Po roce působení Zdeňka Mácala na pozici šéfdirigenta Česká filharmonie se zdá, že orchestr konečně našel klid, že hluboké mezilidské konflikty, jež se často v posledních 15 letech bohužel promítaly i do pracovních výsledků, jež jsou veřejné, odeznívají. Revoluční euforie z roku 1990, jež jako by v 90. letech orchestr neopustila, se teď konečně proměnila v pozitivní evoluci. I když velká organizace nemůže být nebeskou idylou, tak orchestr zažívá opět po letech výkonnostní růst a zvláště koncerty vedené Zdeňkem Mácalem, Paavo Järvim, Jiřím Bělohlávkem nebo Sirem Johnem Eliotem Gardinerem jsou vždy výraznými milníky sezony. Umělecká cesta Zdeňka Mácala (pro svět Zdenka Makala) připomíná spirálu. Vzešel z českého prostředí a před emigrací dirigoval mimo jiné i Českou filharmonii. V zahraničí stál před 170 orchestry a nyní se jeho život naplnil návratem do vlasti, do staroslavného Rudolfina na pražském nábřeží. Jako bytostný optimista plný nadšení, které přenáší na své okolí, má s Filharmonií velké plány a věří, že orchestr čeká další zlatá doba. Rozhovor se uskutečnil v jeho přechodném domově, hotelu InterContinental, den po skončení Pražského jara, jež triumfálně uzavřel dvořákovský koncert právě Zdeňka Mácala s Českou filharmonií, a byl sumarizací, žhavou přítomností i vizí.
Je pro vás post šéfdirigenta našeho prvního orchestru vyvrcholením života? Víte, měl jsem požehnaný život. Potkal jsem se s tisíci lidí a každý den jsem poznal něco, co mě obohatilo. Ale po 45 letech toulání se po světě doma je doma a těžko se to dá popsat. Na první tiskovce v České filharmonii jsem spontánně řekl, že je to splnění mých snů. Někteří čeští novináři pak bohužel obrátili smysl toho, co jsem chtěl vyjádřit a do omrzení naznačovali, že o to Mácal hrozně stojí. Myslel jsem to však jako existenciální naplnění života.
Máte za sebou první sezonu. Jaký z ní máte pocit? Celou sezonu jsem zakončil s velmi dobrým pocitem. Kdybych to měl vyjádřit jednou větou, tak jsem dosáhl víc, než jsem očekával. Došel jsem v naplňování své zvukové představy dál, než jsem čekal. Moje plány směřují hodně vysoko a nyní jsem už přesvědčen, že je naplním. Po včerejším koncertu mně řada lidí řekla, že je zvláštní, jak jinak Filharmonie zní pod mým vedením. A to je hlavní, o co se snažím. Onen zvláštní zvuk by však nebyl, nebýt nejen mých nedávných předchůdců, ale šel bych hodně zpátky k Neumannovi, Ančerlovi, Kubelíkovi. Můj ideál pak má kořeny u Václava Talicha.
Mohl byste být konkrétnější? Slovy se to dá těžko vyjádřit. Při zkouškách strávím hodně času tím, že se snažím slovy přesně popsat svůj zvukový ideál a orchestr mi svou vstřícností hodně přináší. Já mohu z vlastní zkušenosti hodnotit minulost pouze do roku 1968 a tehdy za Ančerla zněl orchestr skvěle. V podstatě stále vychází z tradice, ale bohužel se léty zvukově leccos ztratilo. Domnívám se, že během dlouhého časového období zde nebylo dost koncentrovanosti na jeden z úhelných kamenů každého orchestru: systematické budování zvukovosti. K tomu je zapotřebí, aby orchestr obrazně řečeno jednotně dýchal. Česká filharmonie má obrovský potenciál, ale ne vždy jej zatím dokáže využít. To se musí změnit a já věřím, že se nám to podaří. V poslední době se stala úžasná věc – jako by se otevřely nové dveře, a to mě nesmírně hřeje u srdce.
