Po svém překvapivém a dle mého názoru nešťastném odchodu z postu šéfdirigenta České filharmonie a po pro něho špatných zkušenostech s českými novináři Zdeněk Mácal rok neposkytl nikomu interview. Nikdo nevěděl, jak tráví čas, jak svůj odchod vnímá, co se děje v jeho profesním i osobním životě. Svoje domicium rozděluje mezi Ženevu, Marbellu a Prahu. Potkali jsme se poslední únorový den v Rudolfinu, kam přišel na koncert svého oblíbeného Norddeutscher Rundfunk Orchester Hamburg krátce po svém více než třináctihodinovém letu z Tchaiwanu, kde slavil triumf s Německým requiem na koncertě, který byl tamním publikem neoficiálně vnímán jako pocta zmasakrovaným obětem z doby incidentu s Čínou před padesáti lety. Sám mi nabídl setkání. Další den jsem s ním strávil šest hodin, kdy pootevřel svou duši a mluvil až nečekaně otevřeně nejen o současnosti, která jej naplňuje radostí, ale i o rozjitřeném formálním rozchodu s orchestrem, na kterém mu stále hodně záleží. Z odstupu dnes mluví o některých věcech jinak, než jak to vloni prezentovala česká média.
Slovo Tchaiwan voní exotikou i latentním nebezpečím, kdy je existence ostrovní země zpochybňována blízkou Čínou. Byl jste v Taipeji poprvé?
Dirigoval jsem tam Českou filharmonii. Tentokrát jsem byl pozván sám a musím vám říct, že to byl pro mne hodně silný zážitek. Výjimečná byla atmosféra koncertu, sál v National Chiang Kai-Shek Cultural Center, báječný byl sbor Vídeňské státní opery, kterému zdatně sekundoval National Experimental Chorus, barytonista Andreas Scheibner a velmi mě překvapil svojí připraveností tamní Národní symfonický orchestr. Byl to velmi emocionální koncert, z něhož jsem měl dobrý pocit, a pro spoustu „tchaiwanese“, kteří zažili události před padesáti lety, to bylo velmi důležité. Máme řadu dalších plánů, které vypadají zajímavě, takže si myslím, že tato část Asie by mohla být pro mne v následujících letech významnou uměleckou destinací. Už v listopadu se do tohoto regionu vrátím a budu mít koncerty v Taipeji, Honkongu a Šanghaji.
Uvedl jste jenom Brahmse?
Ne. Nejdřív jsme zahráli od tchaiwanského skladatele Tyzen Hsiao symbolicky nazvané dílo 1947 Overture. Bylo úžasné, jak se Vídeňáci naučili tchaiwanský text, což je přece jen jiná čínština, nežli na kontinentě.
Teď máte volné ruce, nejste už vázán závazky vůči České filharmonii. Jak se vyvíjí váš život?
Velice dobře. Mám práce tolik, kolik budu chtít a mohu brát jen takové nabídky, které mě zajímají. Už nebudu absolvovat turné, jaká jsem míval s Českou filharmonií, kdy jsem například při listopadovém zájezdu do Asie dirigoval téměř každý den jiný program v jiném sále a po dlohých přejezdech spal v jiném hotelu. Po návratu jsem hostoval u Norddeutscher Rundfunk v Hamburku a okolí. Byl jsem deset dní v jednom místě a měl dost času na přípravu. To je to, co jsem dělal čtyřicet let v Americe, kde byl systém – čtyři zkoušky, čtyři koncerty, stejný orchestr, stejný program, stejné město, stejný hotel. Před svým návratem jsem věděl, že Česká filharmonie hodně cestuje, ale popravdě jsem netušil, jaká je skutečná realita. Je to jeden z nejvíce cestujících symfonických orchestrů na světě. Dirigoval jsem v životě už více než 170 orchestrů, ale nikde jsem se s tím nesetkal. Během čtyř let jsem zjistil, že rytmus České filharmonie pro mě není zdravý. Je to určitý sebezáchovný pud, protože chci v plné síle, nasazení a energii, bez které to nemá cenu, dirigovat ještě dost let. Jistě, na počátku mého působení v Praze se mluvilo o řadě koncertů v Praze a nějakých zájezdech. Ale turné se enormně rozrostla. Já bych rád zůstal v Praze, dělal koncerty a sem tam