„Celkově vzato, [Zelenkova Serenata ] ZWV 117 není mistrovským dílem,“ uzavírá dosud jedinou rozsáhlejší studii o skladbě Jana Dismase Zelenky její autor, muzikolog Michael Talbot. Mohlo by se zdát, že Talbotovo kritické hodnocení tohoto Zelenkova díla koresponduje i s jeho oběma novodobými provedeními, z nichž ani jedno nebylo právě úspěšné. Nyní je však Zelenkova serenata opět na pořadu dne – třetí pokus patří Adamu Viktorovi a jeho Ensemble Inégal , jehož znamenité nahrávky Zelenkova oratoria Il serpente del bronzo a Missy purificationis vzbudily v uplynulých letech zaslouženou pozornost. Podaří se mu prolomit stávající nepřízeň osudu a úspěšně oživit Zelenkovo poslední hudebně-dramatické dílo?
Serenata je poslední světskou kompozicí Jana Dismase Zelenky a zároveň jediným známým skladatelovým příspěvkem k tomuto zvláštnímu žánru nacházejícímu se na pomezí opery a kantáty. Rozsáhlá holdovací skladba na italský text byla určena pro slavnosti provázející svatbu generálporučíka sasko-polského vojska knížete Georga Ignáce Lubomirského s baronesou Johannou von Stein. Nevěsta byla švagrovou hraběte Alexandra Josepha Sulkowského, panovníkova důvěrníka a prvního ministra jeho kabinetu, který byl také patrně objednavatelem Zelenkovy skladby. Jednalo se o důležitou aristokratickou svatbu, na níž byl osobně přítomen panovnický pár a jejíž politický význam na symbolické úrovni naznačují narážky v libretu Zelenkova díla oslavující mimo jiné šťastné spojení obou národů a rodných zemí svatebčanů. Text svěřený mytologickým a alegorickým postavám se točí kolem šperku s drahokamem, který je současně aluzí na nevěstino jméno (Stein znamená německy kámen) i na skutečně probíhající událost (panovnice darovala novomanželům drahokam).
Celá řada otázek týkajících se Zelenkovy serenaty zůstává zatím neobjasněna. Jaké byly bližší okolnosti jejího objednání a provedení, pro které zpěváky byla určena či jaký byl vlastně název skladby? Na některé z nich odpovídají nové pramenné nálezy zelenkovského fanouška a badatele Jóhannese Ágústssona, o nichž se více dozvíme z jeho zprávy připravované pro časopis Hudební věda. Nemenší význam má však tázání po hodnotě skladby samé a po jejím místě v kontextu Zelenkova díla, a rovněž z něj vyplývající otázka na Zelenku coby hudebního dramatika. Jedná se přece o skladbu řadící se dobou svého vzniku již do skladatelova posledního tvůrčího období, ve kterém vznikly například fascinující pozdní mše. Serenatou také vrcholí hudebně-dramatická linie Zelenkovy tvorby začínající nedochovanou hudbou ke školní hře Via laureata a zahrnující zejména melodrama Sub olea pacis a sbírku italských árií z roku 1733, ale také jeho italská oratoria. Je tomu skutečně tak, že zatímco v církevní tvorbě – skladatelovi nepochybně bližší – dosahuje vrcholných výkonů, v oblasti hudebního dramatu nakonec spíše selhává?
Výše zmíněná kritika Michaela Talbota směřovala vedle výhrad týkajících se neobratností hudební deklamace italštiny především k nepoměru mezi makro- a mikrostrukturou jednotlivých částí skladby. Jde například o nekončící ritornely plné překvapivých opakování, tak typické pro galantní styl – Zelenka vypracovává věty do takové míry, že získávají extrémní rozměry a posluchač může ztratit představu o celku. Délka árií byla problémem i pro interprety již zmíněných provedení, kteří jej v obou případech řešili podobně radikálně: jak Václav Neumann s Českou filharmonií hrající v roce 1986 z partitury sestavené Jaroslavem Smolkou, tak Søren K. Hansen řídící serenatu v dánském Århusu z edice Oldřicha Pulkerta v roce 1992 vyškrtali návraty dal segno v některých áriích. Je ovšem jasné, že zkušenosti starších provedení není možné generalizovat, a to zvláště v případě této skladby s jejími velmi náročnými vokálními party i vzhledem k posunu, k jakému v interpretaci (nejen) drážďanské barokní hudby od té doby došlo. Peripetie postupného objevování překvapivého světa Zelenkovy hudby v její znějící podobě pak vybízí i k jisté ostražitosti k dřívějším soudům konaným pouze nad partiturami. Serenata tak má nepochybně stále šanci být řazena k mistrovským dílům svého tvůrce.
Koncertní cyklus souboru Ensemble Inégal, jenž bude provedením Zelenkovy serenaty zahájen, nese podtitul „objevy a překvapení“. V tomto případě se tedy rozhodně máme na co těšit!