Jistě jste už do hloubky analyzoval jednotlivé nástrojové skupiny orchestru. Co se vám zamlouvá nebo k čemu máte výhrady? Můj zvuk vychází ze smyčců a Česká filharmonie je měla vždy výborné. Když jim něco řeknu, třeba způsob vibrata nebo frázování, tak přesně vědí, o čem mluvím, a rychle to realizují. Když mám vyrovnané smyčce, tak do toho snadno připojím dřeva. Potom k tomu přijdou žestě a nakonec bicí. Problém s příliš velkým počtem externistů, což ovlivňovalo zvuk, se už téměř vyřešil. Prostě není možné, aby na důležitém koncertu byla řada výpomocí nebo částečných úvazků. To byl například problém hornové sekce. Proto s námi už nehraje Zdeněk Tylšar. Dal jsem mu na vybranou a on si zvolil jinou cestu.
Zatímco zpěvné fortissimo Filharmonie je tak krásné, že zahraniční kritici ji občas řadí nad americké orchestry, tak skutečné pianissimo slyšíme spíše výjimečně. Je to prostě specifikum zvuku orchestru? Ne, je to lajdáctví a je to věc dirigentů. Než jsem nastoupil, tak jsem si říkal: „Kolik času mi to vezme, než to srovnám?“ Zvláště zvuk žesťů byl příliš silný. Naštěstí se to, alespoň se mnou, rychle srovnalo.
Dojal vás nějaký koncert s Českou filharmonií? To neumím říci. Vždy mi jde o výkon na 120 %, aby zůstalo alespoň 90 nebo 80 %. Podívejte se, loňské letní turné po Německu a Itálii bylo na tu dobu dobré, s orchestrem jsem pracoval tři dny, a tak jsem víc neočekával. Můj inaugurační koncert s Novákem, který se zde hraje málo, a Mahlerem byl velmi dobrý. Tehdy to bylo maximum, ale dnes jsme už dál. Pracujeme mnohem intenzivněji. Doufám, že se mi daří orchestr nenásilně motivovat, inspirovat a výsledkem je pak hlubší koncentrace, než tomu bylo před rokem. Velmi se snažím o to, abych byl katalyzátorem pohybu vpřed a aby konkrétní hráči vzali myšlenku za svou a měli pocit, že výsledek je jejich dílem, jejich tvořivosti. Ale abych se vrátil k otázce… Prostě neumím na ni jednoznačně odpovědět. Krásné byly pro mě podzimní koncerty, turné v Japonsku, protože jsem byl delší dobu stále s orchestrem a na práci to bylo vidět, potěšil mě přístup orchestru ke suitě Dafnis a Chloe od Ravela, jejíž nahrávka by se mohla klidně vydat, nebo k Vycpálkově kantátě, ke které se hráči zprvu stavěli rezervovovaně, a pak byli nadšení. Podstatné tedy není, co hrajete, ale jak to hrajete.
Už jste něco naznačil, nicméně v jakém stavu byl orchestr, když jste ho převzal? Myslím, že byl v dobrém stavu. Jenže otázka je spíše: kde je potenciál orchestru? Mně nestačí, když je něco dobré. Já vyžaduji vždy jen maximum. Česká filharmonie byla vždy dobrým orchestrem a měla ve světě zvuk. Mám však pocit, že v posledních deseti patnácti letech mohla pracovat ještě více. Všechno je ale relativní, v umění cesta nikdy nekončí. Co je dobré dnes, zítra už nebude stačit. Jakmile se zastavíte a nejdete dál, tak to znamená v umění stagnaci. Pro každodennní práci je však třeba mít základ. Možná více nežli hudební otázky jsem si dal na počátku za úkol přinést do orchestru klid. Prezident Václav Klaus se mě ptal, jak to vypadá v České filharmonii? Odpověděl jsem otázkou: „Je snad propírána na titulních stránkách novin, jsou tu nějaké kauzy pro bulvár?“ Všichni cítí, že se něco změnilo, uklidnilo, a to nejen ve zvuku, ale i v životním běhu, kdy orchestr trochu jinak řeší interní věci. Myšlení lidí sice přes noc nezměníte, ale důležitá je permanentní komunikace, dialog a vzájemná snaha nacházet řešení všech problémů. Protože jsou to velmi inteligentní lidé, tak rychle pochopili, že se musí situace změnit, že vnitřní nesvornost vyvolává nepokoje a napětí a že se problémy musí řešit uvnitř tělesa. Přece není možné, aby lidé běhali se stížnostmi na ministerstvo nebo k premiérovi, jak to bývalo. Dnes je to už naštěstí jinak. Nikdy jsem před žádným problémem neuhnul a i když je to někdy nepříjemné, tak to řešíme diskusí. I proto mám z uplynulého roku dobrý pocit, protože jsme udělali ohromný krok vpřed. Není to ještě stoprocentní, ale většina lidí už ví, kam Mácal směřuje. Mám pocit, že orchestr je rád, že jsem tady, a to je pro mě důležité. Co se týká zvuku, tak orchestr je dokonce dál, než jsem za rok čekal. V tom však budeme samozřejmě pokračovat, protože je to nepřetržitý proces. Když jsem nastoupil, tak ve skřípajícím soukolí České filharmonie byl písek. Po roce se hodně pročistilo, organismus Filharmonie se nadechl k novému životu a soukolí začalo šlapat.