zájezd, ale momentálně nemám zájem dělat šéfa nějakého orchestru, a to kdekoliv – v Evropě, Asii, Americe. V Americe jsem rozhodoval o všem, v Evropě je jiná situace a u Czech Phil teprve. Zmínil jsem orchestr NDR. Byl jsem u nich v Hamburku jako pouhý host, ale jakékoliv moje přání bylo splněno. A Česká filharmonie? Jen malý příklad za všechny: Od počátku jsem říkal – hrajme na rovném pódiu. Nebylo to možné prosadit, protože už snad sto roků jsou zvyklí hrát na praktikáblech. Panové od dechů mi večně říkali, že bez stupínků se neprosadí. Myslím, že nemají pravdu, prosadí se a navíc bude na pódiu více místa. Hamburk hrál v Rudolfinu se 16 primy, jak jsem byl u velkých skladeb 45 let ze světa zvyklý. Když jsem to začal v Praze vyžadovat, tak byl skoro oheň na střeše a hráči si hned stěžovali řediteli. Samé výmluvy! Proč takovéto věci ve světě problémem nejsou a v Praze jsou? Vlastně musím dodat v Rudolfinu, protože orchestr FOK se chová jinak. Prostě Česká filharmonie má stále ještě určitá nedotknutelná tabu a na každý problém musí být schůze. Do Prahy přijedu vždycky rád jako host, zejména pak k České filharmonii, protože je to výborný orchestr; máme plány na další dva tři roky, zvláště pak v rámci Pražského jara, a těším se na všechno pěkné. Jsem člověk, který se raduje ze života a naplňuje ho hudbou, kterou miluji.
Mám pocit, že vás rudolfinské publikum milovalo a ctilo, jako málokterého jiného dirigenta. Prahu tedy neopustíte a budete zde koncertovat?
Myslím, že ano. Víte, diriguji už více než 45 let. Při každé zkoušce a koncertu mám radost z toho, co dělám, a nic nedělám polovičatě. V České filharmonii však byla řada elementů, které můj vnitřní klid, s kterým jsem přišel do Prahy, rušily a negativně působily na pracovní soustředění – schůze, problémy s obsazením a posazením orchestru… Možná to pro hudbu není to nejpodstatnější, ale jde o princip. Bohužel jsem se v České filharmonii často cítil spíše jako host než jako šéf. Do všeho zde mluví příliš mnoho lidí.
Jaký vztah jste měl s generálním ředitelem České filharmonie?
Vztahy byly naprosto korektní. Byl to nejlepší ředitel, kterého jsem kdy měl. Je to muzikant a odborník. Jenomže jsem nemohl plně rozhodovat o věcech, v kterých bych měl mít jako správný umělecký šéf hlavní slovo. Nicméně chci jasně říci, že situaci v orchestru nemohu paušalizovat. Většina hráčů mě ještě teď oslovuje „pane šéfe“ a řada z nich na mě naléhala, ať zůstanu, že přece nemohu kvůli asi deseti patnácti lidem ze 125 odejít. Vždyť na to prý doplatí česká hudba. To je pravda. Dnes není mnoho dirigentů, kteří umí prosadit nejen Dvořáka, Smetanu a Martinů, ale i Suka, Foerstera, Fibicha, Nováka a další.
Po svém rozhodnutí předčasně ukončit moje vedení orchestru jsem se dočítal, že to bylo kvůli nějakým článkům kritiků.
Ne. Já umím s kritiky žít, i když nejsou zrovna chytří. Tím hlavním problémem byl orchestr. Někteří jeho členové skutečně nebyli nejpříjemnější a většina mě už na počátku varovala, ať se nenechám znechutit, ať s tím nepraštím. Pracoval jsem ve světě i s tak zvanými nepříjemnými orchestry a měl jsem vždy úspěch, výsledek byl pozitivní a dostal jsem je na jejich vysoké niveau. S takovými elementy, jako jsou v České filharmonii, jsem se však nikdy nesetkal. Je kuriózní, že od mého odchodu jsem v Praze populárnější než předtím. Lidé, kteří si mě netroufali oslovit jako „Maestra České filharmonie“, mě teď zastavují na ulici a upřímně si se mnou povídají. Jsem rád, že mám v Praze svoje publikum a moc si toho považuji. Cítím se v Praze dobře a část mého já zde zůstane navždy.
Neměl jste vůči orchestru růžové brýle?
