něm působili Pavel Liška, Tomáš Matonoha, Josef Polášek, Marek Daniel a další. Je text a divadelní situace něco, co zásadně potřebuješ k inspiraci? Můj tatínek hrál na klavír a varhany a poslouchal vážnou hudbu. Naopak maminka hrála v jazzové kapele, vystupovala v amatérském divadle a poslouchala Beatles a písničky divadla Semafor. Oběma směry jsem byl inspirován, a tedy vážnou hudbu pokládám v mém tvůrčím procesu za rovnocennou divadelní hudbě (jak scénické, tak divadelním písním a šansonům). Obojí je velmi důležitou součástí mé tvůrčí profese. Divadlo mám moc rád, strávil jsem v něm hodně času jako korepetitor, ale především jako tvůrce scénické hudby a písní – jenom pro Komediograf jich bylo asi sto. Čili divadlo mám jaksi pod kůží, ale k inspiraci ho zásadně nepotřebuji. Scénickou hudbu jsem psal vždy tak, že jsem si přečetl scénář a pod jeho dojmem pak napsal hudbu. Režisérovi jsem ji odevzdal jako celek – jako můj hudební vjem celé inscenace.
To, že za těžiště u mě pokládáš písně, je proto, že jsem s nimi byl více vidět. Naopak jsem jaksi neměl štěstí na uvádění mých vážných skladeb. Až na pár výjimek, kdy například má skladba Bariéry vyhrála Tribunu mladých skladatelů v Paříži a obletěla svět. Nebylo tolik nabídek nebo zasáhla „vyšší moc“, např. když se má skladba Carmina burana 2 – o lidské duši pro sbor, sóla, orchestr a bigbeatovou kapelu na latinské texty – měla hrát v roce 2007 na zahájení sezóny FOK, ale v té době začala finanční krize a přislíbené dotace, potřebné na projekt, padly. Celá akce se tedy zrušila a posunula mou kariéru o pár let dál.
Pro mě jsi příkladem toho, že kompozice může být každodenní drobná, ale vytrvalá pilná práce. Zjevně komponuješ lehce, je to tak? Ono je to hodně zkreslující. Je pravda, že jsem schopen za den napsat smyčcový kvartet, ale nejsem si jist, jestli by se do toho času neměla započítat i životní zkušenost a emoce a přemýšlení, které tomu dni, kdy se ta hudba přesune jen z hlavy na papír, předcházelo. A nemůžu v žádném případě říct, že jsem schopen takto pracovat den co den. Člověk také potřebuje něco odžít, aby měl z čeho brát. Komponuji sice každý den, ale jeden den oratorium a druhý den třeba písničky do divadelní pohádky. Takže v podstatě nechávám ty „baterie inspirace“ stále dobíjet.
„Mé děti jsou ve věku, kdy zvažují svou budoucnost, takže mě teď nejčastěji najdete, jak nad nimi stojím a lomím rukama.“
Tvá umělecká cesta je lemována mnoha založenými hudebními skupinami, spoluprací s desítkami herců a hereček, zpěváků a zpěvaček, desítkami filmových a scénických hudeb, stovkami drobných skladeb, jsi autor jedenácti knih, třiašedesáti CD… Jak se tohle všechno dá stihnout do padesáti let? Původně jsem chtěl do padesáti vydat sto CD. To už se asi nepodaří, i když materiál bych měl. Je to také věc financí, produkce a podobně. Ostatní šlo tak nějak samo. Ale snad mám na tomto světě ještě pár let čas, abych to do té stovky dotáhnul a nějak oficiálně zlegalizoval svou existenci coby skladatel. Každopádně bych rád napsal ještě pár větších věcí. Plánuji operu a muzikál. Chtěl bych také natočit CD svých komorních skladeb se Smetanovým triem a Epoque Quartetem. Mám napsáno ještě velké množství sborových skladeb, včetně oratoria Vánoční zázrak, které teprve čeká na svou premiéru. Bohužel nejsem moc manažer a tak se praktických věcí musí ujmout někdo schopný, kdo mi věří, a kdo mi s tím pomůže, tak jako se to stalo s CD Missa brevis, které do výsledné podoby dokopal sbormistr Martin Franze.
Takže tvůrčí energie ti neschází. Co momentálně připravuješ? Mé děti jsou ve věku, kdy zvažují svou budoucnost, takže mě teď nejčastěji najdete, jak nad nimi stojím a lomím rukama… Ale ve spojitosti s mou prací připravuji ve vydavatelství Muzio noty klavírních skladeb pro děti, noty Missy brevis a také oceněné skladby Magnificat pro smíšený sbor. Mám více spoluprací s ND Brno a příští rok jsme se domluvili na koncertě k mým padesátinám, který by měl být takovým průsečíkem mých tvůrčích aktivit.
Toto je pouze ukázka, kompletní rozhovor čtěte v Harmonii 5/20.