Nicméně ona míra koncentrovanosti a s tím souvisejícího nadšení není vždy stejná a závisí na tom, jaký stojí před hráči dirigent. Česká filharmonie rozhodně není výjimkou. Zápasí s tím téměř všechny orchestry. Jak se říká, ryba smrdí od hlavy. Muzikanti jsou jako ostatní lidé velmi citliví a ne vždy nastane mezi nimi a dirigentem ono pozitivní inspirující jiskření. Tyto sezony byly již naplánovány před mým příchodem, ale do budoucna budu ve spolupráci se zástupci orchestru velmi dbát na to, kdo bude orchestr dirigovat. Nejdříve potřebuji informace, důvěru orchestru, a pak mohu s vedením rozhodovat. Rozhodně se budu snažit zvát, pokud to finance dovolí, špičkové dirigenty a sólisty. Kromě financí je zde však ještě jeden problém, který přesně označil Esa-Pekka Salonen. Orchestry jsou každým dnem lepší a lepší, ale dirigenti nikoliv. Mimo jiné i díky skvělé pedagogice chrlí prestižní školy záplavu svělých hudebníků, kteří mohou ihned dělat konkurz do nejlepších orchestrů. Bohužel počet vynikajících dirigentů se spíše snižuje. Takže například mladý dirigent v Americe vezme kurz, naučí se taktovat, zaštítí se nějakým známým jménem, chybí mu sice solidní báze, ale může se dostat třeba i k nejlepším orchestrům. Jaký je to rozdíl od doby Karajana, který musel léta strávit v Aachen v opeře a naučit se pořádně řemeslo, než začal dělat světovou kariéru.
V čem je rozdíl mezi vedením amerických orchestrů a České filharmonie? Trochu to zobecním. Hlavní rozdíl mezi americkými a evropskými orchestry je v tom, že music director v Americe rozhoduje o všem, bez něho se nic nepohne. Tady je to jinak a upřímně řečeno po těch několika desetiletích jsem rád přistoupil na evropský model, že se teoreticky nemusím o spoustu věcí starat. Když se mi však něco nelíbí nebo to chci změnit, tak do toho v praxi vstoupit stejně musím. Koneckonců jde přece o to, aby vše dobře fungovalo.
V New Jersey a v Milwaukee jste působil i jako manažer. Když se podíváte na Českou filharmonii jako na firmu, je bez slabin, nebo byste měco změnil? Neznám instituci, která by byla bez slabin. O tom, že se tady při zkouškách a na koncertech tvrdě nepracovalo, což by se nemělo, protože je povinností každého, vše perfektně nazkoušet a odvést prvotřídní koncert, jsme už mluvili. Po roční zkušenosti jsem zjistil, že je tady z minulosti řada ujednání, nepsaných zvyklostí, řádů, které se často přežily, protože doba se prostě dynamicky mění. Jsou tu věci, které jsou zastaralé, nevycházejí z logiky věci. Bohužel někteří členové orchestru žijí a myslí s minimálně desetiletým zpozděním. Žijeme v roce 2004 a tady není pan A, B nebo C, ale ZM – Zdeněk Mácal, a já jsem dítě 21. století. Jsem vždy koncentrován na přítomnost a minulost mě v tomto smyslu nezajímá. Kromě toho je důležitá budoucnost – zítřek, příští dva roky, deset, dvacet let… Když se ptám lidí z orchestru, proč to či ono nefunguje, proč se to dělá právě tímto způsobem, tak odpoví, že to tak vždycky bylo, a stěžují si. Minulých více než deset let byly noviny plné filharmonického stěžování. Teď jim říkám: „Nestěžujte si, když jste to mohli už dávno změnit. Když to nemůžete změnit, jděte za vedoucím skupiny nebo za koncertním mistrem. Až potom přijďte za mnou.“ Naštěstí mám velkého spojence v panu řediteli Riedlbauchovi. Je to poprvé v mém životě, kdy mám partnera, s kterým se mohu bavit o muzice a zároveň systematicky řešit technické problémy. V minulosti měl orchestr vážný problém hlavně sám se sebou, byl nesjednocený, a to se teď zásadně změnilo. Teď už to bude jenom lepší, každým měsícem, každým rokem. Jsme si čím dál bližší – umělecky, muzikálně a doufám, že i lidsky. Když bude Filharmonie podávat stabilně špičkové výkony, tak řada problémů automaticky pomine.
