Uplynulý rok byl rokem 180. výročí narození Antonína Dvořáka a mimochodem i 150. výročí narození Alexandra Zemlinského. Stojí za pozornost, že jeden z nejvýraznějších dvořákovských projektů (nepočítáme-li Dvořákovu Prahu), a to kompletní provedení skladatelových smyčcových kvartetů, uspořádalo Zemlinského kvarteto. Zčásti online, zčásti živě. A v prostorách Městské knihovny. Soubor, který svůj cyklus 4plus nepořádá poprvé, je pravidelným hostem podobných projektů po celém světě. Jaký ale opravdu byl uplynulý rok pro jedno z našich nejúspěšnějších smyčcových kvartet? Více v rozhovoru s violistou Petrem Holmanem.
Vaše vystupování je i v online přenosu hodně bezprostřední, ale jak byste tu zkušenost před prázdným sálem popsali vy? Stejně jako všechny ostatní kulturní akce i naše cykly večerů komorní hudby v letech 2020 i 2021 byly přerušeny všudypřítomnou epidemií. Ale podařilo se nám všechny koncerty uskutečnit právě díky novému fenoménu této doby – koncertům, které jsou vysílány živě na internetu, a to bez přítomnosti publika. A jaké to je? Natáčení online koncertu v prázdném sále je skutečně hodně jiné než s publikem. Neřeknu asi nic nového, ale interakce interpretů s posluchači opravdu hraje velkou roli. Hudba je kontaktní umění a lidé v sále jsou jeho zásadní součástí, samozřejmě pozitivní. Atmosféra pak může být různá, ale nedá se to srovnat s tím, když před prázdným sálem řeknete, že budete hrát Dvořáka, a pak prostě musíte zahrát bez jakéhokoliv napětí toho Dvořáka, a to tak, aby výsledné video co nejvíce odpovídalo standardnímu živému koncertu. V takovou chvíli je třeba býti profesionálem a předvést kvalitní výkon, ale upřímně řečeno, je to skutečně dosti náročné…
Je to o tolik těžší, než studiové natáčení? Je to opravdu dost odlišné, protože u studiového natáčení víte, že se musí intenzivně pracovat, ale že máte kvalitní mikrofony, že nad vámi bdí režisér, a zejména že se bude stříhat. Zatímco takovéto natáčení online je živý koncert, kde má být přítomná aura emocí, na kterou je posluchač zvyklý. Zvládli jsme to myslím krásně, ale je to opravdu svým způsobem horší než nahrávací studio. Není to příliš inspirující a je to dost těžké. Opravdu hodně nás držely nad vodou reakce našich příznivců, domácích i zahraničních. Psali, že naše online koncerty jsou pro ně jedna z mála světlých chvilek v době, kdy musejí být pořád zavření doma, všichni nám děkovali, že to děláme. To nám dodávalo pocit, že to má nějaký smysl. A bylo to dobré i pro nás jako soubor – díky tomu jsme se občas byli nuceni sejít a něco nacvičit a natočit, byla to pro nás významná motivace v té jinak zcela bezkoncertní době…
Je jubileum Antonína Dvořáka, měli jste ambici mít celé jeho kvartetní dílo v repertoáru? Ano, v hlavách jsme to měli již přes deset let. Když jsme začali natáčet pro francouzskou společnost Praga Digitals, požádali nás o natočení raných Dvořákových kvartetů. Ty jsme samozřejmě na repertoáru neměli, ale naučili jsme se je a nahráli na CD. Následně se nám podařilo dojednat, že jsme natočili i všechny ostatní kvartety, a tak jsme v roce 2014 zkompletovali, jako myslím čtvrté kvarteto v historii, nahrávky všech Dvořákových smyčcových kvartetů. V roce 2018 se nám naskytla příležitost provést v Kanadě pro jednoho odvážného pořadatele všechny Dvořákovy kvartety během deseti dnů. To pro nás byla velká zkušenost, a zároveň jakýsi test do budoucna. Už když jsme zakládali svůj cyklus večerů komorní hudby 4plus, od začátku jsme měli jasnou motivaci a plán v roce 2021 provést šest koncertů s kompletním kvartetním dílem Antonína Dvořáka. Samotné kvartety by šly zahrát na pěti koncertech, ale chtěli jsme pozvat nějaké hosty, což je jedním z poznávacích znaků naší série, takže jsme do programu přidali ještě druhý violový kvintet a smyčcový sextet. K tomu máme několik let starou úpravu Cypřišů pro soprán a smyčcové kvarteto od skvělého skladatele a hudebního režiséra Jiřího Gemrota. Premiérovali jsme ji ve Francii, máme ji natočenou v Českém rozhlase a teď v září jsme odehráli její českou premiéru, to vše se skladatelovou dcerou Michaelou Gemrotovou.