Možná, že ano. Z Ameriky jsem byl zvyklý na úplně jiný styl a úroveň jednání. Možná jsem skutečně byl naivní. Po svém příchodu jsem orchestr po předchozím obtížném období během pár let zklidnil. Myslel jsem, že je oslovím svým nadšením a nasazením a že budeme společně dobývat nejvyšší hudební cíle. Chtěl jsem je strhnout svými emocemi, svou radostí z hudby. U řady kolegů však došlo k opaku. Byl jsem pro ně příliš otevřený, přímý, v projevu přehnaný a naopak oni mě strhávali na svou depresivní rovinu – všude jsou problémy, všechno je špatné, jsme špatně placeni, přetížení…
Váš odchod z České filharmonie spoustu lidí šokoval a zarmoutil. Máte už takový časový odstup, abyste mohl lidem svoje rozhodnutí vysvětlit?
Děláte kompromis první den, druhý, dvacátý, rok za rokem a pak se něco zlomí nebo člověk dosáhne dna. Platí na to české úsloví: Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne. Prostě to pomyslné ucho se utrhlo na jednom zájezdě i kvůli pár novinovým článkům a já si řekl: už toho mám dost. Naivně jsem si myslel, že můj svazek s Českou filharmonií bude stejně kvalitní, naplněn oboustranným respektem, jako moje manželství (šťastně trvá už padesát let – pozn. LS) , v kterém si partneři nepodrážejí nohy. Já jsem nechtěl, aby mě slavili, ale lakonicky musím konstatovat, že mám ve světě víc uznání nežli doma. Chci říci, že moje rezignace na post šéfa orchestru byla průsečíkem několika věcí. Hlavním problémem je však část orchestru, možná jen několik lidí, která převálcovala slušné lidi a docílila toho, že orchestr není zrovna příjemný.
Dále: Dirigoval jsem spoustu špičkových orchestrů. Kdybych s nimi zkoušel jako v České filharmonii, tak neprojdu. Hráči by ihned řekli: Maestro, ukažte a my to zahrajeme. Jsou perfektně připraveni a intenzivně pracují. Tady musíte hodně stále opakovat, aby se to orchestr naučil. I orchestr v Taipeji, který se jinak nemůže s Filharmonií měřit, znal noty odpředu dozadu a já mohl dělat od první minuty muziku. Tady jsem rád, když mohu dělat po několika hodinách frázování a další věci, protože velká část orchestru není připravena. Stále si jenom stěžují a intrikují. Podívejte se – mají nejlepšího generálního ředitele, jakého vůbec můžou tady mít. Neznám lepšího. Přesto posílají dopisy, i anonymní, a stěžují si. Měli výhrady ke mně. Místo, abychom si to vyříkali z očí do očí, tak mě obešli a stěžovali si u člověka, na něhož si stěžovali jinde. A tak je to modelově se vším. Nedělali to všichni, ale je to styl jednání, který nemohu akceptovat. Všechno se dalo vyřešit klidnou cestou.
Víte, já jsem impulsivní člověk a později jsem si uvědomil, že jsem to možná neměl řešit právě tímto způsobem. Možná jsem si měl více dávat pozor „na hubu“ jako jiní a neříkat to, co mám na srdci, ale byl jsem takový celý život. Jsem hrdý na to, že jsem Čech. Jsem svobodný člověk, doživotní rezident Prahy 1. Jsem hrdý na svoje češství a nikdo mě odtud nevytlačí. Já tady zůstanu! Jako Američan jsem byl ale zvyklý na velkou možnost svobody. Proto nikdy nedávám pozor na to, co říkám. Nepotřebuji hrát politiku. Myslím, že jsem zde udělal to nejlepší, co jsem mohl. Před pěti lety jsem říkal, že povinností České filharmonie a jejího šéfdirigenta je starat se o odkaz Josefa Suka. Kdo jiný by měl na prvním místě dělat tuto hudbu? Začali jsme Asraelem, pak přišla na řadu Pohádka léta, která byla publikem výborně přijata, následovalo Zrání, pak Epilog. Celý život obdivuji Vítězslava Nováka, takže v roce 2010 budeme dělat jeho Bouři. To jsou věci, které jsou pro mě umělecky podstatné.
Na vůbec první tiskové konferenci, kde jste vystoupil jako designovaný šéfdirigent České filharmonie, jste mluvil nadšeně o svých plánech, o své vizi nové zvukovosti orchestru. Není vám líto, že jste nemohl svoje sny dotáhnout do konce? Nezměnil se snad zvuk orchestru?