Nepostrádá Filharmonie dramaturga? Ne. Před mým nástupem dělal dramaturgii pan ředitel a já dramaturga nepotřebuji, protože jsem z Ameriky zvyklý si dělat všechno sám. Postupně se vytvořil modus vivendi, že děláme vše společně.
Hráči mají trvalé smlouvy. Nemohlo by být katalyzátorem větší míry nadšení a flexibility jiné smluvní vztahy? Ne, princip biče odmítám. To je můj úkol (a samozřejmě ostatních, kteří stojí na dirigentské podestě), abych je aktivizoval, získal pro věc. Myslím, že je to otázka času, vývoje. Rozhodně je lepší jít příkladem. Já jsem v orchestru seniorem, a přesto je ve mně nadšení mladíka. A právě takový stav musím na hráče přenést, aby pak pokaždé odvedli prvotřídní práci.
Očistnou lázní pro každý orchestr je hudba vídeňských klasiků. Jaké má postavení ve vaší koncepci? Už při mém nástupu jsme hráli v cizině Pražskou symfonii a Mozarta budou hrát se mnou stále více. Také bych potřeboval hrát s nimi víc Brahmse a Beethovena. Dramaturgicky jsem trochu svázán projektem jedné japonské firmy, která chce s námi nahrát všechny Mahlerovy symfonie. Proto je v příštích letech menší prostor pro ostatní repertoár. Zvažuji také možnost většího počtu svých koncertů v Praze. Vše zvažujeme tak, aby to prospělo orchestru, aby dramaturgie pomohla kvalitě, aby bylo obecenstvo spokojené a abychom měli plný sál. Bohužel například s vysokými cenami vstupenek už nic neudělám, protože o tom bylo rozhodnuto před mým nástupem.
Rok 2006 nebude jen rokem Mozarta, ale také rokem 110. výročí orchestru. Nabídnete lidem nějakou zvláštní lahůdku? Nevím, jestli to označit za lahůdku, ale 4. ledna 2006 mám dirigovat galakoncert, který by měl být oslavou nejen výročí Filharmonie, ale i mých sedmdesátin, na což mě upozornil pan ředitel. Mám jedno přání – chtěl bych pozvat svého přítele Slavu Rostropoviče, aby zahrál Dvořákův koncert.
Filharmonie má nesporně z minulé dekády manko v uvádění skutečně soudobé hudby. Budete s tím něco dělat? Chci v premiéře uvést novou symfonii od Otmara Máchy a byl bych pro objednávky konkrétních děl u našich skladatelů. Vše je ve stádiu úvah.
Jste znám svým vlastenectvím, láskou k Praze a Brnu. Myslíte, že naše členství v komunitě evropských zemí bude mít na Českou filharmonii nějaký vliv? Asi narážíte na touhu hudebníků uplatnit se v cizině, o čemž svého času často hovořil Vladimir Ashkenazy. Jestli někdo chce odejít, tak má možnost a nikomu v tom nebráním. Každému popřeji štěstí, ale budu se snažit najít místo něho někoho ještě lepšího. Ono je hezké se přihlásit ke konkurzu třeba do německého orchestru, ale zkuste uspět, když se na jedno místo hlásí 150 skvěle vyškolených lidí. U nás sice momentálně nejsme zaplaveni cizinci, ale nemůžeme se uzavřít do ulity. Filharmonie se stává atraktivní dokonce i pro hvězdy. Konkurz na harfu teď suverénně vyhrála Jana Boušková, jež má jako virtuoska světové renomé.
Ano, všimnul jsem si, že konzervativnost České filharmonie je narušována stále větším počtem žen. Máme jich tu už jedenáct a jsem tomu moc rád.
