21. 8. 1928 – 13. 7. 2007
Původním povoláním byl učitel, tedy kantor. A cosi z kantorské tradice puncovalo jeho život a tvorbu i poté, co vstoupil do kvasné hudební praxe – přes rozhlas, který byl tenkrát, v 50. letech, její technologickou avantgardou. Bylo to v Plzni, svůj hudební jazyk formoval současně v kontaktu s folklórem i elektronickým studiem, které v krajském studiu Českého rozhlasu v Plzni fungovalo – jako první u nás – od 60. let. S prostředím přirozené muzikálnosti si uchovával celý život kontakt jako sbormistr a autor desítek sborových kompozic. Založil (1954) a dvacet let vedl v Plzni sbor Česká píseň, v 70. letech stál v podobné funkci v čele Komorního ženského sboru Československého státního souboru písní a tanců. Zajímala ho hudba ve vztahu k člověku a člověk ve vztahu k hudbě. Psal hudbu srdcem a v jeho nejúžasněji formovaných kompozicích – ať jde o příležitostné nebo velké sborové skladby, koncertantní díla, symfonie či oratoria a kantáty – je hudba skutečně s to zprostředkovat dotek se zakoušenou extází jako v mystické svatbě. Ve skladbě byl samouk, ale když přišel čas najít mistra, byl připraven – a nechal se zasvětit Miloslavem Kabeláčem. Kráčel osobitou cestou: lpěl v hudbě jako daru ducha, ostatně nemohl jinak, protože měl k dispozici mimořádně silný pramen inspirace, a hudebnímu dílu rozuměl jako stimulátoru citu. To je v současné artificiální hudbě vzácnost. Interpreti jeho hudbu rádi provozují a posluchači ji rádi poslouchají – životnost má tak zajištěnu. Ostatně, i když některé jeho skladby – oratorium Adam a Eva, opera Falkenštejn – dosud na své veřejné provedení čekají, už dnes je Zdeněk Lukáš „nejhranějším“ současným českým skladatelem. Jediným, jehož tvorba je do té míry nosná, aby se na ní dal postavit mezinárodní festival – Canti veris Praga, jehož první ročník proběhne v roce teď už nedožitých skladatelových 80. narozenin (2008) a navazu je na deset let festivalu soudobé sborové hudby Jaro se otvírá včetně každoročně udělované Ceny Zdeňka Lukáše.