„Nejcennější je si uvědomit, že nic není samozřejmé,
včetně toho, že jsme zdraví nebo že můžeme jít na pivo.
A v mnohých situacích se bohužel projevilo tradiční moudro –
někdy to dobré poznáte, až když o to přijdete.“
A jak to bylo vlastně s natáčením online koncertů, je to krok dopředu anebo zpátky? Svým způsobem obojí. Při natáčení online koncertů jsme si vyzkoušeli právě ten zmíněný starší způsob, kdy musíte něco natočit na první dobrou, na druhou stranu je fascinující, že něco takového je v naší době možné. V tomto ohledu patří Městské knihovně v Praze mimořádný dík za vstřícnost, součinnost a hlavně pohotovost. Městská knihovna okamžitě zareagovala na koronavirovou situaci a pořídila si vybavení na online přenosy, které nám dala plně k dispozici, a to včetně techniků. Není to sice profesionalita České televize, ale má to velice dobrou úroveň a na internetu to vypadá výborně. Dokonce uvažujeme o tom, že bychom tuto dvořákovskou sérii vydali na DVD, a to zejména jako dokument téhle nelehké doby. Role okamžiku u online přenosu je přece jen ta nejdůležitější, záznamy jako takové stárnou.
Jak moc jste svobodní, pokud jde o repertoár? A do jaké šíře chcete jít? Mnohé festivaly či koncertní série pracují s určitým tématem, tam si často objednají konkrétní dílo a vy se rozhodujete, zda nabídku přijmete. A pak jsou místa, kde pořadatelé program tolik neurčují, nebo jej omezí třeba výběrem z několika skladatelů. My si pak musíme vždycky hlídat, abychom nehráli příliš mnoho různých děl za sebou. Ale nebyli jsme nikdy příznivci onoho „zájezdového“ přístupu, kdy se jede dlouhá šňůra pouze s jedním či dvěma programy. My jsme vždycky hráli hodně repertoáru, jsme ochotní hrát více věcí za krátkou dobu. Některá čísla ani nechci zveřejňovat – ale máme v repertoáru přes 350 skladeb, což je za našich 27 let v průměru skoro třináct nových skladeb za rok. Některá kvarteta chtějí mít vše absolutně vycizelované. My oproti tomu víc riskujeme, někdy i v jistém stresu. Je to ovšem dle našeho názoru o dost zajímavější život. Kdybychom jeli na čtyři týdny jen se dvěma programy, asi bychom to nenesli úplně dobře… Komorní hudba obecně je o sehranosti, o způsobu práce. Ale pokud hrajete ve stabilním složení, je všechno jednodušší, i studium nového repertoáru. Kvalita ovšem rozhodně nesmí klesnout!
Co vám zatím přinesla tato doba, tedy kromě věcí, které obecně víme? Jaké jsou další nové výzvy, ale třeba i nové potíže? Všem to určitě přineslo poznání, ale to se netýká jen muzikantů, že příroda je prostě mocnější. To například v Japonsku vědí, mají tam zemětřesení, tsunami, a jsou na to připraveni technicky i mentálně. Přírodu respektují, vědí, co mají dělat. U nás se spíše dlouho předtím zdálo, že všechno jede a nemůže se nic stát – a teď ale není možné jít dál stejně. Nejcennější nakonec je si uvědomit, že nic není samozřejmé, včetně toho, že jsme zdraví nebo že můžeme jít na pivo. A v mnohých situacích se bohužel projevilo tradiční moudro – někdy to dobré poznáte, až když o to přijdete…
Jak moc se odvažujete plánovat? Odvažujeme se plánovat co nejnormálněji. Teď na podzim ještě dokončujeme náš dvořákovský cyklus, koncertujeme takřka běžným způsobem po Čechách i v cizině, a na rok 2022 plánujeme, jako by se mělo normálně hrát. Takže domlouváme a doufáme… Naši pražští posluchači se mohou těšit na další ročník cyklu 4plus, který bude věnován 80. výročí úmrtí Alexandra Zemlinského a dalším vídeňským autorům, je naplánován koncert pro Český spolek pro komorní hudbu, vystoupíme též na Dvořákově Praze, plánujeme mnohá evropská turné a budeme věřit, že se podaří i zamýšlené kanadskoamerické turné na podzim roku 2022.
Toto je zkrácená verze, kompletní text k dispozici v HARMONII I/2022.