Myslím, že ano. Řadu plánů jsem ukutečnil. Zmínil jsem českou hudbu. Udělali jsme spolu řadu velmi dobrých projektů, realizujeme několik symfonických kompletů: Dvořáka, Čajkovského, Mahlera, Brahmse, Beethovena.
Co se týká toho mého kontraktu u Czech Phil, přišli za mnou už před Ashkenazym, nedohodli jsme se, dobře. Když Ashkenazy odešel, přišel jsem já. Teď tu bude můj přítel Eliahu Inbal… Jak víte, měl jsem nastoupit do FOK, ale dostal jsem nabídku z České filharmonie a přijal ji. Hráči FOK mě varovali, abych nešel do jámy lvové. Měl jsem zůstat ve FOKu, když mně chtěli udělat pomyšlení? Neměl. Česká filharmonie je fantastický orchestr a má ohromný potenciál. Oni jen potřebují se konečně sjednotit. Ne se mnou, ale sami mezi sebou. Pak stačí jen přijít a v klidu pracovat. Za čas bych z nich udělal jeden z nejlepších orchestrů na světě.
I když nechcete momentálně přijmout kdekoliv post šéfdirigenta, neláká vás volnější statut hlavního hostujícího dirigenta?
Určitě by se takových orchestrů našla ve světě celá řada, ale nechci. Moje priorita je Česká filharmonie. Věřím v její budoucnost. Navíc jsem otevřel spolupráci s FOK. Nevím, co bude za čtyři roky. Po mých zkušenostech se budu snažit, abych byl v co nejlepší fyzické kondici, abych mohl ještě za deset let odvádět koncerty podle mých představ. Rozhodně omezím turné s Českou filharmonií, vypustil jsem Ameriku a budu přijímat vybrané nabídky v Evropě, například Frankfurt nebo Hamburk, a bude se zvyšovat moje prezentace v Asii.
V 60. letech jste zvítězil na dirigentské soutěži v Besançonu, jejímiž laureáty byli mimo jiné Seiji Ozawa, Michel Plasson, Zdeněk Košler nebo Martin Turnovský. Pak jste jednou vedl porotu. Nyní se tam vracíte jako šéf soutěže a umělecký ředitel 61. ročníku festivalu, který začíná 10. září. Jaký je to pocit?
Není to tak dávno, co šel festival i soutěž v prestiži dolů. Pak změnili celý management, získaly se nové prostředky a snaha dostat obě akce na evropské výsluní, kam patřily. Pozval jsem Českou filharmonii, která zde bude hrát pod mým vedením dvakrát. Dále vystoupí Dáša Pecková, Boris Krajný, Pražákovo kvarteto, takže českého živlu tam bude hodně. Docela se na to těším, je to příjemná změna a vlastně návrat k práci, kterou znám z Ameriky, kde jsem byl i manažerem a dramaturgem. U svých amerických orchestrů jsem musel, na rozdíl od Prahy, rozhodovat o všem. Podobně je tomu v Besançonu. Nepochybuji o tom, že vrátíme celému festivalu někdejší renomé.
V roce 2006 jste na Pražkém jaru provedl Gurre-Lieder od Arnolda Schönberga. Na letošním 63. ročníku budete dirigovat 30. května Erwartung. Jaké je to dílo?
Velmi komplikované na hraní, dirigování i zpívání a velmi překrásné. Když jsem dělal Gurre-Lieder, tak bylo předtím hodně lidí proti, ale výsledek stál za to. Kromě jiných, například Suka nebo Mahlera, je pro mě v Praze dalším tematickým obloukem i Schönberg. V dubnu na koncertu FOK Zjasněná noc a v květnu Očekávání. Nesmíte ale zapomenout na to, že v druhé půlce zahrajeme s Českou filharmonií a mým přítelem Rudolfem Buchbinderem Brahmsův 1. klavírní koncert, což je moc dobrá kombinace a v podstatě nástrojová symfonie. Erwartung je na rozdíl od melodické Zjasněné noci rytmicky pro orchestr velmi těžká skladba. Proto jsem naplánoval řadu dělených zkoušek. Když jsem to kdysi dělal ve Frankfurtu s Evou Marton, která byla tehdy se svým dramatickým sopránem fascinující, tak jsem měl štěstí, protože část tamějšího rozhlasového orchestru vypomáhala rok předtím při provedení v opeře. Mám rád vztahy mezi skladbami koncertu a tady to silně cítím. Navíc se Schönbergova hudba v Praze málo hraje, takže jsem rád, že se Pražské jaro snaží jeho hudbu uvádět.
